ECLI:CZ:US:2006:2.US.277.05
sp. zn. II. ÚS 277/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. V., zastoupeného Mgr. Radomírem Bašnárem, advokátem se sídlem Brno, Joštova 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2005, čj. 7 Afs 58/2004-104, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2004, čj. 29 Ca 284/2001-68, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 31. 5. 2001, čj. FŘ 110/1299/01-0107, a rozhodnutí Finančního úřadu Brno II. ze dne 29. 11. 2000, čj. 141344/00/289914/5082, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 5. 2005 a doplněnou dne 10. 6. 2005, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy a ustanovení §1 odst. 1 Ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina.
Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 284/2001, bylo zjištěno následující:
Finanční úřad Brno II stěžovateli dodatečně vyměřil platebním výměrem č. 1000000796 ze dne 29. 11. 2000, čj. 141344/00/289914/5082, daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1998 ve výši 3.475.440,-Kč. Finanční ředitelství v Brně dle ustanovení §50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb."), vyhovělo částečně odvolání stěžovatele a dodatečně doměřenou daň rozhodnutím ze dne 31. 5. 2001, čj. FŘ 110/1299/01-0107, změnil na částku 3.195.440,-Kč.
Proti rozhodnutí finančního ředitelství podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Ten rozsudkem ze dne 17. 2. 2004, čj. 29 Ca 284/2001-68, žalobu zamítl.
Stěžovatel napadl rozhodnutí Krajského soudu v Brně kasační stížností. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl rozsudkem ze dne 3. 3. 2005, čj. 7 Afs 58/2004-102.
Všechna shora citovaná rozhodnutí napadá stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Poukazuje na předmětný dodatečný platební výměr, na němž je otištěno kulaté razítko o průměru 32 mm, vyobrazen malý státní znak uvnitř kruhu a na obvodu je označeno, že se jedná o Finanční úřad Brno II. Tento otisk úředního razítka dle stěžovatele neodpovídá rozměrům, jež upravovala vyhláška Ministerstva vnitra ČR ze dne 5. 10. 1990 č. 435/1990 Sb., kterou se stanovily podrobnosti o užívání státního znaku a státní vlajky ČR, a dle níž mělo být úřední razítko s malým státním znakem kulaté o průměrech 20 mm, 25 mm nebo 36 mm. Napadené orgány tak v rozporu s ustanovením §3 zákona č. 68/1990 Sb., o užívání státního znaku, státní vlajky a ostatních státních symbolů České republiky, v rozporu s ustanovením §2 citované vyhlášky a konečně v rozporu s ustanovením §32 odst. 2 písm. g) zákona č. 337/1992 Sb. dospěly k nesprávnému právnímu názoru, když uvedly, že razítko na rozhodnutí Finančního úřadu Brno II je úředním razítkem i za situace, kdy jeho průměr je pouze 32 mm. Nadto svůj názor ve světle platných právních předpisů nijak neobhájily. Dle stěžovatele je odkaz Nejvyššího správního soudu na nález Ústavního soudu III. ÚS 103/03, dle něhož nedostatek barevnosti otisku razítka neznamená, že se nejedná o úřední razítko, nepřípadný. Stěžovatel v zájmu své právní jistoty napadá i rozhodnutí finančního úřadu, i když si je vědom, že toto rozhodnutí je ze shora uvedených důvodů neplatné (paakt), a tudíž jako takové nemůže být zrušeno.
Stěžovatel dále odkazuje na zjištěný skutkový stav a namítá, že napadené orgány vydali svá rozhodnutí v rozporu s ust. §2 odst. 1, odst. 3, §31 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., a s ust. §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, když neuznaly jako daňově uznatelné výdaje jednak jeho výdaj ve výši 5.000.000,-Kč, který uskutečnil ve prospěch firmy H. M. PEGAS, jednak výdaj ve výši 3.000.000,-Kč, který uskutečnil ve prospěch firmy MOVIA PLUS, s.r.o. Je přesvědčen, že dotčené orgány při svém hodnocení nevzaly v potaz vzájemné souvislosti, za kterých tyto výdaje vynaložil, tj. že oba případy byly na všech stranách řádně zaevidovány v účetnictví a zdaněny. Ve druhém případě pak nepřihlédly ke skutečnosti, že se jednalo nikoli o platbu za uskutečněné zdanitelné plnění, nýbrž o zálohovou platbu na budoucí daňově uskutečnitelné plnění.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Nejvyšší správní soud, Krajský soud v Brně a Finanční ředitelství v Brně.
Nejvyšší správní soud upozornil na to, že stěžovatel se domáhá, aby Ústavní soud meritorně přezkoumal rozhodnutí jako soud IV. instance. Odkázal na odůvodnění svého rozsudku, v němž se se všemi námitkami vypořádal. Má za to, že nedošlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť stěžovateli nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným postupem domáhal svého práva u soudu. Porušení citovaného článku nelze dovodit ze skutečnosti, že oba soudy návrhy stěžovatele zamítly. Nejvyšší správní soud navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Krajský soud v Brně odkázal s ohledem na námitky stěžovatele, které byly součástí žaloby, na odůvodnění svého rozsudku, kde se jimi podrobně zabýval. Má za to, že stěžovatelova práva zaručená Listinou porušena nebyla.
Finanční ředitelství v Brně, vycházeje z námitek stěžovatele, upozornilo na to, že předmětem sporu je otázka zákonnosti, nikoli ústavnosti. Plně se ztotožnilo s názorem soudů, že otisk úředního razítka na rozhodnutí finančního úřadu odpovídá ust. §3 odst. 2 zákona č. 68/1990 Sb. Dále poznamenalo, že správcem daně bylo v daném případě použito autentické razítko běžně používané v době vzniku předmětného rozhodnutí. Skutečnost, že rozměr otisku úředního razítka se mírně odchyluje od rozměru razítka, jak jej stanoví platný právní předpis, neznamená, že pro otisk na rozhodnutí nebylo využito právě úřední razítko. Nadto nelze vzhledem k materiálu, z něhož je razítko vyrobeno, vyloučit, že se otisk razítka bude od úředního razítka samého ve velikosti nepatrně lišit. Požaduje-li totiž ust. §32 odst. 2 písm. g) zákona č. 337/1992 Sb. opatřit rozhodnutí otiskem úředního razítka, pak se předpokládá činnost pracovníka úřadu mechanické povahy, jež nemůže zaručit bezvýjimečnou shodu velikosti použitého úředního razítka a jeho otisku na rozhodnutí. Finanční ředitelství má za nepochybné, že předmětný výměr obsahuje otisk úředního razítka. K namítanému následku nesprávného rozměru dodává, že s nedodržením požadovaného průměru razítka daňový řád nespojuje žádnou sankci. Neplatnost vydaného rozhodnutí tak lze vázat pouze k absenci otisku úředního razítka. Pokud stěžovatel dále brojí proti neuznaným výdajům, odkazuje na své rozhodnutí, v němž se touto problematikou dostatečně zabývalo, a jehož zákonnost přezkoumaly soudy. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné v řádném soudním řízení a též soudy posouzené a obrací se na Ústavní soud s vlastním pojetím právního hodnocení východisek svého případu. Odlišuje-li se jeho právní názor od názoru vysloveného soudem, neznamená to ještě porušení práva na soudní ochranu, neboť právem na spravedlivý proces není a nemůže být garantován úspěch v řízení. Finanční ředitelství proto navrhlo ústavní stížnost zamítnout.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že otisk úředního razítka na dodatečném platebním výměru neodpovídá rozměrům stanoveným ve vyhlášce č. 435/1990 Sb., což má za následek neplatnost tohoto správního rozhodnutí dle ustanovení §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb..
K otázce ústavně konformní interpretace a následné aplikace ustanovení §32 odst. 2 písm. g) a §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. v případě, že otisk úředního razítka na správních (daňových) rozhodnutích má odlišný rozměr (průměr), Ústavní soud v minulosti již několikrát zaujal stanovisko (srov. nepubl. usnesení III. ÚS 727/02, IV. ÚS 734/02, II. ÚS 94/2003). V souladu s názorem vysloveným ve svých dřívějších rozhodnutích nyní konstatuje, že v případě otisku úředního razítka na správním rozhodnutí s odlišnými rozměry, než stanoví vyhláška č. 435/1990 Sb., jde pouze o formální vadu rozhodnutí, která nemá žádný vliv na jeho věcnou správnost. Za základní náležitost rozhodnutí je ex lege považován toliko samotný "otisk úředního razítka se státním znakem" (srov. §32 odst. 2 písm. g) zákona č. 337/1992 Sb.). Tuto náležitost ústavní stížností napadený dodatečný platební výměr obsahuje. Jinými slovy řečeno, formálně nesprávně provedený otisk úředního razítka není podstatnou vadou, která by způsobila neplatnost rozhodnutí dle ustanovení §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., neboť důvody neplatnosti rozhodnutí jsou v ustanovení §32 odst. 2 tohoto zákona uvedeny taxativním výčtem (srov. též Pl. ÚS 8/98, v němž se Ústavní soud v obecné rovině zabýval ústavností ustanovení §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb.) a formálně vadný otisk úředního razítka mezi nimi zmíněn není. I když stěžovatel považuje odkaz soudu na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 103/03, v němž byla řešena otázka vadného barevného provedení otisku kulatého úředního razítka na správním rozhodnutí, za nepřípadný, lze v této souvislosti odkázat na tu část citovaného nálezu, v němž Ústavní soud poznamenal, že argumentace údajným neplatným rozhodnutím je v tomto případě typickým příkladem právního formalismu a postrádá jakékoliv atributy rozumného a smysluplného výkladu práva. Ke stejnému závěru lze dojít i v nyní projednávané věci.
V další části ústavní stížnosti vyslovuje stěžovatel nesouhlas s právními závěry daňových orgánů i soudů v souvislosti s neuznáním dvou jeho výdajů jako daňově uznatelných výdajů. Jedná se o námitky, směřující do hodnocení důkazů a do zjištění skutkového stavu věci.
Stěžovatel ve svých argumentech zcela pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, jehož úkolem není přehodnocovat hodnocení důkazů provedené příslušnými státními orgány či posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry. Ústavní soud se v kontextu své dosavadní judikatury cítí být oprávněn posoudit výklad podústavního práva pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny. Takové pochybení ovšem v projednávaném případě shledáno nebylo.
Z předloženého spisového materiálu, který Ústavní soud přezkoumal, vyplývá, že se oba soudy v mezích uplatněných důvodů všemi relevantními souvislostmi patřičně zabývaly, vypořádaly se s žalobními námitkami, jež jsou shodné s argumenty uvedenými v ústavní stížnosti, a vyvodily závěry, jimž z ústavně právního hlediska nelze nic vytknout (stěžovatel v případě vyplacené zálohy na nákup vín ve výši 3.000.000,-Kč neprokázal reálnou možnost uskutečnění obchodů v uvedené výši, tedy že záloha byla zaplacena za účelem skutečného dosažení, zajištění a udržení příjmů; neunesl důkazní břemeno ani v případě částky 5.000.000,-Kč vyplacené na základě smlouvy o poradenství, uzavřené s M. H., neboť neprokázal, že výdaj vyplacením této částky byl skutečně vynaložen na realizaci smlouvy, tedy že bylo na jejím základě plněno a existovala konkrétní činnost, v jejímž důsledku měl stěžovatel zisk). Pro stručnost je proto možno odkázat na přiléhavé odůvodnění rozsudků Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu ( viz č.l. 70 a č.l. 106 spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 284/2001) a je nadbytečné závěry tam blíže rozvedené opakovat.
Vzhledem k tomu, že napadenými rozhodnutími, vydanými v souladu s principy hlavy páté Listiny, nebyla porušena ústavní práva stěžovatele, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2006
S t a n i s l a v B a l í k, v.r.
předseda senátu