ECLI:CZ:US:2006:2.US.223.06
sp. zn. II. ÚS 223/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. J. V., a G. V., obou právně zastoupených JUDr. Jitkou Pokornou, advokátkou se sídlem Trojanova 12, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7, ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 12 C 46/2003, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Co 465/2005, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 7 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 a Městského soudu v Praze. Tvrdí, že jimi došlo k porušení ústavně zaručených práv garantovaných čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy a čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Praha 7, sp. zn. 12 C 46/2003, z něhož zjistil následující:
Ing. V. K. a PaedDr. M. K. (v původním řízení žalobci) se žalobou proti stěžovatelům domáhali uložení povinnosti zaplatit jim dlužné nájemné a dluh na úhradách za služby spojené s užíváním bytu. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 12 C 46/2003, stěžovatelům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobcům částku 23.994,- Kč s poplatkem z prodlení ve specifikované výši od data splatnosti konkrétních dlužných částek (výrok I.). Žalobu ohledně částky 10.198,- Kč s poplatkem z prodlení zamítl (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.) a o vrácení části soudního poplatku (výrok IV.). Mezi stranami nebylo sporu o tom, že žalobci pronajímali stěžovatelům specifikovaný byt a že se souhlasem pronajímatelů došlo v rámci trojsměny bytů k výměně bytu s Ing. H. K. Žalobci stěžovatelům zaslali vyúčtování dlužných částek na nájemném a na úhradách za služby spojené s užíváním bytu, přičemž celková suma odpovídala částce 34.192,- Kč. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé výši nedoplatku nezpochybňovali, zaměřil se soud předně na otázku, zda žalobci podpisem "žádosti o schválení výměny bytů", v níž byl v kolonce "vyjádření vlastníka domu k výměně" uveden údaj, že nájemné bylo hrazeno pravidelně (přeškrtnutím slova "ne") a otištěno razítko s textem "nájemné a služby hrazeny za poslední tři roky pravidelně, byt je bez dluhů", žalobci projevili vůli prominout dluh stěžovatelů. Soud prvého stupně dospěl, k závěru, že část dluhu, o jehož existenci a výši žalobci v době podpisu žádosti věděli, podpisem žádosti prominuli, a část, kterou stěžovatelům vyúčtovali až následně, nikoli.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání stěžovatelé (proti vyhovujícímu výroku) i žalobci (proti zamítavému výroku). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Co 465/2005, potvrdil vyhovující výrok rozsudku soudu prvého stupně. Zamítavý výrok změnil tak, že uložil stěžovatelům povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobcům částku 10.198,- Kč s poplatkem z prodlení ve specifikovaných výších, a rozhodl o nákladech řízení. Soud se neztotožnil s právním hodnocením provedeným soudem prvého stupně. Podle jeho názoru žalobci nikdy neučinili projev vůle směřující k prominutí dluhu stěžovatelů. Jejich podpis na žádosti sledoval toliko účel nekomplikovat průběh směny bytů. Z tohoto důvodu soud změnil zamítavý výrok rozsudku soudu prvého stupně.
Stěžovatelé napadli rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Namítají, že povinnost platit žalobcům částku 2.699,- Kč, která tvoří součást jistiny ve výši 10.198,- Kč přiznané výrokem II. rozsudku odvolacího soudu, jim neměla být uložena. Stěžovatelé v lednu 1999, tedy za období, k němuž se tato částka váže, předmětný byt údajně neužívali. Totožná částka je předmětem sporu mezi žalobci a rodiči stěžovatelů v jiném řízení, přičemž rodiče stěžovatelů tuto částku již žalobcům zaplatili. O tuto částku se tak žalobci bezdůvodně obohatili na úkor stěžovatelů. Soudům dále vytýkají, že rozsah provedeného dokazování stran otázky prominutí dluhu byl nedostatečný. Stěžovatelé navrhovali provedení řady důkazů výslechem svědků, kteří údajně o prominutí dluhu ze strany žalobců věděli. Soud však těmto důkazním návrhům nevyhověl. V posuzované věci mělo být zohledněno ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "OZ"). Závěrečnou výtku stěžovatelé směřují proti průtahům v řízení, v jejichž důsledku došlo ke zbytečnému nárůstu výše pohledávky.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Stěžovatelé nesouhlasí s právními názory, k nimž obecné soudy dospěly v projednávaném případě. Spornou otázkou je, zda podpisem žádosti o schválení výměny bytů žalobci vedle udělení souhlasu se směnou bytů projevili vůli prominout stěžovatelům dlužné platby. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že takto pojaté ústavní stížnosti jej staví do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takovému závěru však nelze v projednávaném případě dospět.
