ECLI:CZ:US:2006:2.US.258.06
sp. zn. II. ÚS 258/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelů JUDr. J. S. a JUDr. J. M., obou zastoupených JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Mezibranská 19, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2006, č. j. 28 Cdo 1528/2005-94, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. března 2005, č. j. 22 Co 562/2004-67, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, a MUDr. F. H.,zastoupeného JUDr. Františkem Novotným, advokátem, se sídlem v Praze 1, Husova 7, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 1. března 2005, č. j. 22 Co 562/2004-67, byl k odvolání žalobce (MUDr. F. H. - vedlejšího účastníka řízení) změněn zamítavý rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 7. července 2004, č. j. 5 C 1786/2003-44, tak, že žalovaným (stěžovatelům) bylo uloženo solidárně zaplatit žalobci částku 52.000 Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 22. července 2003 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovaní byli též zavázáni k náhradě nákladů řízení vzniklých žalobci jak před soudem prvního stupně, tak i před soudem odvolacím. Odvolací soud nesdílel právní názor soudu prvního stupně, že smlouva o nájmu nebytových prostor, uzavřená mezi žalovanými jako pronajímateli a žalobcem jako nájemcem dne 28. února 2003, nebyla - ani při dosud bytovém stavebním určení předmětných prostor - neplatná. Zatímco soud prvního stupně zdůraznil, že na straně žalobce se vyskytl tzv. neomluvitelný omyl a že se žalobce mohl, zejména dotazem na stavebním úřadě, omylu vyhnout [§49a a §40a občanského zákoníku (dále jen "obč. zák.")], byla podle odvolacího soudu naopak nájemní smlouva absolutně neplatná, neboť - byla-li uzavřena ve vztahu k bytům - je jejím předmětem plnění nemožné (§37 odst. 2 obč. zák.). Požadavek žalobce na úhradu částky 52.000 Kč, vynaložené ve výši 50.000 Kč zaplacených architektovi (předpokládané stavební úpravy) a 2.000 Kč za kominický průzkum, je z titulu náhrady škody (§42, §415 obč. zák.) oprávněný.
Následné dovolání žalovaných bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2006, č. j. 28 Cdo 1528/2005-94, zamítnuto jako nedůvodné. Dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu o absolutní neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 28. února 2003. Za primární důvod neplatnosti předmětné smlouvy však považoval již samotný rozpor povahy součásti předmětu smlouvy - poskytovaných prostor - s titulací smlouvy i s jejím účelem. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR smlouvu o nájmu nebytových prostor lze platně uzavřít jen k takovým prostorám, jež jsou ve smyslu §85 odst. 1 stavebního zákona určeny jako nebytové kolaudačním rozhodnutím (event. stavebním povolením), a to navíc k účelu v takovém rozhodnutí povoleném. Obdobné stanovisko zaujal, a to dokonce v bytové věci, i Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 146/04). Byla-li tedy smlouva o nájmu nebytových prostor mezi účastníky sjednána k prostorám, které byly z hlediska stavebního práva dosud vymezeny jako byt či byty, nelze než dovodit absolutní neplatnost takové smlouvy. Judikatorní závěry tu mají další oporu v ustanoveních §1 a §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve spojení s §39 obč. zák., o neplatnosti právních úkonů. Bylo především na žalovaných, aby jako vlastníci, resp. pronajimatelé uváděných prostor dbali o takový stavebněprávní stav, jenž by umožnil sjednat nájemní smlouvu, jako kontrakt výslovně odkazující na zákon č. 116/1990 Sb., v souladu s požadavky relevantních právních předpisů. Pokud bylo v době uzavření smlouvy formální překážkou stavební určení prostor, pak bylo možné sjednat odkládací podmínku, podle níž by smlouva nabyla účinnost až po schválení změny účelu užívání. Nestalo-li se tak, potom je oprávněné, aby žalovaní jako účastníci smlouvy nesli odpovědnost za její neplatnost. Dovolací soud se dále nezabýval dalším dovolacím důvodem, spočívajícím v tvrzeném rozporu zhodnocených výsledků provedených důkazů s obsahem těchto důkazů, protože dovolatelé brojí proti subjektivní otázce (ne)vědomosti žalobce o stavebněprávním stavu prostor, kterou ovšem dovolací soud nepovažuje za určující. Jen podpůrně lze poznamenat, že dovolací soud byl vázán i skutkovým závěrem nižších instancí, že žalobce o právní překážce uzavření smlouvy nevěděl.