ECLI:CZ:US:2006:2.US.239.06
sp. zn. II. ÚS 239/06
Usnesení
II. ÚS 239/06
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti ing. R. S., právně zastoupeného Mgr. Jindřichem Vítkem, advokátem se sídlem Nad Petruskou 1, Praha 2, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 5. 2005, sp. zn. 17 C 474/2004, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2005, sp. zn. 19 Co 350/2005, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 4. 2006 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, kterými byla zamítnuta námitka stěžovatele a dalších žalovaných ohledně místní nepříslušnosti soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že mu na základě rozhodnutí soudů bylo odepřeno jeho základní právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Dále stěžovatel uvedl, že ústavní stížnost je přípustná podle §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), z důvodu, že stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Stěžovatel navrhoval i odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V daném případě, jak vyplývá z razítka advokátní kanceláře na rozhodnutí odvolacího soudu, bylo rozhodnutí doručeno právnímu zástupci stěžovatele dne 4. 10. 2005. Šedesátidenní lhůta pro podání ústavní stížnosti tak počala stěžovateli běžet od 5. 10. 2005 a poslední den této lhůty připadl na den 5. 12. 2005 (první pracovní den po uplynutí lhůty). Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě až dne 20. 4. 2006, tedy evidentně po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro podání ústavní stížnosti.
Stěžovatel, vědom si shora uvedené skutečnosti, se v ústavní stížnosti dovolává aplikace ustanovení §75 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vymezuje okolnosti, které mají za následek odmítnutí ústavní stížnosti pro její nepřípustnost [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Jedná se o situaci, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ustanovení §75 odst. 2 písm. a) uvedeného zákona představuje výjimku z uvedené zásady. Podle něj Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Z uvedeného vyplývá, že aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu přichází v úvahu, pouze pokud se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou. V posuzované věci lze z hlediska vyčerpání procesních prostředků k ochraně práva podanou ústavní stížnost považovat naopak za přípustnou, neboť posledním prostředkem k ochraně práva podle citovaného ustanovení bylo napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze. Zákonná podmínka pro aplikaci zmíněného ustanovení v dané věci tak není splněna.
Z návrhu tedy vyplývá, že stěžovatel chtěl aplikací uvedeného ustanovení docílit prominutí (prodloužení) zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti. Zákonná šedesáti denní lhůta k podání ústavní stížnosti je stanovena kogentním ustanovením §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu nelze ji tedy prodloužit a její nedodržení nelze ani prominout. Ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v žádném případě nelze považovat za prostředek, jímž by bylo možné takového následku dosáhnout.
Z výše uvedeného důvodu nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem. Protože ústavní stížnost byla jako opožděná odmítnuta, byl spolu s ní odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2006
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj