ECLI:CZ:US:2006:2.US.299.05
sp. zn. II. ÚS 299/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti V. Š., zastoupeného JUDr. Jiřím Olšovcem, advokátem Advokátní kanceláře v Opavě, Olomoucká č. 30, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2005, č.j. 16 Co 335/2004-132 a Okresního soudu v Opavě ze dne 28. 6. 2004, č. j. 8 C 51/99-105 ve výroku V., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, a to Krajského soudu v Ostravě, kterým byl v odvoláním napadené části potvrzen rozsudek Okresního soudu v Opavě ve výroku V., jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení 264 272,40 Kč s přísl. a o zaplacení 16 096 Kč měsíčně od 1. 6. 2004 do 65 let věku stěžovatele. (Řízení ohledně částky 749 770.50 bylo s ohledem na její zaplacení žalovaným zastaveno, na základě částečného uznání návrhu byl žalovaný zavázán k zaplacení částky 157 512,60Kč s přísl.) Stěžovatel rovněž navrhl, aby bylo rozhodnuto, že s ohledem na jeho majetkové poměry náklady na jeho zastoupení ponese stát.
Stěžovatel namítá, že v jeho věci, jejímž předmětem byl spor o výši náhrady za ztrátu na výdělku po pracovní neschopnosti způsobené pracovním úrazem, nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, neboť byl zamítnut jím navrhovaný důkaz provedením znaleckého posudku z oboru lékařství, jako posudku oponentního, respektive doplňujícího k posudku, který vypracoval MUDr. Č. a před ním MUDr. S.. Stěžovatel tvrdí, že na jeho straně došlo k podstatné změně poměrů, která spočívá v tom, že pro následky pracovního úrazu, utrpěného u žalované strany, není ze zdravotních důvodů schopen žádné výdělečné činnosti. Soud nebral v úvahu jeho námitky týkající se řízení u Úřadu práce v Opavě a řízení okolo odejmutí plného invalidního důchodu. Tyto skutečnosti po podrobném prostudování prokazují nerespektování ustanovení o rovnosti účastníků a porušení práva na spravedlivý proces.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl obdobnou argumentaci jako v odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Opavě, sp. zn. 8 C 51/99, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že soudy dostatečně nezjistily skutkový stav věci a neprovedly jím navrhovaný důkaz znaleckým posudkem. Stěžovatel přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly, čímž právě staví Ústavní soud do role další odvolací instance.
Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil, že o nárocích stěžovatele na náhradu škody způsobené pracovním úrazem bylo již jednáno v řízeních vedených před Okresním soudem v Opavě pod sp. zn. 10 C 97/1989 a 8 C 11/9191, přičemž spor o výši náhrady za ztrátu na výdělku za období od 1. 1. 1999 a o úrok z prodlení byl vyloučen k samostatnému projednání a byl předmětem řízení u obecných soudů, napadeného ústavní stížností.
V nyní projednávané věci obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovateli náleží náhrada za ztrátu na výdělku ve výši rozdílu mezi valorizovaným redukovaným výdělkem před vznikem škody na straně jedné a částečným invalidním důchodem v původně přiznané výši a minimální mzdou, která podle právních předpisů náleží poživatelům částečných invalidních důchodů na straně druhé. Požadavek stěžovatele, na zaplacení dalších shora uvedených částek, odůvodněný tím, že by od rozhodného výdělku před vznikem škody měl být odečten pouze částečný invalidní důchod a nikoliv i minimální mzda, protože není schopen výkonu žádné práce, neshledaly soudy důvodným. U stěžovatele totiž nedošlo k podstatné změně poměrů ve smyslu §202 zákoníku práce, tj. ke změně poměrů, které byly určující pro určení výše náhrady v původním řízení, naopak stěžovatel jejich neměnnost a setrvalost potvrdil.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se návrhem stěžovatele podrobně zabývaly, provedly řádné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, opravňující je ve věci rozhodnout. Stěžovatel odůvodňoval nárok na přiznání náhrady za ztrátu na výdělku v jím vypočtené výši tím, že i když mu byl přiznán částečný invalidní důchod, není schopen pracovat v žádném zaměstnání. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy nepřihlédly k tomu, že v jeho věci došlo k podstatné změně poměrů, avšak z obsahu spisu je zřejmé, že stěžovatel tvrdil, že jeho zdravotní poúrazový stav je nezměněn a v podstatě pouze vyjadřoval nesouhlas se zjištěním orgánů důchodového zabezpečení a soudů v předchozích řízeních, dle nichž je poživatelem částečného invalidního důchodu a jeho schopnost výkonu soustavné práce není zcela vyloučena. Žádná konkrétní tvrzení ohledně změny zdravotního stavu, ani důkazy soudu nepředložil. Stejně tak nenamítal, ani nepředložil důkazy o tom, že nemůže sehnat zaměstnání odpovídající jeho pracovním schopnostem nikoliv z důvodů na straně trhu práce, ale právě pro zdravotní obtíže.
Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se nevyhovění návrhu na vypracování oponentního znaleckého posudku, Ústavní soud připomíná, že jak je zřejmé z jeho konstantní judikatury, lze mezi pochybení v procesu dokazování, mající ústavněprávní relevanci a opravňující zásah Ústavního soudu, zahrnout případy tzv.důkazů opomenutých, tj. případy, kdy návrh na provedení důkazů byl soudem opomenut, či bez adekvátního odůvodnění zamítnut, tj. ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci.
O takový případ opomenutého důkazu se však v projednávané věci nejedná, neboť oba soudy se návrhem na provedení oponentního znaleckého posudku, který měl prokázat, že stěžovatel není schopen žádné práce, zabývaly a dostatečně zřejmě objasnily, z jakých důvodů považují jeho provedení za nadbytečné. (Dosavadní znalecký posudek se nezabýval tím, zda stěžovatel není schopen soustavného zaměstnání vůbec, ale tím, zda je schopen vykonávat stejnou práci jako před úrazem a jaké práce je schopen vykonávat nyní s ohledem na zdravotní postižení. Především však stěžovatel soudu nepředložil důkazy, či alespoň neuvedl tvrzení, z nichž by na základě porovnání jeho zdravotního stavu po přiznání náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a nynějšího vyplývalo, že by u něj došlo k podstatné změně zdravotního stavu a tedy i pracovní schopnosti.)
Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení před obecnými soudy se uplatňuje zásada volného hodnocení důkazů, vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR). Z uvedeného principu vyplývá, že obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně dokazování doplnit, provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž jen jemu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv. Pokud obecný soud postupuje v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem, a to dokonce ani tehdy, kdyby se s ním neztotožňoval.
Pokud stěžovatel namítal, že soud nebral v úvahu jeho námitky týkající se řízení u Úřadu práce v Opavě a řízení okolo odejmutí plného invalidního důchodu, Ústavní soud dodává, že uvedené okolnosti nebyly předmětem řízení ohledně nároku na náhradu škody za ztrátu na výdělku po pracovní neschopnosti.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jak bylo ověřeno, obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich právní závěr, dle něhož v projednávaném období nedošlo u stěžovatele ke změně poměrů, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, ani nelze s ohledem na shora uvedené hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Ústavní soud ani neshledal stěžovatelem rovněž namítané porušení práva rovnosti, neboť oběma účastníkům byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný. Za této situace Ústavní soud nemohl vyhovět návrhu stěžovatele, aby náklady řízení před Ústavního soudu hradil stát, neboť se jedná o akcesorický návrh, jemuž lze vyhovět, jen pokud ústavní stížnost není odmítnuta (§83 cit.zák.).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2006
Stanislav Balík
předseda senátu