ECLI:CZ:US:2006:2.US.269.06.1
sp. zn. II. ÚS 269/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti L. Š., H. F. a J. V., všichni zastoupeni Mgr. Marií Vaškovou, advokátkou AK Frýdek-Místek, Lískovecká 2089, proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. 1. 2004, sp. zn. 16 C 134/2000, Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 11. 2004, sp. zn. 57 Co 410/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1888/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 35 odst. 3, čl.36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, kterým byl zamítnut jejich návrh na náhradu škody ve výši 459 120 Kč s přísl. a na uložení povinnosti provést rekultivaci pozemků vrácených dle zák. č. 229/1991 Sb. Rovněž požadují zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jako nepřípustné zamítnuto jejich dovolání proti rozhodnutí krajského soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že ve věci rozhodovala u Okresního soudu v Novém Jičíně podjatá soudkyně JUDr. Ivana Bačová, neboť před svou soudní praxí byla zaměstnána u Městského úřadu v Novém Jičíně, který byl v pozici povinné osoby ve vztahu ke stěžovatelům, a nemohla tedy vystupovat jako nezávislý a nestranný soud. Její povinností bylo postupovat dle §15 odst. 1 o.s.ř., avšak tuto povinnost nesplnila a rozhodovala zaujatým způsobem v zájmu povinné osoby a jejího právního nástupce. Neprovedla potřebné dokazování a věc zcela nesprávně posoudila, neboť skutečnosti tvrzené stěžovateli, které žalovaná strana nevyvrátila žádným důkazem, pominula. Její postup navazoval na arogantní a protizákonné postupy Městského a Okresního úřadu v Novém Jičíně, které stavěly na pozemcích, jež nevlastnily, zahajovaly stavby bez platného stavebního povolení a nesprávně stanovily náhrady za vyvlastněné pozemky, čímž způsobily stěžovatelům vědomě škodu. Na stejném principu pak posoudil věc i odvolací soud a nápravy nebylo možno dosáhnout bez komplikací s prokazováním přípustnosti dovolání ani u Nejvyššího soudu.
Zásahem Městského a Okresního úřadu v Novém Jičíně došlo k zdevastování pozemků, přičemž zásah byl proveden po účinnosti zák. č. 229/1991 Sb. a nelze jej kvalifikovat než jako porušení §5 odst. 2 cit zák. Proto škoda způsobená tímto zásahem nemohla být posuzována dle ust. §28 zák. č. 229/1991 Sb., ale dle obecných ustanovení o náhradě škody dle občanského zákoníku. Promlčecí lhůta tak musí být posuzována nikoliv podle §106 odst. 1 obč. zák., ale podle odst. 2 tohoto ustanovení jako desetiletá u škody způsobené úmyslně.
V ústavní stížnosti dále podávají podrobnou rekapitulaci věci a uvádí, že v řízení u obecných soudů nebyli právně zastoupeni a důvody podjatosti byly zjištěny advokátkou až v souvislosti se sepisováním ústavní stížnosti.
Z obsahu připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se na základě dědického rozhodnutí z roku 1970 stali spoluvlastníky předmětných pozemků, které byly v užívání zemědělského družstva. V roce 1988 byly vyvlastněny za náhradu ve prospěch Československého státu - zastoupeného ONV Nový Jičín za účelem uskutečnění bytové výstavby a výstavby prodejny. Na počátku roku 1991 došlo ke skrývce a odvozu zeminy a zahájení stavebních prací (shodné tvrzení účastníků řízení). Dne 10. 11. 1991 požádali stěžovatelé o vydání nemovitostí dle §9 zák. č. 229/1991 Sb., a ty jim byly rozhodnutím Pozemkového úřadu v Novém Jičíně, které nabylo právní moci dne 23. 12. 1993, vydány, neboť pozemky nebyly dosud zastavěny nad úrovní terénu a nesloužily tak účelu, pro který byly vyvlastněny, přičemž stěžovatelé neměli zájem o pozemky náhradní. Žalobou podanou u soudu dne 22. 12. 2000 se stěžovatelé vůči České republice domáhali náhrady škody, která jim měla být způsobena úmyslným poškozením vydaných pozemků. Obecné soudy uvedly, že možnost náhrady škody nevyplývá z ustanovení zák. č. 229/1991 Sb., neboť ustanovení §28 výslovně stanoví, že oprávněná osoba nemůže vůči povinné osobě uplatňovat jiné nároky související s vydávanými věcmi než stanovené v tomto zákoně. Stěžovatelé přitom již v době žádosti o vydání pozemků věděli, v jakém jsou stavu a trvali na jejich vydání. Obecné soudy dále dospěly k závěru, že nejsou dány ani předpoklady náhrady škody podle obecných ustanovení občanského zákoníku (o něž stěžovatelé svůj návrh opírali), neboť činnost spočívající v odkrývce zeminy, prováděná na vlastním pozemku dle stavebního povolení ještě před tím, než stěžovatelé o jejich vydání vůbec požádali, nelze hodnotit jako škodu stěžovatelům úmyslně způsobenou. Za prioritní však soudy považovaly skutečnost, že žalovaný důvodně vznesl námitku promlčení. Ke stavebním pracím spojeným s odkrývkou zeminy došlo v roce 1991 a stěžovatelé svůj nárok uplatnili až žalobou ze dne 22. 12. 2000. Uplynula tak jak dvouletá subjektivní lhůta stanovená dle §106 odst. 1 obč. zák. (stěžovatelé o znehodnocení pozemků odvozem zeminy věděli již v době podání žádosti o jejich vydání v listopadu 1991), tak i objektivní tříletá lhůta dle druhého citovaného ustanovení. S ohledem na uvedené skutečnosti pak soudy dospěly k závěru, že se nejednalo o škodu způsobenou úmyslně.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Stěžejní námitkou návrhu je tvrzení o podjatosti soudkyně a podstatou ústavní stížnosti je pak nesouhlas stěžovatelů s právními závěry soudů, kdy se stěžovatelé ze strany Ústavního soudu domáhají jejich přehodnocení tak, aby odpovídaly jejich právnímu názoru. Uvádí přitom tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Pokud jde o námitku podjatosti soudkyně, která věc rozhodovala v prvním stupni, Ústavní soud poukazuje na svou dosavadní judikaturu, z níž vyplývá, že námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti , aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném řízení. V občanském soudním řízení se plně uplatňuje zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv (nechť si každý střeží svá práva), která vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. Z tohoto důvodu se Ústavní soud uvedenou námitkou nemohl zabývat, a to ani s ohledem na poukaz stěžovatelů na nedostatek právního zastoupení v řízení u soudu prvého a druhého stupně, neboť i rozhodnutí účastníka řízení o tom, zda svá práva bude prosazovat za pomoci kvalifikovaného právního zástupce či nikoli, je zcela v jeho dispozici a na jeho odpovědnosti. Ostatně okolnost, že uvedená soudkyně dříve pracovala u Městského úřadu v Novém Jičíně, sama o sobě automaticky neznamená, že její povinností bylo postupovat dle §15 odst. 1 o.s.ř.
Pokud jde o další námitky, Ústavní soud konstatuje, že jak ověřil, ve věci bylo provedeno důkladné a podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci opravňující soudy rozhodnout. Za situace, kdy bylo nesporné, že stěžovatelé o stavu, v jakém se pozemky nacházejí, věděli v době podání žádosti o jejich vydání a na jejich vydání přesto trvali a k činnosti, v jejímž důsledku měla být stěžovatelům způsobena škoda, došlo již na počátku roku 1991, tedy v době, kdy pozemky byly ve vlastnictví státu a restituční nárok nebyl uplatněn, nelze považovat právní názor soudů, že se ze strany žalovaného nejednalo o úmyslně způsobenou škodu v neprospěch stěžovatelů, za právní názor, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ani neshledal jako opodstatněné námitky týkající se nedostatků v provedeném dokazování, které bylo uskutečněno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Dokazování přitom směřovalo k tomu, aby mohly být posouzeny skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o uplatněném návrhu na náhradu škody. Obecné soudy své závěry patřičně objasnily, neboť v odůvodnění rozhodnutí uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy v souladu zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Jejich právní závěry, dle nichž především došlo k promlčení uplatňovaného nároku na náhradu škody, jednáním žalovaného nedošlo k úmyslnému způsobení škody, neboť žalovaný pouze realizoval své právo, ve věci ani nebyly splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu a s ohledem na ust. §28 zák. č. 229/1991 Sb. není oprávněný požadavek na rekultivaci pozemků vydaných dle tohoto zákona, nelze považovat za protiústavní.*
Rovněž Nejvyšší soud, který se při posuzování dovolání zabýval výhradně otázkou jeho přípustnosti (otázkou procesní), odpovídajícím způsobem objasnil, z jakých důvodů nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. a Ústavní soud proto neshledal důvod, aby z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňoval závěr o nepřípustnosti dovolání.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelé dovolávají, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelé měli možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud ani neshledal porušení čl. 38 odst.1 Listiny, neboť věc byla projednána příslušným soudem i soudcem a nedošlo k odnětí věci zákonnému soudci. Ústavní soud dále konstatuje, že z povahy projednávané věci a skutkových zjištění je zřejmé, že napadenými rozhodnutími ani nemohlo dojít k porušení práva chráněného čl. 35 odst. 3 Listiny.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2006
Stanislav Balík
předseda senátu
-----------------------------------------
* ve znění opravného usnesení II. ÚS 269/06 ze dne 11.6.2007.