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali porušení rovnosti v právech zakotvené v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny), jakož i práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny). Tím došlo podle stěžovatelů i k porušení čl. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Stěžovatelé nejprve podrobně zrekapitulovali dosavadní průběh řízení a vydaná rozhodnutí. Poté se zabývali jednotlivými námitkami ve vztahu k rozhodnutím obecných soudů. Podle jejich názoru došlo postupem odvolacího soudu k hrubému odmítnutí spravedlnosti, které spočívá v tom, že se odvolací soud nedostatečně zabýval otázkou vzniku odpovědnosti za škodu, ačkoliv tato otázka měla pro posouzení nároku vedlejšího účastníka zásadní význam. Z odůvodnění napadených rozhodnutí nikterak nevyplývá, jakým způsobem se odvolací a dovolací soud vypořádaly se zákonnými předpoklady vzniku odpovědnosti, čímž došlo z jejich strany k libovůli v rozhodování a jejich rozhodnutí tak stojí v rozporu nejen s §157 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ale i s čl. 36 odst. 1 Listiny. Soud prvního stupně prakticky neprováděl žádné důkazy k náhradě škody. Odvolací soud rovněž neprováděl také jakékoliv další nové důkazy a vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Postupem odvolacího soudu došlo k porušení principu dvojinstančnosti řízení i k vydání překvapivého rozhodnutí. Stěžovatelé vyjádřili přesvědčení, že vedlejší účastník neprokázal jím tvrzenou škodu, její výši, ani úmyslné zavinění ze strany stěžovatelů. Ohledně příčinné souvislosti mezi protiprávním úkonem a vzniklou škodou obecné soudy rovněž nedostály své povinnosti a nezabývaly se dostatečně ani touto otázkou. V následující části ústavní stížnosti podávají stěžovatelé podrobný výklad předpokladů vzniku odpovědnosti a opětovně poukazují na pochybení obecných soudů při posuzování vzniku odpovědnosti. Porušení ústavně zaručených práv spatřují stěžovatelé i v tom, že obecné soudy vyšly ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nesouhlasili se závěrem odvolacího i dovolacího soudu, že mezi vedlejším účastníkem a stěžovateli byla vedena jednání směřující k uzavření nájemní smlouvy, přičemž prostory, které byly předmětem nájmu, měly být ze strany stěžovatelů prezentovány jako nebytové. Vedlejší účastník věděl, resp. mohl a měl vědět, že se nejedná o nebytové prostory. Zde stěžovatelé polemizují s provedenými důkazy svědeckými výpověďmi. Zdůrazňují přitom, že obecné soudy nesprávně hodnotily i listinné důkazy v řízení provedené (zejména smlouvu o pronájmu prostor). Dle názoru stěžovatelů bylo v daném případě nutno vzít v úvahu i zásadu, podle níž souhlas poškozeného je okolností vylučující protiprávnost a bylo rovněž třeba zvážit, zda vedlejší účastník nejednal v rozporu se zásadou "vigilantibus iura scripta sunt", tj. práva svědčí bdělým. Ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelé namítali, že odůvodnění je nesrozumitelné a nesplňuje požadavky zákonného odůvodnění, které je jednou z garancí právního státu. Vyjádřili přesvědčení, že jak odvolací soud, tak i soud dovolací nesprávně posoudily smlouvu ze dne 28. února 2003 jako smlouvu o pronájmu nebytových prostor a následně došly k nesprávnému závěru o neplatnosti této smlouvy. Za nesprávný považují i závěr dovolacího soudu, že předmětem smlouvy bylo plnění nemožné. Závěrem stěžovatelé uvedli, že interpretace zákonných ustanovení obecnými soudy je natolik extrémní, že vybočuje z mezí ústavnosti. Tak tomu je i v případě, interpretují-li obecné soudy určité zákonné ustanovení natolik extenzivně, že tím založí povinnost jednotlivci jednat nad rozsah zákona, čímž dochází k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření účastníka řízení odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR bylo po hmotněprávní o procesní stránce správné a nezasahuje do ústavně zaručených práv stěžovatelů.
