ECLI:CZ:US:2006:2.US.237.05
sp. zn. II. ÚS 237/05
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 2. března 2006 sp. zn. II. ÚS 237/05 ve věci ústavní stížnosti městské části proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2005 č. j. 21 Co 471/2004-198, jímž nebyla stěžovatelce přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.
Výrok II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2005 č. j. 21 Co 471/2004-198 se zrušuje.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 14. 4. 2005 se stěžovatelka domáhá zrušení II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2005 č. j. 21 Co 471/2004-198, kterým jí nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Tvrdí, že tím byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že odvolací soud odůvodnil nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení tím, že důvodem sporu a jeho délky je její nedostatečná péče o bytový fond. Poukazuje na to, že důvodem pro podání žaloby bylo, že vedlejší účastnice řízení nevyklidila byt smírnou cestou, a na to, že průtahy v řízení jí nelze přikládat k tíži. Obecný soud rovněž neuvedl, jak by stěžovatelka měla správně svůj bytový fond spravovat. Odvolací soud ostatně ani jinak svůj závěr neopřel o žádné konkrétní v řízení provedené důkazy. Závěr soudu tudíž nemá oporu v obecně závazných právních předpisech a je v rozporu s dobrými mravy.
Ze stěžovatelkou předložených listin a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 11 C 82/2002 Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelka po vedlejší účastnici řízení domáhala žalobou podanou dne 20. 3. 1998 vyklizení bytu. Ten byl přidělen jako služební (domovnický) jejímu manželovi, s nímž se rozvedla v roce 1993 a poté se z bytu odstěhovala, přičemž poté dne 26. 10. 1996 její bývalý manžel zemřel a ona se do bytu znovu nastěhovala. Žalobě bylo vyhověno nejprve rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 5. 1999 č. j. 11 C 100/98-21. Ten byl k odvolání vedlejší účastnice řízení zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2000 č. j. 12 Co 692/99-40. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 12. 2000 č. j. 11 C 100/98-69 bylo žalobě vyhověno s tím, že povinnost vyklidit byt byla vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu. Tento rozsudek byl k odvolání stěžovatelky změněn rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2001 č. j. 12 Co 191/2001-79 tak, že žalobě bylo zcela vyhověno. K dovolání vedlejší účastnice řízení byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2002 č. j. 28 Cdo 1574/2001-94. Následným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 8. 2002 č. j. 11 C 82/2002-119 bylo žalobě vyhověno s tím, že povinnost vyklidit byt byla vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu. K odvolání stěžovatelky byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2003 č. j. 12 Co 241/2003-143. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 8. 2004 č. j. 11 C 82/2002-178 bylo konečně žalobě zcela vyhověno. K odvolání vedlejší účastnice řízení byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2005 č. j. 21 Co 471/2004-198 potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a zároveň nebyla stěžovatelce přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Zaujal zcela nově názor, že vedlejší účastnice řízení v předmětném bytě nebydlela ani před smrtí svého bývalého manžela a ani poté, a ani to neměla v úmyslu, neboť byt chtěla vyměnit. Z toho dovodil, že vedlejší účastnice řízení nesplňuje podmínky pro nárok na bytovou náhradu podle §713 odst. 1 občanského zákoníku. O nákladech odvolacího řízení rozhodl za použití §150 občanského soudního řádu tak, že nepřiznal stěžovatelce jejich náhradu, "a to především z toho důvodu, že z obsahu spisu je zřejmá nedostatečná péče žalobce (nyní stěžovatelky) při správě bytového fondu, která byla také jedním z důvodů tohoto sporu a jeho délky." Dovolání stěžovatelky proti výroku o náhradě nákladů řízení bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005 č. j. 28 Cdo 2376/2005-208 odmítnuto jako nepřípustné.
Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
Městský soud v Praze uvedl, že stěžovatelka nebyla zkrácena na svých základních právech. Odkázal na odůvodnění svého rozsudku a doplnil, že z obsahu spisu je zcela zřejmé, že stěžovatelka podala návrh na vyklizení bytu až dva roky po smrti jeho nájemce za situace, kdy nájemné nebylo placeno a v bytě nikdo nebydlel, což považoval za důvody hodné zvláštního zřetele.