Na posuzovanou problematiku, zda úkonem žalobců došlo k prominutí dluhu stěžovatelů, dopadají ustanovení §574 odst. 1 OZ a §34 a násl. OZ. Při posouzení jejich aplikovatelnosti na posuzovaný případ odvolací soud vyšel z tvrzení samotných žalobců, kteří popírají, že by kdy vůči stěžovatelům projevili vůli dluh prominout a podpisem formuláře žádosti o schválení výměny bytů zamýšleli toliko umožnit bezproblémovou směnu bytů, i ze samotného formuláře nazvaného "Žádost o schválení výměny bytů". Dospěl k závěru, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by mezi stranami byla uzavřena dohoda o prominutí dluhu ve smyslu ustanovení §574 odst. 1 OZ. Tomuto závěru nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Stejně tak pokud obecné soudy neshledaly v uložení povinnosti zaplatit dlužné částky rozpor s dobrými mravy z pohledu §3 odst. 1 OZ, jedná se o jejich nezávislé právní posouzení dané věci, jejíž přehodnocování Ústavnímu soudu, jak bylo řečeno výše, nepřísluší. K námitkám stěžovatelů týkajícím se neprovedení jimi navrhovaných důkazů Ústavní soud připomíná, že obecné soudy nemají povinnost provést každý z účastníky navržených důkazů. Je nicméně jejich povinností svůj postup v takovém případě odůvodnit. Této podmínce bylo v dané věci učiněno zadost.
K námitkám stěžovatelů zpochybňujícím výši dlužné částky Ústavní soud připomíná, že je při posouzení tvrzení, že postup soudů vybočil z mezí ústavnosti, vázán zásadou subsidiarity. Ze spisového materiálu vyplývá, že v průběhu řízení, v němž obecné soudy prováděly řadu důkazů s cílem zjistit skutkový stav projednávané věci, stěžovatelé výši dlužné částky nerozporovali, resp. k jejímu zjištění nenavrhovali provedení dokazování. V souladu se zásadou subsidiarity v případě, kdy se obecné soudy námitkami uvedenými v ústavní stížnosti nezabývaly, protože stěžovatelé v řízení před nimi požadavek na jejich projednání nevznesli, třebaže mohli, nemůže se jimi následně zabývat ani soud Ústavní (srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 1. vydání. Praha, 2001, s. 337 a násl.). Ústavní soud se proto uvedenými námitkami, které stěžovatelé nyní vznáší v řízení před Ústavním soudem, nemohl zabývat.
Co se týče námitky stěžovatelů ohledně délky řízení a průtahů v řízení, Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost musí směřovat proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu veřejné moci. Ústavní stížnost stěžovatelů však směřuje proti napadeným rozhodnutím obecných soudů, nikoli proti "jinému zásahu" orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Za situace, kdy se stěžovatelé domáhají zrušení napadených rozhodnutí [§82 odst. 3 písm. a) cit. zákona], pak již z logiky věci nemůže Ústavní soud ústavní stížnosti vyhovět s poukazem na to, že shledal existenci "jiného zásahu" (tzn. průtahů) ze strany obecných soudů. V případě "jiného zásahu" orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, je totiž Ústavní soud oprávněn zakázat orgánu veřejné moci, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikázal mu, aby, pokud to je možné, obnovil stav před porušením [§82 odst. 3 písm. a) cit. zákona]. V souzené věci však tento typ výroku zjevně nepřipadá v úvahu, jelikož obecné soudy již v dané věci rozhodly a ostatně ani stěžovatelé v petitu ústavní stížnosti nenavrhují jiný typ výroku než kasaci napadených rozhodnutí. V neposlední řadě nutno též upozornit, že k ochraně práv stěžovatelů proti průtahům v řízení existují především jiné prostředky než ústavní stížnost, jak vyplývá ze zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), které by stěžovatelé museli před podáním ústavní stížnosti s ohledem na ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyčerpat, což se z obsahu spisu a tvrzení stěžovatelů též nepodává. Ústavní soud proto posoudil námitku na průtahy v řízení jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí obecných soudů je možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, nebo v případě, kdy by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. K takovému závěru nelze dospět. Skutková zjištění obecných soudů zcela zjevně mají oporu v provedeném dokazování. Také právní závěr, k němuž dospěly, je výsledkem aplikace a interpretace provedené v mezích ústavnosti.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použily (§157 odst. 2 o.s.ř.). Přiložený spis obecného soudu nedává podnět k obavě, že by byl porušen požadovaný procesní postup orgánu veřejné moci (čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 95 Ústavy). V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatele příznivý, nelze spatřovat porušení práva chráněného článkem 36 Listiny. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Z ústavního hlediska jsou napadená rozhodnutí akceptovatelná a jejich odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoliv porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelů. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2006
S t a n i s l a v B a l í k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Jarmila Hájková