ECLI:CZ:US:2006:2.US.308.05
sp. zn. II. ÚS 308/05
Usnesení
II. ÚS 308/05
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti M. H., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 28 Cdo 253/2005, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 22 Co 74/2004, a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 7 C 313/2003, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 118/1948 Sb., ve slovech "platí o ní přiměřeně ustanovení §7 až §11 dekretu", takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 27. 5. 2005 napadá shora uvedená rozhodnutí obecných soudů a s odkazem na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) navrhuje jejich zrušení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v roce 1949 byl na základě zákona č. 118/1948 Sb., o organisaci velkoobchodní činnosti a o znárodnění velkoobchodních podniků, znárodněn majetek společnosti Em. Haupt, se sídlem v Poličce, č. p. 58, jehož byl spoluvlastníkem.
Dekret prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., na který v otázkách náhrady odkazuje zákon č. 118/1948 Sb., stanovil v §9 odst. 2, že poskytnutí náhrady, jakož i zásady o poskytnutí náhrady, upraví vláda nařízením a v §11 odst. 1, že o náhradě a způsobu poskytnutí náhrady rozhodne výměrem ministr financí v dohodě s věcně příslušným ministrem. K vydání vládního nařízení nedošlo, takže nemohl být vydán ani výměr o náhradě podle §11 zákona č. 100/1945 Sb.
Protože náhrada za znárodněný majetek nebyla dosud vyplacena, obrátil se stěžovatel s žalobou na Okresní soud ve Svitavách a po žalovaném - ČR, jednající prostřednictvím Ministerstva financí - se domáhal zaplacení částky 2 520 096,40 Kč. Souhlasil s tím, že na daný nárok nelze aplikovat restituční předpisy, neboť jimi chtěl zákonodárce odčinit pouze některé křivdy, čehož stěžovatel využil a podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, se dovolal vydání dochovaných movitých věcí. Restituční předpisy však neřešily nárok na náhradu za znárodnění, a proto stěžovatel žádal, aby o náhradě rozhodl přímo soud podle obecných právních předpisů. Okresní soud žalobu zamítl s tím, že důvodem, neposkytnutí náhrady za znárodněný majetek bylo nevydání vládního nařízení, které mělo otázky náhrady řešit. (Podle soudu je zřejmé, že vládní nařízení nebylo vydáno proto, že tehdejší politická reprezentace nechtěla náhrady za znárodněný majetek poskytnout.) Soud dospěl k závěru, že současná právní úprava neumožňuje, aby sám rozhodl o náhradě za znárodněný majetek. Podle §9 odst. 2 zákona č. 100/1945 Sb. mělo otázky náhrad upravovat vládní nařízení, na jehož základě mělo dojít k vydání výměru ministrem o konkrétní náhradě. Mělo tedy proběhnout správní řízení, jehož výsledkem mělo být rozhodnutí o konkrétní náhradě za konkrétní znárodněný majetek. Doposud chybí právní úprava, jakou formou, podle jakých hledisek a v jakém rozsahu má či měla být náhrada poskytnuta. Aplikace obecných předpisů nepřichází v úvahu, protože soud může dotvářet právo výkladem právních norem, neměl by však nahrazovat vůli zákonodárce v oblasti zásadní úpravy, k níž otázka rozsahu a formy náhrady za znárodnění patří. Nelze ani analogicky aplikovat ustanovení o náhradě za vyvlastnění, neboť se jedná o zcela odlišné instituty vzhledem k rozsahu majetku, o který se jedná. Okresní soud v odůvodnění rozsudku vyslovil názor, že by nárok stěžovatele mohl být eventuelně posuzován z titulu odpovědnosti státu v důsledku nevydání zmiňovaného vládního nařízení. Stěžovatel však s tímto názorem nesouhlasil a odmítl tvrdit a dokazovat skutečnosti, na základě kterých by soud mohl takto návrh posoudit.
Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil, když souhlasil s tím, že nelze dospět k závěru, že by soud mohl nahradit svým rozhodnutím rozhodnutí ministra financí, neboť k tomu nemá pravomoc a nemůže nahrazovat chybějící zákonnou úpravu. Na rozdíl od soudu I. stupně odvolací soud nezastává názor, že by nárok stěžovatele mohl být posouzen podle zákona č. 82/1998 Sb. nebo zákona č. 58/1969 Sb.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, neboť v rozhodnutí odvolacího soudu neshledal otázku zásadního právního významu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že pokud se soudy zabývaly posouzením možné aplikace zákona č. 82/1998 Sb., svůj závěr nedostatečně odůvodnily. Shodně sice uvádějí, že tento zákon lze aplikovat pouze na rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup orgánu veřejné moci, k němuž došlo po účinnosti tohoto zákona, nijak však neodůvodňují, v jakém okamžiku dle jejich názoru měla škoda stěžovateli vzniknout. Obecné soudy se měly zabývat okamžikem, kdy státu vznikla povinnost poskytnout stěžovateli náhradu za znárodnění konkrétního majetku, neboť nemusela nutně vzniknout již okamžikem znárodnění. Skutečnost neposkytnuté náhrady tvoří z hlediska ústavněprávního trvající stav, kterým je způsobováno porušování základních práv stěžovatele až do současnosti. Stěžovatel nesouhlasí s názorem dovolacího soudu, že restituční předpis (zákon č. 87/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů) je ve vztahu k zákonu č. 118/1948 Sb. speciálním zákonem, poněvadž pamatuje pouze na úzký okruh případů, a to je vydání existující movité věci povinnou osobou. Kromě toho nároky podle těchto předpisů jsou zcela neslučitelné a nelze je tak považovat za vztah zákona speciálního a obecného, protože každá z norem upravuje jiné nároky.
Stěžovatel spojil ústavní stížnost s návrhem na zrušení části ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 118/1948 Sb., konkrétně části za středníkem "platí o ní přiměřeně ustanovení §§7 až 11 dekretu", neboť toto ustanovení odkazuje na postup ve věcech náhrad, který považuje za protiústavní. Pokud by bylo ustanovení zrušeno, umožnilo by to soudcům rozhodovat o náhradě za znárodněný majetek a tím by došlo ke vzniku možnosti stěžovatele domoci se svého nároku. Je zjevné, že stát neměl od počátku úmysl náhrady skutečně poskytovat, což je patrné i ze skutečnosti, že k úpravě poskytování náhrad nedošlo dodnes. Jedná se tak o zásah do stěžovatelova práva vlastnit majetek, které bylo a je chráněno ústavními předpisy. Zákonodárce totiž od počátku věděl, že vláda nebude vydávat prováděcí nařízení, protože úmyslem státu bylo znárodnit majetek bez náhrady. V rozporu s ústavními principy je i samotné svěření určení pravidel a rozhodování o výši a způsobu náhrady za znárodněný majetek moci výkonné, když znárodňovací předpis nestanoví ani rámcově, na základě jakých východisek má být náhrada poskytnuta. Úprava obsažená v zákoně č. 100/1945 Sb. je tak v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť i náhrada za vyvlastněný majetek musí být určena zákonem.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále navrhuje, aby soudce zpravodaj rozhodl o tom, že náklady zastoupení stěžovatele ponese stát s odůvodněním, že byl již v řízení před obecnými soudy osvobozen od placení soudních poplatků.
Dne 18. 7. 2005 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti, v němž stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu č. 272/2005 Sb..
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Krajský soud v Hradci Králové rovněž zcela odkázal na odůvodnění rozsudku a domnívá se, že ústavní stížnost není důvodná. Okresní soud ve Svitavách odkázal na závěry prezentované v napadeném rozsudku. Vedlejší účastník řízení - Ministerstvo financí ČR - zastává názor, že k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny nedošlo a že nemůže rozhodnout o poskytnutí náhrady podle cit. dekretu, neboť nejsou splněny další zákonné podmínky dané touto právní normou. Podle §11 odst. 1 dekretu č. 100/1945 Sb. rozhodne o náhradě ministr financí v dohodě s věcně příslušným ministrem. Ve smyslu §9 odst. 2 dekretu poskytnutí náhrady v hotovosti a jiných hodnotách upraví vláda svým nařízením. Jelikož vláda dosud žádné nařízení v této věci nevydala, nebylo možné, aby o náhradě a o způsobu poskytnutí náhrady ministr financí v dohodě s příslušným ministrem rozhodl. Podle názoru ministerstva předpisy o znárodnění zůstávají v platnosti, svůj účel však již splnily a více než 40 let nezakládají právní vztahy. V současné době již nelze podle těchto předpisů postupovat, tedy provést znárodnění, ani poskytnout náhradu. K nápravě křivd slouží tzv. restituční zákony a je věcí demokratického státu, v jakém rozsahu budou majetkové křivdy odčiněny.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Posláním Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v ústavním pořádku České republiky. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským soudním řádem, občanským zákoníkem, trestním zákoníkem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti konstruuje vlastní právní názor, podle něhož v jeho právní věci nelze vyloučit užití obecné právní úpravy. Podstata ústavní stížnosti tedy spočívá v polemice s ustáleným obecným právním názorem na vztah mezi obecným právním předpisem a zvláštní právní úpravou určitého institutu a v souvislosti s tím i s právními závěry odvolacího i dovolacího soudu. Je třeba zdůraznit, že úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, ve smyslu čl. 83 Ústavy České republiky. Skutečnost, že soudy v napadených rozsudcích vyslovily právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.
Stěžovatel především vytýká obecným soudům nedostatečné odůvodnění jejich právního závěru, že na náhradu za vyvlastněný majetek nelze aplikovat zákon č. 82/1998 Sb. a tvrdí, že se soudy měly v prvé řadě zabývat okamžikem vzniku škody a tím, kdy vlastně státu vznikla povinnost poskytnout stěžovateli náhradu za znárodnění konkrétního majetku.
Ústavní soud se problematikou odškodnění za znárodněný majetek podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, zabýval již v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 765/2000 ze dne 25. 9. 2002, v němž dal za pravdu závěrům obecných soudů ohledně promlčení nároku. Výslovně uvedl, že "stěžovatelé při uplatňování tohoto nároku vycházeli ze skutečnosti, že za nesprávný úřední postup orgánu státu podle §18 zákona č. 58/1969 lze považovat rovněž nečinnost státu, resp. jeho orgánu, spočívající v nevydání rozhodnutí o náhradě za znárodnění, jež mělo být vydáno ministrem průmyslu v dohodě s ministrem financí podle §10 dekretu č. 100/1945 Sb. ve znění zákona č. 114/1948 Sb. Stěžovatelé však nevzali náležitě v úvahu, že zásadně všechna majetková práva (s výjimkou práva vlastnického a některých dalších práv) podléhají promlčení a lze se jich domáhat u soudu pouze v zákonem stanovených promlčecích dobách. Právo na náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb., jenž nabyl účinnosti ke dni 1.1.1970, bylo třeba uplatnit během promlčecí doby tří let, leč stěžovatelé tak učinili až soudní žalobou ze dne 24.11.1997. Otázku promlčení obecné soudy náležitě zvažovaly; odchylné posouzení počátku běhu promlčecí doby soudem prvého stupně a soudem odvolacím přitom v daném případě nemělo - za této situace - na právní závěr o promlčení uplatněného práva zásadní vliv. Zde Ústavní soud odkazuje na argumentaci napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, která se jeví být logická a přesvědčivá. V otázce promlčení práva stěžovatelů na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem orgánu státu tedy Ústavní soud neshledal ani svévoli soudů ani extrémní nesoulad s principy spravedlnosti, jež by znamenaly porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny a protiústavnost napadených rozsudků. Proto Ústavní soud nemá důvod, aby právní závěr Městského soudu v Praze o promlčení z ústavněprávního hlediska zpochybňoval či přehodnocoval."
Shora uvedené závěry lze uplatnit i v nyní projednávané věci. I kdyby obecné soudy uznaly, že nevydáním vládního nařízení a posléze konkrétního rozhodnutí o náhradě za znárodnění vznikla stěžovateli škoda, kterou lze vymáhat po státu na základě zákona č. 82/1998 Sb., musely by se poté zabývat otázkou, zda nebyl uplatněný nárok stěžovatele již promlčen. Zákon č. 82/1998 Sb. nabyl účinnosti dnem 15. 5. 1998 a podle jeho ustanovení §32 odst. 1 se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. V případě stěžovatele by promlčecí doba běžela nejpozději ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. od 15. 5. 1998 a v době podání žaloby by byl nárok promlčen. Dalo by se však rovněž uvažovat zda nárok neměl být uplatněn spíše podle předchozího zákona č. 58/1969 Sb. (viz shora citované rozhodnutí Ústavního soudu). V takovém případě by byl promlčen ještě dříve.
Podle názoru Ústavního soudu obecné soudy postupovaly správně, když odmítly soudním rozhodnutím nahradit chybějící právní předpis (vládní nařízení podle §9 odst. 2 dekretu č. 100/1945 Sb.). Podle příslušných ustanovení dekretu č. 100/1945 Sb. o náhradě za znárodněný majetek měl rozhodovat ministr financí po dohodě s příslušným ministrem, nikoli soud, jemuž tato pravomoc dána nebyla a není ani v současné době.
V této souvislosti je třeba dodat, že po listopadu 1989 řešil tehdejší československý stát prostřednictvím svého nejvyššího zastupitelského sboru otázku odčinění majetkových křivd, které nastaly po 25. únoru 1948. Parlament se nepostavil na stanovisko, že budou odčiněny všechny křivdy, nýbrž pouze křivdy některé, a to v rozsahu a za podmínek, které stanoví zákon. Bylo věcí suverénního rozhodnutí státu, zda vůbec a v jakém rozsahu budou majetkové křivdy odčiněny. Jednalo se o možnou a pro stát i finančně únosnou nápravu křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty učiněnými v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Chartou OSN, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských a kulturních právech. Pokud tedy zákonodárce vymezil rozsah odškodnění ve speciálních restitučních zákonech, soud je povinen podle těchto ustanovení postupovat a nemůže nahrazovat vůli zákonodárce a stanovovat další náhrady, které nejsou ve speciálních předpisech uvedeny. Není proto věcí obecných soudů, aby řešily otázky náhrad za znárodnění, které měly být vyřešeny cestou vydání vládního nařízení, neboť i tuto problematiku lze zahrnout pod pojem odčinění některých křivd.
Na základě shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů, ani v řízení, které jim předcházelo, nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, na která odkazoval ve své ústavní stížnosti. Proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
S ohledem na takto rozvedené důvody a vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nezabýval se Ústavní soud návrhem na zrušení napadeného ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 118/1945 Sb., neboť tento návrh má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti (k tomu srov. např. usnesení ve věci III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 22, Praha 1996).
Totéž platí i o návrhu na přiznání náhrady nákladů zastoupení podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož lze náhradu nákladů zastoupení přiznat jen v případě, že ústavní stížnost odmítnuta nebyla.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2006
Stanislav Balík
předseda senátu