ECLI:CZ:US:2006:2.US.227.05
sp. zn. II. ÚS 227/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. V. a B. V., oba zastoupeni JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem Advokátní kanceláře v Kolíně, Sladkovského 13, proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 10. 3. 2003, č.j. 13 C 29/98-224 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2004, čj. 25 Co 380/2003-285, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, jimž nebylo vyhověno žalobě o zaplacení částky 14 536 Kč požadované z důvodu odpovědnosti za vady zakoupeného vozidla. Dne 29. 12. 2005 bylo doručeno Ústavnímu soudu "jako důkaz" usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 33 Odo 818/2005, kterým bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání stěžovatelů, jímž rovněž mělo dojít k porušení jejich práv.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádí, že v řízení, jehož předmětem byl spor o slevu z kupní ceny ojetého vozidla a požadavek na zaplacení nákladů na odstranění skrytých vad, došlo k porušení procesních pravidel stanovených občanským soudním řádem, neboť nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci a nebylo provedeno řádné dokazování. Dle jejich tvrzení soudy nesprávně dospěly k závěru, že žalovaný upozornil stěžovatele na vady vozidla. Nesprávný je rovněž názor, že vozidlo procházelo technickými kontrolami, že nemělo vady a bylo opotřebeno přiměřeně svému stáří. Dále namítají, že žalovaný byl vyslechnut bez přítomnosti stěžovatelů a ve věci bylo rozhodováno vyloučenými soudci. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že závěry soudů jsou v krajním nesouladu se skutkovými zjištěními a právním vyhodnocením věci.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud nejdříve uvádí, že ve vztahu k B. V. se jedná o ústavní stížnost podanou osobou zjevně neoprávněnou, neboť měl v řízení před obecnými soudy pouze postavení obecného zmocněnce a vedlejšího účastníka, přičemž tvrzené nedostatky se týkají věci, ve které vystupovala jako žalobkyně paní J. V. Nicméně z podstaty věci je zřejmé, že předkládané námitky byly projednány v rámci ústavní stížnosti paní J. V.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s hodnocením důkazů, na základě nichž byl zjištěn skutkový stav věci, a s vyvozenými právními závěry soudů. Stěžovatelé přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly a v podstatě tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance.
Obecné soudy vycházely ze zjištění, že dne 26. 3. 1995 došlo k uzavření kupní smlouvy na automobil značky Dacia 1310, rok výroby 1985, za kupní cenu 17 000 Kč. Stěžovatelka posléze uplatnila u žalovaného právo z odpovědnosti za vady a vzhledem k tomu, že jejím požadavkům nebylo vyhověno, domáhala se soudní cestou zaplacení shora uvedené částky, přičemž soudy nárok posoudily jako nárok na slevu z kupní ceny a na náhradu nutných výdajů. Obecné soudy návrhu nevyhověly, neboť dospěly k závěru, že došlo k platnému uzavření kupní smlouvy za cenu obvyklou odpovídající opotřebení vozidla, stěžovatelé byli seznámeni s technickým stavem vozu, auto v době prodeje mělo platnou technickou kontrolu a bylo k provozu na silnici běžně používáno. Dokazováním bylo zjištěno, že prodejce kupující na konkrétní vady (nebránící provozu vozidla) písemně upozornil. Ostatní opotřebení odpovídající stáří a životnosti vozidla, počtu ujetých kilometrů a běžným podmínkám provozu a údržby pak nelze považovat za vady. Skutečnost, že se nejednalo o zásadní vady, které by byly důvodem pro slevu z kupní ceny nebo náhradu nutných nákladů, byla prokázána i tím, že za období do 6ti měsíců od koupě vozu stěžovatelka investovala do oprav vozidla celkovou částku 2 888,30 Kč. Dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 33 Odo 818/2005, odmítnuto jako nepřípustné.
Jak vyplývá z dosavadní judikatury Ústavního soudu, v řízení před obecnými soudy se uplatňuje zásada volného hodnocení důkazů, vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR). Z uvedeného principu vyplývá, že obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně dokazování doplnit, provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž jen jemu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv. Pokud obecný soud postupuje v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem, a to dokonce ani tehdy, kdyby se s ním neztotožňoval. Uvedené konstatování se plně vztahuje i na projednávanou věc.
Ústavní soud ověřil, že na rozdíl od tvrzení uváděných v ústavní stížnosti, obecné soudy se návrhem stěžovatelů podrobně zabývaly, provedly řádné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, opravňující je posoudit věc po právní stránce a rozhodnout. Nedostatek v dokazování,spočívající v tom, že soud prvého stupně vycházel z listinných důkazů, které opomněl provést, byl zhojen postupem odvolacího soudu dle §205 odst. 2 písm. d),e) a g) o.s.ř. tím, že je provedl. Provedené důkazy (listinné i výslechy svědků), stejně jako výpovědi účastníků, byly řádně hodnoceny jak jednotlivě, tak v jejich souvislostech. Soud v odůvodnění rovněž uvedl, z jakých důvodů (nadbytečnost) nebylo vyhověno dalším návrhům na provedení dokazování. Za této situace Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat technický stav vozidla a eventuelně přehodnocovat závěry obecných soudů přijaté na základě řádně provedeného dokazovaní.
Krajský soud se v odůvodnění rozhodnutí rovněž vypořádal s námitkou, že žalovaný nebyl vyslechnut v přítomnosti stěžovatelů. (Požadavku na odročení jednání nebylo vyhověno, protože žádost o odročení jednání nebyla považována za důvodnou, neboť k ní nebyl doložen doklad od lékaře.) Stejně tak se odvolací soud řádně zabýval námitkou podjatosti soudce okresního soudu a Vrchní soud v Praze námitkou podjatosti soudců Krajského soudu v Praze (usnesení ze dne 18. 10. 2004, č.j. Nco 121/2004-267). Námitka stěžovatelů, že ve věci bylo rozhodováno podjatými soudci je proto neopodstatněná.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jak bylo ověřeno, obecné soudy v souladu zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich právní závěr, dle něhož řádně zakoupené vozidlo nemělo vady (vyjma vad, na které byl kupující upozorněn) a bylo opotřebené přiměřeně svému stáří, nelze, s ohledem na shora uvedené, hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohlo být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelé dovolávají, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelé měli a nepochybně využili možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že dovolací soud se v řízení zabýval výhradně otázkou přípustnosti dovolání (otázkou procesní) a své závěry o nepřípustnosti dovolání v odůvodnění svého rozhodnutí řádně zdůvodnil. Ústavní soud pak neshledal v projednávané věci důvod, aby z ústavněprávního hlediska jeho závěr jakkoliv zpochybňoval. Ostatně stěžovatelé se zrušení tohoto rozhodnutí ani nedomáhají a pouze obecně konstatují, že jím mělo dojít k porušení jejich práv.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh ve vztahu k J. V. odmítnut dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný a ve vztahu k B. V. dle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2006
Stanislav Balík
předseda senátu