ECLI:CZ:US:2006:2.US.285.06
sp. zn. II. ÚS 285/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. R. G., zastoupeného JUDr. Pavlem Kortou, advokátem v Ostravě, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 14 Co 366/2005, a proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2005, sp. zn. L 39/2005, za účasti Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se v zákonné lhůtě obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení Krajského soudu v Ostravě a nákladových výroků tamtéž uvedeného usnesení Okresního soudu v Ostravě.
Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o přípustnosti převzetí a držení v ústavu zdravotnické péče, v němž byl stěžovatel nezletilému, o jehož detenci šlo, ustanoven opatrovníkem. Okresní soud označeným usnesením řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení; stěžovateli přiznal odměnu ve výši 650 Kč. Stěžovatel podal do výroku o výši odměny odvolání s tím, že okresní soud měl při výpočtu aplikovat vyhlášku 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (dále jen "vyhl. 484/2000 Sb."), a nikoliv vyhlášku č. 177/96 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), (dále jen "vyhl. 177/96 Sb."). Krajský soud sice napadený výrok změnil a stěžovateli přiznanou odměnu zvýšil, ovšem pouze proto, že mělo být postupováno podle ustanovení §9 odst. 1 a nikoliv dle §9 odst. 2 vyhl. 177/96 Sb., jak se stalo. Rozhodně však odvolací soud odmítl názor stěžovatele, že měla být aplikována vyhl. 484/2000 Sb. Vyložil, že v daném případě je její použití vyloučeno, neboť nešlo o rozhodování o náhradě nákladů řízení dle §151 a násl. občanského soudního řádu, na kterýžto postup jedině dopadá, ale určení odměny advokáta jako opatrovníka ve smyslu §140 odst. 2 občanského soudního řádu.
Stěžovatel s takovým výkladem nesouhlasí a domnívá se, že došlo k zásahu do jeho základních práv; konkrétně zmiňuje právo na spravedlivou odměnu a princip rovnosti. Dle názoru stěžovatele nelze činit rozdíl mezi zvoleným či ustanoveným advokátem a ustanoveným opatrovníkem. V obou případech jde o práci stejné kvality, je proto nutno přiznat i stejnou odměnu, a tedy při určení její výše vycházet z vyhl. 484/2000 Sb.
Ústavní soud přezkoumal podaný návrh a dospěl k závěru, že není důvodný.
Jak již mnohokrát Ústavní soud ve své judikatuře uvedl, není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 41). To samozřejmě platí potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).
Podstatou posuzované ústavní stížnosti také není nic jiného, než nespokojenost stěžovatele s tím, jak obecné soudy v daném řízení vyložily "podústavní" právo. Takový nesouhlas ovšem ke konstatování zásahu do základních práv nedostačuje. Dle názoru Ústavního soudu je v posuzovaném případě vyloučeno o zkrácení základních práv stěžovatele hovořit. Zásadním argumentem pro takový závěr je skutečnost, že stěžovateli byl za poskytnuté služby soudem nárok na odměnu přiznán. Za ústavně nekonformní by bylo možno považovat leda takový postup, kdy by stěžovatel byl jako advokát určen soudem k poskytnutí právní pomoci a přitom se mu nedostalo vůbec žádné náhrady za provedené úkony. Je-li zde pouze nesouhlas stěžovatele s výší odměny, je dle přesvědčení Ústavního soudu dostatečnou zárukou spravedlivého rozhodnutí možnost jeho kontroly v rámci odvolacího řízení.
Navíc určování konkrétní výše odměny bylo spojeno s aplikací a výkladem zákona a podzákonných právních předpisů, jež jsou plně v kompetenci obecných soudů. Stěžovatelova argumentace staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, což je, jak Ústavní soud již výše připomněl, role, která mu zásadně nepřísluší. Ústavní soud by se mohl k interpretaci podústavního práva vyslovit pouze za výjimečných a specifických podmínek [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, str. 17)]. Ty však v daném případě splněny nebyly. Ústavní soud se navíc plně ztotožňuje s tím, jak krajský soud vyložil rozdíl mezi placením nákladů řízení a náhradou nákladů řízení dle občanského soudního řádu, který se také odpovídajícím způsobem odrazil v aplikaci vyhl. 177/96 Sb.
Ze shora uvedených skutečnosti vyplývá, že napadená rozhodnutí nemohla stěžovatelem označená základní práva zasáhnout, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2006
Stanislav Balík, v. r. předseda senátu