ECLI:CZ:US:2006:2.US.304.06
sp. zn. II. ÚS 304/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. května 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudkyň Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti M. J., zastoupeného Mgr. Petrem Olexou, advokátem se sídlem nábř. Závodu míru 2737, 530 02 Pardubice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2006, č. j. 11 Co 470/2005-18, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas napadl stěžovatel v záhlaví specifikované rozhodnutí obecného soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 5. 11. 2002, č. j. 16 C 181/2001-11, a to z důvodu nepřípustnosti odvolání podle §202 odst. 2 o. s. ř., neboť rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2.000 Kč.
Rozsudkem soudu prvního stupně byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci, Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, a. s., částku 206 Kč a na nákladech řízení částku 1.495 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na rovnost v řízení garantované čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Jak nalézací, tak odvolací soud podle stěžovatele pominuly "liberační skutečnosti" na straně stěžovatele. Stěžovatel totiž dne 23. 2. 1996 oznámil Policii ČR odcizení osobních dokladů. Pokud se proto dne 25. 4. 1996 prokázala jeho osobními doklady neznámá osoba - neplatič přepravného, nemůže jít tato skutečnost k tíži stěžovatele. V důsledku vad informačního systému státu (neexistence registru čísel odcizených dokladů) by tedy nyní měl nést odpovědnost stěžovatel a zaplatit sankce za jednání, kterého se nedopustil.
S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil.
Z odůvodnění napadeného usnesení Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze stěžovatelovo odvolání odmítl pro nepřípustnost, neboť s ohledem na předmět sporu se jedná o tzv. bagatelní kauzu. Městský soud v Praze se vzhledem k tomu vůbec nezabýval věcnými námitkami stěžovatele směřujícími do merita sporu.
Ústavní soud po konfrontaci námitek stěžovatele obsažených v ústavní stížnosti s obsahem napadeného usnesení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jestliže stěžovatel založil svou ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze na meritorních námitkách zpochybňujících hodnocení důkazů provedené nalézacím soudem, považuje Ústavní soud takové námitky za nepřípadné. To proto, že odvolací soud odvolání odmítl z důvodu překážky jeho projednání konstruované §202 odst. 2 o. s. ř. Jinak řečeno, za této situace by jedinou relevantní námitkou vůči napadenému usnesení mohlo být tvrzení, že odvolací soud aplikací §202 odst. 2 o.s. ř., tedy tím, že se odmítl odvoláním stěžovatele věcně zabývat, porušil stěžovatelovo právo na přístup k soudu.
Ústavní soud již však v minulosti konstatoval, že z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 101/01, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 22, usn. č. 22, str. 387).
V rovině ústavněprávního posouzení konstrukce nepřípustnosti odvolání v tzv. bagatelních věcech jde o nalezení vztahu přiměřené rovnováhy mezi právem na přístup k soudu a veřejným zájmem na vytvoření systému, který by soudům umožňoval efektivně a v přiměřené době,poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou řízeními věcně složitými a v nichž potenciálně hrozí relativně větší újma na majetkových právech účastníků řízení, než je v případě tzv. bagatelních kauz. Ostatně na této úvaze již Ústavní soud založil v řadě svých rozhodnutí závěr, že v případech bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§202 odst. 2 o. s. ř.) je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - rovněž vyloučeno i podání ústavní stížnosti (srov. publikované usnesení ve věci III. ÚS 405/04, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, usn. č. 43, str. 421).
V daném případě proto nemohlo být usnesením Městského soudu v Praze porušeno základní právo stěžovatele na rovnost v řízení, jehož porušení ve vztahu k tomuto rozhodnutí namítl sám stěžovatel, ani právo na přístup k soudu, pokud obecný soud postupoval v souladu s ust. §202 odst. 2 o. s. ř.
Pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že pokud by meritorní námitky stěžovatel směřoval proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7, což však v ústavní stížnosti výslovně neučinil, musela by i tak být jeho ústavní stížnost odmítnuta, a to z důvodu nedodržení lhůty stanovené k podání ústavní stížnosti, která činí 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Za situace, kdy bylo odvolání v dané věci nepřípustné, by totiž stěžovateli běžela lhůta k podání ústavní stížnosti již doručením rozsudku soudu prvního stupně.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2006
Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu