ECLI:CZ:US:2006:2.US.296.06
sp. zn. II. ÚS 296/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. Z. Š., zastoupeného JUDr. Evou Metzkerovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Praze, Blanická 28, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 3. 2. 2006, sp. zn. 15 Co 792/2005 a Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 1. 7. 2005, sp. zn. 6 C 38/2004, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu o zaplacení 486 400 Kč s příslušenstvím.
V ústavní stížnosti uvedl, že v souladu s poučením poskytnutým odvolacím soudem současně podal dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Ústavní soud na podatelně Nejvyššího soudu ověřil, že dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře skutečně bylo podáno, je vedeno pod sp. zn. 21 Cdo 2087/2006 a dosud o něm nebylo rozhodnuto.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl, neboť stěžovatel ve shodě s poučením odvolacího soudu (které nesměřovalo k přípustnosti dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř), podal proti rozhodnutí krajského soudu dovolání. Ústavní soud podotýká, že ve věci bylo několikrát rozhodováno (bylo vydáno již 9 rozsudků) a v této fázi řízení mu nepřísluší zabývat se otázkou přípustnosti dovolání (tj. zda důvodem změny rozhodnutí soudu prvého stupně byla vázanost rozhodnutím soudu, který jeho rozhodnutí zrušil).
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání. V projednávané věci rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že odmítnutí ústavní stížnosti v této fázi řízení stěžovatele nikterak nepoškozuje, neboť v případě odmítnutí řádně podaného dovolání má stěžovatel možnost následně podat novou ústavní stížnost proti nyní napadeným rozhodnutím a rozhodnutí Nejvyššího soudu, v níž zohlední dosavadní průběh řízení včetně nynějšího stanoviska Ústavního soudu.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2006
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj