ECLI:CZ:US:2006:2.US.266.06
sp. zn. II. ÚS 266/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 29. května 2006 v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti P. P., zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem Josefa Skupy 1639/21, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 31. 1. 2006, č. j. 12 Co 1154/2005 - 76, a proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 7. 2005, č. j. 22 C 159/2004 - 65, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 11. 2005, č. j. 22 C 159/2004 - 73, a dále o návrhu na zrušení části ustanovení §138 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "popřípadě i se zpětnou účinností" a "pravomocného", takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení části ustanovení §138 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "popřípadě i se zpětnou účinností" a "pravomocného" s e o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností splňující i ostatní formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť se domnívá, že obecné soudy svým postupem v řízení porušily jeho základní práva garantovaná čl. 4 odst. 1, odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatel k podané ústavní stížnosti připojil návrh na zrušení výše citované části ustanovení §138 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.), pro jeho rozpor s čl. 38 odst. 1 Listiny.
V záhlaví citovaným usnesením potvrdil odvolací soud napadené usnesení soudu I. stupně, kterým bylo stěžovateli odňato osvobození od soudních poplatků přiznané usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 9. 2004, č. j. 61 Ro 1226/2004 - 11, a to se zpětnou účinností ode dne podání žaloby.
Stěžovatel v podané stížnosti namítal, že obecné soudy svými rozhodnutími zasáhly do jeho ústavně zaručených práv, neboť mu prakticky znemožnily domáhat se svých práv soudní cestou, když nemá prostředky na uhrazení soudního poplatku. Stěžovatel dále argumentuje, že mu jako žalobci soudy neměly odejmout právo mu jednou přiznané, když s ohledem na soudní rozhodnutí o osvobození od hrazení soudního poplatku žalobce zpravidla váže další kroky ve věci, např. zdali bude mít dostatek finančních prostředků k účasti na probíhajících soudních jednáních. V postupu obecných soudů stěžovatel spatřoval porušení čl. 4 odst. 1, odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, odst. 2 Listiny, a proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem obě napadená usnesení zrušil. Ze stejných důvodů navrhl stěžovatel i zrušení výše citované části ustanovení §138 odst. 2 o. s. ř.
Ústavní soud předtím, než přistoupil k meritornímu projednání věci, konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatele splňuje všechny formální náležitosti podání dle zákona o Ústavním soudu.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel zároveň s ústavní stížností podal návrh na zrušení výše citované části ustanovení §138 odst. 2 o. s. ř., které považuje za neústavní, a tedy jeho aplikace obecnými soudy měla za následek porušení jeho základních práv a svobod, posuzoval Ústavní soud nejprve, zda výše citované ustanovení o. s. ř. je navrhováno na zrušení opodstatněně.
Ústavní soud tedy přistoupil k posouzení napadené části ustanovení §138 odst. 2 o. s. ř. z hledisek vymezených ustanovením §68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ustanovení §138 odst. 2 o. s. ř. se týká možnosti soudu rozhodnout o odejmutí přiznaného osvobození o soudních poplatků (i se zpětnou účinností), jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly. Toto ustanovení občanského soudního řádu slouží k tomu, že pokud se změní okolnosti, ze kterých soud při rozhodnutí o přiznání osvobození od soudních poplatků vycházel, nebo vycházel-li soud ze skutečností, které osvobození od počátku neodůvodňovaly, může soud osvobození rozhodnutím odejmout, a to i zpětně, přičemž důvodem pro odnětí osvobození však není pouhá změna v hodnocení poměrů účastníka řízení, které se jinak nezměnily a ani nebyly jinak zjištěny, nebo změna názoru soudu na to, zda jde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Pokud je tedy plně v kompetenci obecných soudů zhodnotit zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, ze stejného hlediska je nutné, aby obecné soudy mohly až do pravomocného skončení řízení při zjištění nových okolností, resp. jejich případné změny, rozhodnout o odejmutí takového osvobození, a to i se zpětnou účinností. Je tedy zřejmé, že zákonodárcem zvolené řešení lze posoudit jako proporcionální a vyvážené a Ústavní soud tedy neshledal tvrzené důvody protiústavnosti napadené části ustanovení §138 odst. 2 o. s. ř.
K samotným ústavní stížností napadeným rozhodnutím Ústavní soud uvádí, že stěžovatelova argumentace se vázala zejména k tvrzení o nesprávné aplikaci §138 odst. 2 o. s. ř. obecnými soudy. K tomu Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a že není zásadně povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel.
Vzhledem k výše uvedenému, kdy Ústavní soud konstatoval nedůvodnost stěžovatelova tvrzení stran neústavnosti části ustanovení §138 odst. 2 o. s. ř., zkoumal pouze, zda obecné soudy neaplikovaly normy jednoduchého práva bez rozumného odůvodnění či propojení s ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry učiněné obecnými soudy nebyly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Po prostudování napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že obecné soudy postupovaly v řízení ve shodě s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a v jejich rozhodnutích nelze spatřovat projev libovůle, neboť na řádně zjištěný skutkový stav aplikovaly a interpretovaly právní normy způsobem, který má racionální podklad.
Jak bylo výše vysvětleno, pokud se v průběhu řízení ukáže, že poměry účastníka řízení neodůvodňují či neodůvodňovaly osvobození od soudních poplatku, může být takové osvobození odňato. Obdobně jako při dokazování v civilním soudním řízení, kdy soud v souladu s ustanovením §132 o. s. ř. sám hodnotí důkazy podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti, přičemž vždy přihlíží k tomu, co v řízení vyšlo najevo, tak také při posuzování skutečností svědčících pro odnětí přiznaného osvobození od soudních poplatků postupuje soud v mezích volné soudcovské úvahy. Z odůvodnění napadených usnesení vyplývá, že v dané věci obecné soudy v jejím rámci pečlivě hodnotily poměry stěžovatele a přihlédly jak k okolnostem odůvodňujícím osvobození od soudních poplatků, tak i k okolnostem odůvodňujícím jeho odnětí, navíc stěžovatel soudům nepředložil důkazy vyvracející nová zjištění učiněná soudem I. stupně. Ústavní soud shledal, že úvahy obecných soudů jsou v odůvodněních napadených rozhodnutí podrobně a srozumitelně vyloženy, a proto nebylo možné přisvědčit tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho základních práv garantovaných čl. 4 odst. 1, odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1, odst. 2 Listiny.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout návrh stěžovatele na zrušení ustanovení §50c odst. 4 o. s. ř. podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný a stejně tak odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu i jeho ústavní stížnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu