ECLI:CZ:US:2006:2.US.311.06
sp. zn. II. ÚS 311/06
Usnesení
II. ÚS 311/06
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti V. W., právně zastoupeného JUDr. Stanislavem Brhelem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 18, Hodonín, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 5 To 219/2005, a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 21. 1. 2005, sp. zn. 15 T 383/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů a uvádí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel byl Okresním soudem v Hodoníně uznán vinným trestným činem porušování autorského práva podle §152 odst. 1 trestního zákona, byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců a povinnost zaplatit poškozenému na náhradě škody částku 220 000 Kč. Žalovaného skutku se měl dopustit tím, že jako soukromý podnikatel pořádal veletrhy a výstavy, na nichž používal reprodukovanou hudbu v rozporu s autorským zákonem, protože včas nenahlásil pořádání těchto akcí spojených s užitím hudby Ochrannému svazu autorskému a následně neuhradil poplatky s tím spojené. Na základě odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudek soudu I. stupně zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a uložil mu úhrnný peněžitý trest ve výši 50 000 Kč. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1620/2005, odmítnuto, neboť je podal z jiného důvodu, než připouští ust. §265b trestního řádu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že se žádné trestné činnosti nedopustil, neboť jednání, které je mu kladeno za vinu, není podle jeho názoru trestné a jedná se o občanskoprávní, příp. obchodně právní vztah mezi stěžovatelem a Ochranným svazem autorským (dále jen "OSA"). Stěžovatel uvádí, že ohlašovací povinnost vůči OSA plnil, pořádanou akci oznamoval přímo OSA nebo prostřednictvím městského úřadu v konkrétním místě konání a v neposlední řadě byla povinnost splněna tak, jak uvedl ve své výpovědi svědek Š., kontrolor OSA. Z jeho stanoviska vyplývá, že pokud se některé akce opakují, nebylo nutné další akce ohlašovat. Podle přesvědčení stěžovatele se soudy nevypořádaly s tím, jakým způsobem měly být akce ohlašovány, neboť na tiskopisu OSA bylo poučení, že příslušné akce lze oznámit prostřednictvím konkrétního městského úřadu. Z rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že nebylo zcela na jisto postaveno, že ze strany stěžovatele nebyla splněna ohlašovací povinnost a jeho tvrzení a obhajoba nebyly vyvráceny. Lze tedy připustit, že jediný spor mezi stěžovatelem a OSA byl v tom, že nebylo zřejmé, jaká částka má být za užívání uměleckých děl zaplacena.
Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť se z jeho strany nejedná o trestnou činnost, ale o čistě občanskoprávní vztah. Mezi stěžovatelem a OSA probíhalo i správní řízení, v nichž se OSA domáhal zaplacení poplatků v souvislosti s užíváním uměleckých děl, to však bylo zastaveno, protože svaz nebyl schopen doložit skutečnosti, z nichž by bylo zřejmé, jak byla požadovaná částka stanovena a na základě jakého předpisu. Soudům stěžovatel rovněž vytýká, že se nezabývaly rozhodnutím prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998, což je období, v němž měl stěžovatel spáchat některé žalované skutky.
K obsahu ústavní stížnosti se stručně vyjádřili účastníci řízení. Okresní soud v Hodoníně i Krajský soud v Brně odkázaly na odůvodnění napadených rozsudků.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tato činnost není zaměřena na eventuální porušení práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud v minulosti rovněž mnohokrát zdůraznil, že není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani činnost těchto orgánů nahrazovat. Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen, posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004 ve věci sp. zn. II. ÚS 168/03, Sbírka nálezů s usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, nález č. 78, str. 255 a násl.).
Polemika stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti se týkala především podle stěžovatele nesprávného právního posouzení žalovaných skutků, neboť se dle jeho názoru nejedná o trestnou činnost. Jedná se tak toliko o opakování jeho obhajoby uplatněné v průběhu trestního řízení, která byla na základě provedených důkazů soudy vyvrácena.
Trestný čin porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 30. 11. 2000, tj. před novelou provedenou zákonem č. 121/2000 Sb. a účinnou od 1. 12. 2000 (a především ve znění účinném v době, kdy se měl stěžovatel dopustit stíhaného skutku), spáchal ten, kdo s dílem, které je předmětem ochrany podle práva autorského, nebo s výkonem výkonného umělce, zvukovým či obrazový záznamem nebo rozhlasovým či televizním pořadem, které jsou předmětem práva příbuzného právu autorskému, neoprávněně nakládal způsobem, který přísluší autoru, výkonnému umělci, výrobci zvukového či obrazového záznamu, rozhlasové či televizní organizaci nebo jinému nositeli těchto práv, anebo kdo jinak tato práva porušoval. Citované ustanovení §152 odst. 1 tr. zák. je trestněprávní normou s tzv. blanketní dispozicí, která obsahuje právní pojmy upravené normami jiného právního odvětví než trestního práva, a to konkrétně práva autorského a práv s ním souvisejících. V posuzovaném období, kdy měl stěžovatel spáchat stíhaný skutek, byl touto mimotrestní právní normou především zákon č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. V případě §152 odst. 1 tr. zák. se přitom uplatní zásada, že zákony zavazují každého, i když je nezná (ignorantia iuris nocet), neboť tu nejde o omyl skutkový, nýbrž o omyl právní. Negativní omyl v normách, jichž se trestní zákon dovolává ve svých blanketních ustanoveních, neomlouvá, neboť neznalost trestního zákona a toho, co je trestným činem, neomlouvá (srov. rozh. č. 9/1997 Sb. rozh. trest.). Proto pachatel v případě takového právního omylu bude trestný podle skutkové podstaty trestného činu porušování autorského práva podle §152 tr. zák. a k tomu, že nevěděl, že jeho jednání je trestné, se může přihlédnout jako k polehčující okolnosti.
K naplnění skutkové podstaty trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák. se vyžaduje, aby došlo k neoprávněným zásahům do práv chráněných tímto ustanovením za takových skutkových okolností, z nichž je patrné, že je současně dán potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (§3 odst. 2, 4 tr. zák.). Pokud má být uvedená skutková podstata naplněna provozováním veřejných hudebních produkcí, pak pro závěr o existenci materiálního znaku trestného činu může být východiskem jejich počet, doba jejich trvání a alespoň minimální množství přehraných nosičů a hudebních skladeb. (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 6 Tdo 986/2002).
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozsudků, oba soudy své povinnosti zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, dostály. Z výpovědí svědků (především inspektorů OSA) vyplývá, že stěžovatel byl nejednou upozorňován na neoprávněné nakládání s díly, která jsou předmětem ochrany podle práva autorského, a že tedy byl srozuměn s tím, že jedná v rozporu s autorským zákonem. Stejně tak bylo prokázáno, že příslušné poplatky za užívání těchto děl OSA neuhradil. Vyvrácena byla i jeho obhajoba týkající se ohlašování veřejných produkcí. Stěžovatel se hájil tím, že akce řádně ohlásil prostřednictvím městských úřadů, což však zcela neodpovídá realitě, neboť v takovém případě by musela existovat dohoda mezi OSA a příslušnými úřady o včasném zasílání tiskopisů žádostí o souhlas k užití hudebních děl na OSA. Z vyjádření regionálních pracovišť OSA, jakož i z vyjádření příslušných úřadů, v jejich územním obvodu se akce konaly, však vyplynulo, že žádné takové dohody uzavřeny nebyly a že oznámení, která stěžovatel zasílal městským úřadům, se týkala správních poplatků.
Pokud jde o hodnocení důkazů, z odůvodnění obou napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy postupovaly zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), jež je projevem jejich ústavní nezávislosti (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR), a není tedy v daných souvislostech v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením (se závěry z nich vyplývajícími) sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Námitku stěžovatele, týkající se nepřihlédnutí obecných soudů k rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998 č. 20/1998 Sb., o amnestii, dopadajícímu na některé skutky, za něž byl stěžovatel odsouzen, nelze rovněž považovat za opodstatněnou. Stěžovatel byl odsouzen za pokračující trestnou činnost, jejíž počátek sice spadá do období před citovaným rozhodnutím prezidenta republiky o amnestii, pro použití amnestie je však v případě pokračujícího trestného činu rozhodujícím momentem ukončení trestné činnosti, k němuž došlo až v roce 2000.
Lze tedy uzavřít, že obecné soudy v napadených rozhodnutích uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu (§125 odst. 1 trestního řádu). Důkazy provedené v tomto trestním stíhání vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu) a zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). Nedostaly se tudíž do rozporu s právem na spravedlivý proces vyjádřený v článku 36 odst. 1 2 Listiny základních práv a svobod, jehož se stěžovatel dovolával
Ústavnímu soudu nezbývá než zopakovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil tytéž námitky, které tvořily podstatu jeho obhajoby v řízení před soudem I. stupně i před odvolacím soudem. Jak z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, tak i z odůvodnění rozsudku soudu odvolacího však jasně vyplývá, že oba soudy se uvedenými námitkami zodpovědně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí konkrétním způsobem vylíčily, z jakých důvodů jim nelze přisvědčit. Protože úkolem Ústavního soudu není opětovně předkládat a doplňovat argumentaci na podporu závěrů obecných soudů, jestliže postupovaly ve shodě s principy spravedlivého procesu, postačí odkázat na závěry odvolacího soudu, které lze považovat za dostačující.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2006
Stanislav Balík
předseda senátu