ECLI:CZ:US:2006:2.US.302.06
sp. zn. II. ÚS 302/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 30. května 2006 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. P. K., jako správce konkurzní podstaty úpadce České národní záložny, spořitelního a úvěrového družstva se sídlem kostelní 23, Ostrava - Moravská Ostrava, IČO: 65138058, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem K. Sliwky 126, Karviná - Fryštát, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 4. 2006, č. j. 8 Cmo 69/2006 - 52, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2005, č. j. 16 Cm 323/2003 - 44, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných usnesení, neboť má zato, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše citovaným usnesením soud I. stupně rozhodl, že žalovaný (vedlejší účastník M. K.) je povinen zaplatit stěžovateli částku 1 250 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 5,5 % ročně od 13. 6. 2002 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok I.). Dále soud I. stupně žalobu do částky 1 250 Kč spolu s úroky z prodlení z částky 1 250 Kč ve výši 11 % ročně od 21. 9. 1999 do 12. 6. 2002 a ve výši 5,5 % ročně od 13. 6. 2002 do zaplacení zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III. a IV.).
Proti výroku II. a III. výše citovaného usnesení podal stěžovatel odvolání, které bylo v záhlaví citovaným usnesením Vrchního soudu v Olomouci odmítnuto jako nepřípustné .
V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že obecné soudy svými rozhodnutími zasáhly do jeho základního práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny. Pochybení obecných soudů stěžovatel spatřoval v tom, že jednak soud I. stupně nesprávně posoudil povahu předmětu řízení a že nesprávně poté rozhodl ve formě usnesení namísto rozsudku. Dále stěžovatel namítal nesprávný postup odvolacího soudu, který odmítl jeho odvolání, aniž pro to byl zákonný předpoklad. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem obě citovaná usnesení zrušil.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem (§72 odst. 1 písm.a) zákona o Ústavním soudu).
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat zpravidla pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel ještě před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Princip subsidiarity ústavní stížnosti, v němž se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci, totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a do jejich činnosti může zasáhnout jen v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení některých základních práv a svobod stěžovatele a pouze tehdy, není-li možné nápravu zjednat před obecnými soudy samými, byť i v jiném, než dosud vedeném řízení.
Ústavní stížnost stěžovatele je nepřípustná.
Od 1. 1. 2001 byl novelou občanského soudního řádu zaveden nový mimořádný opravný prostředek, a to žaloba pro zmatečnost. Tento procesní institut má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Žalobou pro zmatečnost lze ve smyslu §229 odst. 4 o. s. ř. napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání (dle ustanovení §218, §218a nebo podle §211 a §43 odst. 2 o. s. ř.) nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení. Tvrdí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že ze strany odvolacího soudu došlo k pochybení, které zakládá možnost domáhat se ochrany svých práv prostřednictvím uplatnění žaloby pro zmatečnost, nezbylo Ústavnímu soudu než posoudit ústavní stížnost (při zachování principu subsidiarity ústavní stížnosti) v této fázi jako nepřípustnou.
Vzhledem k výše uvedenému a také k doktríně minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.
Jako obiter dictum Ústavní soud uvádí, že podle jeho dosavadní praxe v případech tzv. bagatelních věcí, mezi něž se řadí věci, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§202 odst. 2 o. s. ř.), je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, III. ÚS 405/04, IV. ÚS 440/04). V takovém případě Ústavní soud považuje podání ústavní stížnosti jako hraničící se šikanózním výkonem práva, kterému nemůže být poskytnuta ochrana soudní, a tím méně ochrana ze strany Ústavního soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2006
Eliška Wagnerová, v.r.
soudce zpravodaj