ECLI:CZ:US:2006:2.US.275.06
sp. zn. II. ÚS 275/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Mgr. I. V., zastoupené Mgr. Pavlem Baťkem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Kamenická 656/56, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 8. 2005, č.j. 25 C 293/2004-66 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2006, č.j. 20 Co 409/2005-110, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými byla zavázána uhradit žalobkyni částku 38 957 Kč s příslušenstvím.
V ústavní stížnosti namítá, že v řízení před obecnými soudy došlo k vadám důkazního řízení, přičemž těmito vadami byly dotčeny postuláty spravedlivého procesu. Skutková zjištění obecných soudů jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy a obecné soudy zatížily řízení vadou tzv. opomenutých důkazů.
Stěžovatelka především namítá, že soudy se řádně nevypořádaly s otázkou průkaznosti jí předložené faktury č. FP 35, vystavené dne 21. 6. 2000, z níž mělo jednoznačně vyplývat, že došlo k úhradě požadované částky v hotovosti. Dále zpochybňuje průkaznost faktury č. 000020, vystavené žalobcem téhož dne a uvádí argumenty, které soudy pominuly, ačkoliv z nich mělo vyplývat, že tato faktura byla vystavena až dodatečně. Je přesvědčena, že pouze jí předložená faktura je pravá a je neopomenutelným důkazem, prokazujícím platbu v hotovosti. Soudy dále na jedné straně odmítly provést důkazy výslechem dvou svědkyň a znemožnily tak stěžovatelce provést hodnověrný důkaz o zaplacení a na druhé straně absencí hodnověrného důkazu odůvodnily neprovedení dalších důkazů. Poukazuje na to, že ze záznamového listu k přiznání k dani z přidané hodnoty za II. čtvrtletí 2000 bylo prokázáno, že dne 21. 6. 2000 byla žalobkyní zaúčtována faktura na předmětné plnění, přičemž usuzuje, že s ohledem na jí tvrzené nesrovnalosti ve faktuře č. 000020, se muselo jednat pouze o fakturu FP 35 (předloženou stěžovatelkou), a pokud soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka úhradu neprokázala, jsou jejich skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry obecných soudů, kdy se stěžovatelka ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů odvolacího soudu způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. V ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly a staví tak Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že předmětem řízení byl spor o zaplacení shora uvedené částky za zboží, které žalobce stěžovatelce dodal v rámci jejich obchodního vztahu, přičemž žalobce svůj nárok na zaplacení zboží dovozoval z faktury č. 000020, vystavené dne 21. 6. 2000. Stěžovatelka, která byla v rozhodné době jednatelkou společnosti žalobce a současně od něj odebírala zboží na základě vlastní podnikatelské činnosti, tvrdila, že za odebrané zboží zaplatila v hotovosti, což dokazovala fakturou vystavenou téhož dne (s odlišným razítkem společnosti a podpisem než na faktuře předložené žalobcem) a příjmovým dokladem, podle něhož předala sama sobě jako jednatelce žalobce částku 407 383,70 Kč, mimo jiné i na úhradu faktury ze dne 21. 6. 2000. Uvedený důkaz neshledaly obecné soudy z hlediska prokázání zaplacení kupní ceny jako hodnověrný, neboť podle pokladní knihy žalobce za období od 1. 1. 2000 do 31. 12. 2000 nebyla předmětná částka vložena do pokladny, ani nebyla podle výpisů z účtu za příslušné období připsána na účet žalobce. Odvolací soud dále k námitkám stěžovatelky (totožným jako v ústavní stížnosti) uvedl, že faktura je z hlediska občanskoprávního (obchodního) nároku žalobce na úhradu ceny zboží pouhou upomínkou o zaplacení. Soud prvého stupně proto oprávněně nehodnotil pravost faktur (žádný z účastníků nepředložil originál a obě fotokopie jsou rovnocenně neprůkazné) a návrhy stěžovatelky k prokázání pravosti považoval za bezvýznamné. Příjmový doklad (předložený také ve fotokopii) byl shledán rovněž jako neprůkazná listina, neboť si jej stěžovatelka mohla kdykoliv vyrobit, aniž by faktické finanční transakci skutečně došlo. Obecné soudy proto s ohledem na výsledky dokazování dospěly k závěru, že stěžovatelka neprokázala zaplacení kupní ceny za odebrané zboží.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno důkladné a podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav opravňující soudy ve věci rozhodnout. Dokazování bylo přitom opodstatněně vedeno k zjištění, zda byla cena za odebrané zboží skutečně zaplacena, nikoliv ke zjištění, na základě jaké faktury došlo k vyčíslení, eventuelně stanovení ceny zboží a splatnosti faktury (skutečnost, že stěžovatelka převzala konkretizované zboží v požadované ceně, nebyla mezi stranami sporná). Dostatečně bylo též zdůvodněno, proč nebylo vyhověno návrhu na výslech svědkyň, který by, dle názoru soudů, s ohledem na zjištěné okolnosti případu, nemohl důkazní situaci zvrátit. Nejedná se v tomto směru proto o opomenutý důkaz, neboť za tzv. opomenuté důkazy je třeba považovat důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto vůbec, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle §132 o.s.ř. nezabýval. Povinností soudu však není provést všechny důkazy, které účastník navrhl (§120 odst. 1 al. 2 o.s.ř.). Pokud soud objasní, proč nevyhověl návrhu na provedení důkazu, nelze v nevyhovění návrhu účastníka řízení spatřovat porušení jeho práv.
Konkrétní závěry, které soudy vyvodily z provedeného dokazování, Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat, neboť jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou totiž záležitostí obecných soudů, jež v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba vzhledem k navrhovanému petitu provést, případně jak dokazování doplnit a jen jim přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky budou provedeny a které nikoliv.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jak bylo ověřeno, obecné soudy v souladu zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu Námitkami stěžovatelky se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě a logicky vyložily, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly, jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění dovodily, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich právní závěr, dle něhož pro posouzení věci není podstatné, která z obou předkládaných faktur je pravá, ale to, že stěžovatelka neprokázala zaplacení kupní ceny, nelze s ohledem na shora uvedené ani hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.
Ústavní soud dodává, že odvolací soud se vypořádal i s námitkou stěžovatelky ohledně nedostatku poučení dle §118a odst. 3 o.s.ř. a Ústavní soud neshledává důvod se k věci duplicitně vyjadřovat.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá sama o sobě opodstatněnost k ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2006
Stanislav Balík
předseda senátu