ECLI:CZ:US:2006:2.US.210.06
sp. zn. II. ÚS 210/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Dobrem, advokátem advokátní kanceláře Dobr & Horáková, se sídlem Čelakovského sady 8, Praha, směřující proti rozhodnutí Okresního úřadu Písek, Okresního pozemkového úřadu, ze dne 1. 6. 1998, čj. PÚ/4911/92-P, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, čj. 22 Cdo 2642/2005-279, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 2. 2005, čj. 6 Co 2783/2004-238, a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 30. 8. 2004, čj. 6 C 791/2001-197, za účasti 1) Ministerstva zemědělství, 2) Nejvyššího soudu, 3) Krajského soudu v Českých Budějovicích, a 4) Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, a Města Písek, Velké náměstí 114, Písek, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě 10. 4. 2006 se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí Okresního úřadu Písek, Okresního pozemkového úřadu, ze dne 1. 6. 1998, čj. PÚ/4911/92-P, kterým byl rozhodnuto, že stěžovatel není vlastníkem určité pozemkové parcely, rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 30. 8. 2004, čj. 6 C 791/2001-197, kterým byla zamítnuta jeho žaloba, kterou se domáhal určení, že je vlastníkem určitých pozemkových parcel, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 2. 2005, čj. 6 Co 2783/2004-238, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, čj. 22 Cdo 2642/2005-279, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání. Tvrdí, že byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z listin předložených stěžovatelem, a z jeho tvrzení, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel 3. 6. 1992 uplatnil u Okresního úřadu Písek, Okresního pozemkového úřadu, nárok na vydání určitého pozemku, a jako důvod pro vydání byla stěžovatelem vymezeno uzavření kupní smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, podle §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Dohoda o jeho vydání s městem Písek, coby povinnou osobou, nebyla uzavřena. Rozhodnutím Okresního úřadu Písek, Okresního pozemkového úřadu, ze dne 1. 6. 1998, čj. PÚ/4911/92-P, bylo rozhodnuto, že stěžovatel není vlastníkem předmětného pozemku. Toto rozhodnutí bylo stěžovatelem převzato 5. 6. 1998. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel opravný prostředek, který byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze 7. 10. 1998, čj. 10 Co 250/98-13, odmítnut pro opožděnost. Reivindikační žalobou, podanou 13. 9. 2001, se stěžovatel domáhal vydání pozemků vzniklých rozdělením předmětného pozemku s tím, že kupní smlouva na jejímž základě došlo k převodu vlastnictví je neplatná, neboť oproti tehdejšímu cenovému předpisu byla sjednána cena vyšší. Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 28. 6. 2002, čj. 6 C 791/2001-38, byla žaloba zamítnuta. K odvolání stěžovatele byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 9. 2003, čj. 6 Co 1747/2003-115, rozsudek soudu prvého stupně zčásti potvrzen a zčásti zrušen, a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 30. 8. 2004, čj. 6 C 791/2001-197, byla žaloba zamítnuta. Bylo shledáno, že kupní smlouva je pro rozpor s cenovým předpisem neplatná, avšak došlo k vydržení vlastnictví. K odvolání stěžovatele byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 2. 2005, čj. 6 Co 2783/2004-238, rozsudek soudu prvého stupně potvrzen s ohledem na názor Velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, obsaženém v jeho v rozhodnutí ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, čj. 22 Cdo 2642/2005-279, odmítnuto jako nepřípustné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že pokud bylo obecnými soudy dovozeno, že měla být žádost o vydání předmětného pozemku kvalifikována podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě a nikoliv podle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, měl být v tomto ohledu v řízení zahájeném stěžovatelem správním orgánem poučen. K tomu však nedošlo a proto neměl možnost se stanoveným postupem domoci svého práva. Nesouhlasí s názorem soudu prvého stupně o vydržení vlastnictví a namítá, že se tento soud nezabýval námitkou, že předmětný pozemek byl po celou rozhodnou dobu obděláván stěžovatelem. Závěr obecných soudů o tom, že k vydání předmětného pozemku mohlo dojít podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě postrádá zjištění, zda byl předmětný pozemek v době odnětí využíván k zemědělským účelům, což je podle §30 téhož zákona nezbytné k jeho aplikaci. Není přitom přípustné, aby odvolací soud na rozdíl od soudu prvého stupně shledal, že byly pozemky užívány k zemědělským účelům, přestože odvolacím soudem nebylo v tomto ohledu provedeno dokazování. K nepřiznání jeho práva došlo podle stěžovatele i z toho důvodu, že se soud prvého stupně nesprávně zabýval námitkou rozporu sjednané kupní ceny s cenovým předpisem. Z toho důvodu došlo k průtahům v řízení v jejichž mezidobí bylo publikováno výše uvedené rozhodnutí Velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu. Proto nemohla být věc stěžovatele posouzena podle dříve platných zásad.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat ústavní stížností meritorně, je vždy povinen přezkoumat veškeré formální náležitosti. Jedním ze zásad řízení o ústavní stížnosti je jeho subsidiarita, neboť ústavní stížnost je možné podat teprve až po řádném vyčerpání všech prostředků, které k ochraně práv poskytují podústavní předpisy. Proti rozhodnutí Okresního úřadu Písek, Okresního pozemkového úřadu, ze dne 1. 6. 1998, čj. PÚ/4911/92-P, byl podle §9 odst. 6 zákona o půdě přípustný opravný prostředek ve smyslu §250 l a násl. Občanského soudního řádu, ve znění platném do 31. 12. 2002. Tento opravný prostředek stěžovatel sice podal, ale nijak nezpochybňuje, že opožděně. Proto v daném případě nelze hovořit o řádném vyčerpání všech prostředků, které podstavní předpisy k ochraně práva poskytují. Proto je ústavní stížnost proti rozhodnutí Okresního úřadu Písek, Okresního pozemkového úřadu, ze dne 1. 6. 1998, čj. PÚ/4911/92-P, nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").
Sama skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá důvod k ústavní stížnosti (viz sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63). To je dáno tím, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv dalším stupněm soustavy obecných soudů (viz sp. zn. I. ÚS 68/93 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 17).
Posouzení vztahu generality obecných reivindikačních předpisů a speciality restitučních předpisů spadá do pravomoci obecných soudů. Názor, že pokud se stěžovatel mohl domáhat vydání pozemků držených bez právního důvodu městem Pískem podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, nemůže se domáhat totožných pozemků z téhož důvodu podle Občanského zákoníku, je třeba považovat za ústavně souladný, neboť konvenuje názoru Ústavního soudu obsaženém ve stanovisku ze dne 1. 11. 2005 (sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 - 477/2005 Sb.). Tento názor přitom nelze považovat za novum v pravém slova smyslu, neboť zásada lex specialis derogat legi generali platná v českém právu je římskoprávního původu, a nepochybně tedy existovala již v době podání žaloby a prvého rozhodování soudu prvého stupně. Na tom nemůže nic změnit ani rozpornost tehdejší jurisprudence obecných soudů v typově obdobných případech, vyřešená právě až rozhodnutím Velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001.
Stěžovatel se mýlí pokud namítá, že odvolací soud vzal za prokázáno, že stát a po něm město Písek využívaly předmětné pozemky k zemědělským účelům. Nic takového z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá. Podle §30 zákona o půdě byl podstatný způsob užívání pouze v době odnětí vlastnického práva oprávněné osobě. Tvrzení stěžovatele, že na pozemku v té době provozoval zemědělskou výrobu obsahuje již rozhodnutí Okresního úřadu Písek, Okresního pozemkového úřadu, ze dne 1. 6. 1998, čj. PÚ/4911/92-P, které bylo spolu s příslušným správním spisem odvolacím soudem provedeno k důkazu (str. 3 rozsudku). Dlužno dodat, že pokud by na daný případ nedopadala skrze §30 zákona o půdě skutková podstata §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, dopadala by na něj skutková podstata §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a to s totožnými důsledky pro rozhodnutí posuzované věci. Pokud se za této situace odvolací soud již nezabýval námitkami stěžovatele proti závěru soudu prvého stupně o vydržení vlastnictví, shledává to Ústavní soud spolu s ostatními závěry odvolacího soudu ústavně souladným.
Řízení před obecnými soudy od podání žaloby (13. 9. 2001) do vydání konečného meritorního rozhodnutí (17. 2. 2005) trvalo tři roky a 158 dnů. Během té doby o věci rozhodoval dvakrát soud prvého stupně a dvakrát odvolací soud. Mezi jednotlivými rozhodnutími obecných soudů byl odstup rok a 89 dnů, resp. 340 dnů a 171 dnů, a tyto odstupy měly tedy klesající tendenci. Řízení jako celek přitom probíhalo procesně řádným způsobem. Ústavní soud proto neshledává, že by došlo k průtahům v řízení, natož k takovým průtahům, které by byly způsobilé porušit ústavně zaručená práva stěžovatele.
V posuzovaném případě tedy nebylo shledáno porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnuta, a to v části týkající se rozhodnutí Okresního úřadu Písek, Okresního pozemkového úřadu, ze dne 1. 6. 1998, čj. PÚ/4911/92-P, podle §43 odst. 1 písm. e) zákona tj. pro nepřípustnost, a ve zbývající části podle §43 odst. 2 písm. a) zákona, tj. pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2006
Stanislav Balík, v.r.
předseda senátu