Vedlejší účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na to, že Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Ve svém vyjádření se zabývá principy ústavněprávního přezkumu a pravomocemi Ústavního soudu v rámci tohoto přezkumu.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, jak správně podotýká i vedlejší účastník ve svém vyjádření, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávali ochrany svých základních práv obsažených v Listině resp. Ústavě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Podstatnou část ústavní stížnosti, která vyjma formálně uplatňovaného závažného porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví, postrádá podrobnější ústavněprávní argumentaci, je nesouhlas stěžovatelů s interpretací podústavního práva (konkrétně s předpoklady vzniku odpovědnosti). Stěžovatelé tak v podstatě zpochybňují skutkové a právní závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Z tohoto pohledu se Ústavní soud zabýval posouzením, zda závěry obecných soudů ohledně předpokladů vzniku odpovědnosti jsou natolik extrémní, aby vybočily z mezí ústavnosti. K takovému závěru ovšem Ústavní soud nedospěl.
Odvolací soud postavil svůj odchylný závěr od soudu prvního stupně na odlišném právním posouzení věci a sice, že předmětem smlouvy o pronájmu bylo plnění nemožné, přičemž podle §42 obč. zák. se při vzniku škody uplatní obecná ustanovení obč. zák. o odpovědnosti za škodu. Odvolací soud se následně zabýval i předpoklady vzniku odpovědnosti. Přestože je tato část rozhodnutí odvolacího soudu dosti stručná, nelze v ní spatřovat natolik extrémní vybočení z mezí spravedlivého procesu, aby založilo důvodnost ústavní stížnosti. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně, jež však jinak právně vyložil. Pokud stěžovatelé namítali porušení dvojinstančnosti řízení, protože odvolací soud vydal z hlediska právního posouzení překvapivé rozhodnutí (odlišné od rozhodnutí soudu prvního stupně), Ústavní soud tento názor nesdílí. Jednak odvolací soud může věc odlišně právně posoudit, aniž by musel rozhodnutí soudu prvního soudu zrušovat, jednak na takové případy pamatuje procesní úprava, která v případě měnícího rozsudku stanovuje přípustnost dovolání bez dalšího, přičemž v dovolacím řízení se otevírá možnost přezkumu mj. právě otázek právního posouzení. Ostatně stěžovatelé možnosti podat dovolání využili a dovolací soud se námitkami stěžovatelů řádně zabýval. V tomto případě tedy nelze hovořit o tom, že by stěžovatelům byla odňata možnost dvojinstančního přezkumu. Pouze na okraj lze podotknout, že ani Evropský soud pro lidská práva nepovažuje v civilním řízení možnost přezkumu vyšší instancí za nezbytnou podmínku pro naplnění práva na řádný a spravedlivý proces.
Pokud jde o hodnocení důkazů učiněné odvolacím soudem, je třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud ze spisu, který si vyžádal od soudu prvního stupně, dovodil, že odvolacímu soudu nelze vytýkat, že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotil. Odvolací soud vyšel z důkazů provedených soudem prvního stupně, které pouze odlišně právně posoudil, a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnil. V tomto směru nelze tedy považovat námitky stěžovatelů ohledně posouzení smlouvy o nájmu, jakož i hodnocení svědeckých výpovědí, z ústavněprávního pohledu za relevantní.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 21. listopadu 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu