ECLI:CZ:US:2006:2.US.313.04
sp. zn. II. ÚS 313/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti L.D., zastoupeného advokátem JUDr. T.Š., směřujícímu proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. května 2004 ve věci sp. zn. 1 To 372/2004 a Krajského státního zastupitelství ze dne 19. dubna 2004 ve věci sp. zn. 4 KZv 188/2001, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti konstatuje, že vydáním rubrikovaných rozhodnutí byl zkrácen na svých právech zaručených ustanoveními čl. 8 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť jsou tato rozhodnutí nepřezkoumatelná a netrvají vazební důvody, o které se tato rozhodnutí opírají.
Státní zastupitelství vazební důvod odůvodnilo tím, že je stěžovatel stíhán pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin a že zpočátku bylo řízení proti němu vedeno jako řízení proti uprchlému, neboť stěžovatel uprchl do USA, odkud byl deportován zpět do České republiky, a proto existuje reálná obava, že by znovu uprchl. Dle stěžovatele je nepřezkoumatelná část rozhodnutí, podle které je nutno prodloužit vazbu s ohledem k potřebě výslechu dalších svědků. Není splněna podmínka obtížnosti, případně hrozby zmaření či podstatného ztížení účelu trestního stíhání, pokud by v průběhu dalšího řízení byl stěžovatel na svobodě. Tuto vadu neodstranil ani krajský soud svým rozhodnutím o podané stížnosti. Trestní stíhání přitom trvá od 8. června 1998, a orgány činné v trestním řízení vyslechly za tu dobu, podle údajů krajského soudu, 115 svědků.
Stěžovatel dále uvedl, že v USA pobýval již od září 1997, kde byl zatčen a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 84 měsíců. Tento rozsudek byl usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2004 ve věci sp. zn. TCu 98/2003 zaznamenán i v jeho rejstříku trestů.
Orgány činné v trestním řízení v České republice se dle stěžovatele nevypořádaly s tvrzením, že se již od roku 2000 snažil, aby mohl trest vykonat v České republice, aby tak současně mohl čelit i trestnímu stíhání v tuzemsku vedenému. Stěžovatel má zato, že se orgány činné v trestním řízení dostatečně nevypořádaly s jeho námitkami a dostatečně neodůvodnily rozhodnutí o jeho ponechání ve vazbě.
Ústavní soud si vyžádal k projednání věci vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud v Ostravě uvedl, že stížnost stěžovatele zamítl, neboť nezjistil, že by nebylo respektováno ustanovení §71 odst. 1 trestního řádu, a s ohledem na rozsah trestné činnosti, četnost úkonů trestního řízení, včetně právní pomoci z ciziny, byly splněny podmínky dle §71 odst. 3 trestního řádu. Propuštění stěžovatele by vedlo k podstatnému ztížení dosažení účelu trestního stíhání. Délku shromažďování podkladů ovlivnilo i čekání na výslech svědka, učiněný prostřednictvím KP. Krajský soud dále poukázal na své rozhodnutí ze dne 16. července 2004 ve věci sp. zn. 1 To 573/2004, týkající se stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí Okresního soudu v Karviné, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby. Zde uplatněné námitky se shodovaly s námitkami uplatněnými ve stížnosti proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí krajského státního zastupitelství. Krajský soud zde opakovaně poukázal na závažnost trestných činů i na skutečnost, že stěžovatel v roce 1997 vycestoval do USA, ač věděl, že byl odsouzen nepodmíněnému trestu odnětí svobody rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 27. listopadu 1996 ve věci sp. zn. 6 T 85/96, a který nastoupil teprve po deportaci z USA dne 20. srpna 2003. Tyto okolnosti podle krajského soudu zvyšují odůvodněnost obavy, kterou předpokládá ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, a kterou nemůže zvrátit ani námitka eventuálního uložení souhrnného trestu odnětí svobody k rozsudku vynesenému v USA. S ohledem na uvedené okolnosti navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
KSZ uvedlo, že trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno 8. června 1998 pro trestné činy podvodu a porušování povinnosti při správě cizího majetku doručením sdělení obvinění obhájci stěžovatele, neboť stěžovatel byl stíhán jako uprchlý. Dne 14. listopadu 2000 byla u Krajského soudu v Ostravě podána obžaloba. Krajský soud rozhodl o vrácení věci státnímu zastupitelství, neboť podle jeho názoru bylo řízení z části konáno bezdůvodně. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 22. června 2000 ve věci sp. zn. 5 Tz 79/2000) bylo nutno provést znovu veškeré procesní úkony realizované po 17. listopadu 1999, kdy byl stěžovatel zatčen v USA. Orgánům činným v trestním řízení však nebylo známo, zda si stěžovatel nehodlá zvolit jiného obhájce, případně zda souhlasí se zástupcem nově zvoleným jeho matkou. Dalším nezbytným krokem bylo zjištění místa pobytu stěžovatele, neboť podle informace I. ze dne 10. ledna 2002 měl být propuštěn z vězení. Vzhledem k těmto skutečnostem byly vyhotoveny dvě žádosti o mezinárodní právní pomoc, kterým však nebylo vyhověno. Proto až do deportace stěžovatele do ČR, realizované 20. srpna 2003, nebylo možno provádět žádné úkony. Není tedy pravdivé tvrzení stěžovatele o nevyužití šestiletého období od zahájení trestního stíhání.
Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 23. ledna 2004 ve věci sp. zn. 3 Nt 209/2004, když účelu vazby do té doby bylo dosaženo výkonem trestu odnětí svobody, který byl stěžovateli uložen rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 27. listopadu 1996 ve věci sp. zn. 6 T 85/86.
Důvod vazby byl dovozován ze skutečnosti, že stěžovatel je v případě uznání vinným ohrožen trestní sazbou v rozmezí 5 až 12 let, přičemž před hrozícím trestem již jednou uprchl. Území České republiky opustil před výkonem trestu odnětí svobody, do jehož výkonu byl dodán až na základě příkazu k zatčení. Stěžovateli je kladeno za vinu podvodné vylákání částky 20,000.000,-- Kč, proto se záruka nebo písemný slib nejeví jako dostatečná náhrada vazby.
Po seznámení se všemi podklady rozhodování dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní stížnost může stěžovatel podat, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod zaručených Listinou, není-li proti takovému rozhodnutí žádného řádného či mimořádného opravného prostředku. Vazbu, jako výrazný zásah do práv a svobod, resp. její důvodnost, jsou orgány činné v trestním řízení povinny přezkoumávat v každé fázi trestního stíhání. Obviněnému navíc přísluší právo kdykoliv požádat o propuštění na svobodu a o takové žádosti musí být rozhodnuto neodkladně (§72 odst.3 trestního řádu). Ústavní soud dal ve svých rozhodnutích opakovaně najevo, že není soudem nadřízeným soudům obecným a nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jsou to především obecné soudy, které, se znalostí konkrétní trestní věci, stádia ve které se nachází a na základě podrobných znalostí všech okolností a souvislostí případu, musejí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Kromě zcela výjimečných případů není Ústavní soud oprávněn do hodnocení těchto skutkových okolností zasahovat. V českém právním řádu je institut vazby pojímán jako prostředek k zajištění účasti osoby obviněného na procesních úkonech, jejichž provedení za jeho účasti je nezbytné v rámci trestního stíhání této osoby. Rozhodnutím o vzetí do vazby se nepředjímá rozhodnutí v meritu věci. Ustanovení §67 trestního řádu přitom provádí čl. 8 odst. 5 Listiny, který stanoví ústavní meze pro vzetí do vazby. Podmínky jejího prodloužení je limitováno v ustanoveních §§71 a 72 trestního řádu. Článek 36 Listiny, jehož porušení stěžovatel namítá, zakotvuje právo na spravedlivý proces, tedy právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Ústavní soud konstatuje, že porušení čl. 36 Listiny shledáno nebylo, neboť stěžovateli nikterak nebylo bráněno v tom, aby se obrátil se stížností proti usnesení krajského státního zastupitelství o ponechání ve vazbě k soudu. To učinil s využitím kvalifikovaného právního zastoupení, a stížnostní soud zákonem předepsaným způsobem napadené usnesení přezkoumal a své rozhodnutí odůvodnil v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. Soud se dále v odůvodnění vypořádal s námitkami stěžovatele uvedenými ve stížnosti, přičemž uvedl, ve kterých konkrétních okolnostech je spatřována existence těch kterých vazebních důvodů a jejich opodstatněnost. V postupu orgánů činných v trestním řízení proto Ústavní soud namítané porušení stěžovatelových základních práv neshledal. Úvahy, jimiž se státní zastupitelství i soud při svém rozhodování dobraly svých závěrů, jsou srozumitelné a nelze jim vytýkat svévoli či jinou protiústavnost.
To, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry orgánů činných v trestním řízení, dle nichž vyplynula z jednání stěžovatele obava, že se pokusí uprchnout, není s to posunout stěžovatelovu věc do ústavně právní roviny. Posouzení toho, zda taková obava existuje či neexistuje, je zcela v jurisdikci obecných soudů, kterým Ústavní soud při hodnocení těch zjištění, o něž důvodnou obavu ze stěžovatelova útěku opřely, nemá důvodu cokoli z hlediska naplňování ústavních zásad vytknout. Základní zákonná kritéria pro rozhodnutí o prodloužení vazby, jak jsou uvedena v příslušných ustanoveních trestního řádu, byla respektována.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2006
Stanislav Balík
předseda senátu