Vedlejší účastnice na výzvu k vyjádření nijak nereagovala.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. V nálezu sp. zn. III. ÚS 671/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 10) Ústavní soud rozvedl podmínky, za jejichž splnění nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Jde o případy konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně o případy svévolné aplikace jednoduchého práva. O případ svévolné aplikace jednoduchého práva jde i v posuzovaném případě.
Soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznat. Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti, což je v konečném důsledku zásahem do základního práva, obsaženého v čl. 36 odst. 1 Listiny (podrobněji například v nálezu sp. zn. II. ÚS 635/04; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 65).
Při zkoumání existence podmínek hodných zvláštního zřetele je třeba přihlížet v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení a je třeba vzít v úvahu nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 občanského soudního řádu jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, Komentář, I díl, 6 vydání, Praha 2003, str. 555).
Ústavní soud považuje za přípustné, aby se soud při posuzování možnosti aplikace ustanovení §150 občanského soudního řádu zabýval okolnostmi, které vedly k podání žaloby nebo které měly vliv na délku řízení a tyto shledal za natolik hodné zvláštního zřetele, že pro ně nepřizná náhradu nákladů řízení. V posuzovaném případě se však konkrétní důvody (tak jak byly popsány v odůvodnění napadeného rozhodnutí) jeví jako ryze obecně pojaté (byť jsou ve vyjádření k ústavní stížností mírně rozvedeny) a zcela nepřípadné.
V posuzovaném případě není zřejmé (a to ani z odůvodnění napadeného rozsudku), jaký vliv měla na počátek řízení a jeho průběh skutečnost, že žalobou uplatněné právo na vyklizení bytu bylo uplatněno až dva roky poté, co vzniklo. Evidentní je pouze to, že ke konečnému závěru o meritu této věci, kterou nelze považovat z pohledu právního či skutkového posuzování za složitou, dospěl odvolací soud až v rozsudku, který je nyní napaden. Ten byl vynesen po téměř sedmi letech řízení. Je příznačné, že z jeho odůvodnění vyplývá, že důvody pro vyhovění žalobě byly již na samém počátku řízení a že neshledal důvody pro nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně. Důvody, pro něž muselo být o věci rozhodováno soudy třech stupňů celkem devětkrát (samotný odvolací soud čtyřikrát) přitom byly ve zrušovacích rozhodnutích vždy vymezeny procesně a výhradně vůči postupu soudů nižších stupňů, bez jakékoliv souvislosti s plněním či neplněním procesních či jiných práv a povinností stěžovatelky.
Ustanovení §150 občanského soudního řádu má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Pokud žalobce musí čekat na konečné přiznání svého práva v právně a skutkově nikoliv obtížné věci téměř sedm let, nelze to považovat za přiměřenou ochranu jeho základních práv. V tomto světle je nepřiznání náhrady nákladů úspěšnému žalobci, navíc z obecných a nepřesvědčivých důvodů, svévolné.
Ústavní soud tedy uzavírá, že postupem odvolacího soudu došlo k zásahu do základního práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že byl při posuzování jeho nároku na náhradu nákladů řízení svévolně aplikován §150 o. s. ř., aniž pro to byly podmínky a aniž by relevantní důvody pro takový postup byly zjišťovány a posuzovány. Pro konstatování tohoto ústavně zaručeného práva se případným porušením dalších základních práv stěžovatelky Ústavní soud již nezabýval, neboť to považuje za nadbytečné.
Proto bylo ústavní stížnosti zcela vyhověno a v souladu s ustanovením §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, byl zrušen napadený rozsudek ve výrocích o náhradě nákladů řízení. Přitom Ústavní soud upustil od ústního jednání, které nemohlo vést k dalšímu objasnění věci a stěžovatel i Městský soud v Praze s tímto postupem výslovně souhlasili. Vedlejší účastnice řízení byla spolu s výzvou k vyjádření k ústavní stížnosti vyzvána i ke sdělení, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, přičemž byla upozorněna, že její mlčení bude považováno za souhlas s upuštěním od ústního jednání. Protože vedlejší účastnice řízení na výzvu Ústavního soudu nijak nereagovala je třeba považovat podmínky pro upuštění od ústního jednání za splněné.