ECLI:CZ:US:2006:2.US.314.06.1
sp. zn. II. ÚS 314/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného JUDr. Bořivojem Kalinou, advokátem, se sídlem Hlávkova 33, Přeštice, proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 9 C 187/2003, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 9. 2004, sp.zn. 19 Co 395/2004, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1165/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje podmínky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatel shora označená rozhodnutí obecných soudů - aniž by však jakkoli výslovně poukazoval na případné porušení svých ústavně zaručených práv a svobod z jejich stran - přičemž se domáhá jejich kasace.
Stěžovatel (žalobce) se v řízení před obecnými soudy domáhal zaplacení částky 202 213,- Kč s tím, že mu žalovaný "bezdůvodně" zastavil vyplácení renty (náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z titulu pracovního úrazu), která žalobci "náleží, neboť dle rozhodnutí ČSSZ je poživatelem plného invalidního úrazového důchodu". Protože "dlužnou rentu" mu žalovaný vyplatil až 28. 3. 2001 a "s vyplácením renty mu činí neustále problémy", žalobce od něj za uvedené období požadoval poplatek z prodlení ve výši 2,5 promile z dlužné částky za každý den prodlení, nejméně však 25,- Kč za každý i započatý měsíc prodlení. Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 21. 4. 2004 č.j. 9 C 187/2003-32 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen "nahradit" žalovanému náklady řízení ve výši 34.690,- Kč. Okresní soud dovodil, že žalobcem uplatněný nárok na zaplacení poplatku z prodlení z důvodu opožděného uspokojení nároku, jenž žalobci vzniká na základě ustanovení §190 a násl. zák. práce, "nemá oporu v hmotněprávní úpravě", neboť "ze žádného ustanovení zákoníku práce nevyplývá, že by v případě prodlení vznikalo oprávněnému subjektu právo na poplatek z prodlení" (ustanovení §256 odst. 2 zák. práce hovoří toliko o úrocích z prodlení), přičemž "soud neshledává důvody, pro které by v této věci připadala v úvahu aplikace občanského zákoníku, jenž jako sankci za prodlení upravuje i poplatek z prodlení". "Pouze na okraj" soud prvního stupně uvedl, že "se ztotožňuje" s námitkou nedostatku pasivní legitimace žalovaného, neboť žalovaný není právním nástupcem zaměstnavatele odpovědného za odškodnění pracovního úrazu žalobce, nýbrž byl pouze pověřen plněním tohoto závazku, k jehož úhradě se při zrušení zaměstnavatel zavázal stát.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. 9. 2004 č.j. 19 Co 395/2004-49 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 20 625,- Kč. Odvolací soud zdůraznil, že "renta, vyplácená žalovaným žalobci, patří do kategorie tzv. opětujících se nároků na náhradu škody z pracovního úrazu nebo nemoci z povolání", jejichž právní úprava "spadá pod ustanovení §195 zák. práce, a proto se jedná o vztah pracovněprávní". Vzhledem k tomu, že současná právní úprava vychází z úplné samostatnosti pracovního práva vůči právu občanskému, "nelze občanský zákoník na pracovněprávní vztahy použít, a to ani podpůrně". Jestliže žalovaný v daném případě neupokojil nároky žalobce řádně a včas, dostal se do prodlení a jsou-li splněny všechny další zákonné předpoklady, může ve smyslu ustanovení §256 odst. 1 a 2 zák. práce požadovat zaplacení úroků z prodlení, za celou dobu, po kterou prodlení trvalo. Protože zákoník práce nemá žádné ustanovení, které by výslovně stanovilo povinnost dlužníka platit poplatek z prodlení, "tak jak je tomu například v §517 odst. 2 obč. zák.", ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že "oprávněný účastník v pracovněprávním vztahu nemůže žádat na povinném účastníku, aby mu zaplatil místo úroku z prodlení poplatek z prodlení", a že již z tohoto důvodu (aniž by bylo třeba se zabývat otázkou pasivní legitimace žalovaného v daném sporu) nemůže být uplatněný nárok opodstatněný.
Nejvyšší soud k dovolání stěžovatele dovodil, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s podřazením dané věci ze strany soudů pod rámec zákoníku práce, aniž by soudy "odpovědně" posoudily jeho použití. Celé řízení tak mělo být ovlivněnou vadou ve smyslu "podsunutí právního pohledu pod jinou část právního řádu." Dle stěžovatele měl být jeho návrh posunut do části občanského práva.
Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a přiložených kopií napadených rozhodnutí zjistil, že námitkami stěžovatele, které tvoří podstatu ústavní stížnosti, se již obecné soudy zabývaly ve svých rozhodnutích. Stěžovatel tedy v ústavní stížnosti opakuje v podstatě stejné skutečnosti a argumentaci, které již uvedl v rámci řízení před obecnými soudy. Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to v zásadě ve shodném smyslu a rozsahu jako před obecnými soudy, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však, s poukazem na čl. 83 Ústavy, zjevně nepřísluší. Ústavní soud není totiž soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí. Jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) mu nepřísluší právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů.
Obecné soudy v této souvislosti uvedly, že v posuzovaném případě se stěžovatel (žalobce) domáhá po žalovaném peněžitého plnění - poplatku z prodlení z důvodu nesplnění povinnosti žalovaného řádně a včas platit žalobci "rentu" (náhradu za ztrátu na výdělku z titulu pracovního úrazu). Nárok žalobce jako poškozeného zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zák. práce, z něhož žalobce odvozuje nárok uplatněný touto žalobou, má nepochybně časový, místní a především věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu nesamostatné (závislé) práce žalobce a je tedy pracovněprávním nárokem bez ohledu na to, zda na žalovaného podle ustanovení §249 a násl. zák. práce plně přešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu mezi žalobcem a zaměstnavatelem odpovědným za odškodnění jeho pracovního úrazu nebo zda žalovaný "je pouze tzv. platebním místem" určeným podle ustanovení §251 zák. práce příslušným orgánem při zrušení původně odpovědného subjektu. Protože podle obecné teorie práva tentýž právní režim jako hlavní závazek (nárok) sdílí rovněž všechny odvozené či závislé (akcesorické) závazky (nároky), není pochyb o tom, že má uplatněný nárok žalobce, stejně tak jako nárok od něhož je odvozen, povahu pracovněprávního vztahu, který se řídí především zákoníkem práce.
Ústavní soud přitom ve výše uvedené argumentaci odůvodňující podřazení dané věci pod rozsah zákoníku práce neshledal nic protiústavního. K tomu zdůrazňuje, že mu nepřísluší podávat výklad "jednoduchého" práva, a je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak z její hlavy páté. Takové pochybení však v dané věci neshledal.
Pokud tedy obecné soudy správně posoudily danou věc jako vztah pracovněprávní, Ústavní soud konstatuje s ohledem na námitky stěžovatele, že nelze přehlédnout, že pokud jde o pracovní právo a občanské právo, jde o dvě právní odvětví samostatná, která vykazují celou řadu odlišností. Současná platná právní úprava vychází z úplné samostatnosti pracovního práva vůči právu občanskému a občanský zákoník nelze na pracovněprávní vztahy používat ani subsidiárně. Přitom platí, že také právní úprava obecných ustanovení, obsažená v zákoníku práce , není vždy shodná nebo obdobná s úpravou v občanském zákoníku. Z hlediska aplikačního má proto stěžejní význam, zda se na konkrétní vztah vztahují ustanovení zákoníku práce nebo občanského zákoníku (srov. např. I. ÚS 27/96 nebo odbornou nauku M. Součková, Zákoník práce - komentář, C.H. Beck 1995, str. 2 a násl.). Jestliže tedy soudy dovodily, že za situace, kdy v pracovněprávních vztazích nebyla přijata obdobná úprava jako pro oblast občanskoprávních vztahů v ustanovení §517 odst. 2 občanského zákoníku, oprávněný účastník v pracovněprávním vztahu nemůže žádat na povinném účastníku, aby mu zaplatil místo úroku z prodlení poplatek z prodlení, nelze ani na takovém závěru shledávat vybočení z ústavně právního rámce.
Již jen tato skutečnost přitom měla za nutný následek nevyhovění návrhu stěžovatele (žalobce) obecnými soudy, a to bez ohledu na to, zda na žalovaného podle ustanovení §249 a násl. zák. práce plně přešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu mezi žalobcem a zaměstnavatelem odpovědným za odškodnění jeho pracovního úrazu nebo zda žalovaný je pouze tzv. platebním místem určeným podle ustanovení §251 zák. práce příslušným orgánem při zrušení původně odpovědného subjektu. Zkoumání této dílčí otázky tak nebylo pro rozhodnutí v dané věci nezbytné, neboť ať již by byla odpověď na ni jakákoli, na samotném výsledku řízení, tak jak byl učiněn, by neměla žádný vliv. Úvahy okresního soudu v tomto směru lze považovat za toliko "nad rámec", co ostatně potvrdil sám ve svém odůvodnění formulací "Pouze na okraj lze tedy uvést, že ...". Rovněž krajský soud takové úvahy okresního soudu nepovažoval za právně relevantní ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně, když uvedl, že "Proto okresní soud nepochybil, jestliže z tohoto důvodu žalobu zamítl, aniž by se musel zabývat pasivní legitimací žalovaného." (srov. rovněž odůvodnění Nejvyššího soudu ve stejném duchu). Pokud tedy stěžovatel směřuje část svých nesouhlasných tvrzení do této oblasti, nereflektuje přesně vlastní - ve vztahu k meritu souzené věci právně relevantní - obsah napadených rozhodnutí.
Nelze ani vytknout - z pohledu procesního - obecným soudům, že nedospěly k závěru, o překážce zahájeného řízení (ust. §83 o.s.ř.). Jak uvedl okresní soud, v řízení vedeném u něj pod sp. zn. 5 C 28/2002, se stěžovatel domáhá přiznání úroků z prodlení, a to v souvislosti s tím, že žalovaný zaplatil náhradu za ztrátu na výdělku opožděně, tj. ocitl se v prodlení. Nicméně v projednávané věci se stěžovatel domáhal ze stejného důvodu zaplacení poplatku z prodlení, a uplatňoval tak z hlediska hmotněprávní úpravy nárok odlišný. Nejednalo se tudíž o totožné nároky ve smyslu hmotněprávním, a proto nebylo možné dovodit existenci překážky litispendence. Taktéž v tomto postupu obecných soudů není možné vidět přítomnost protiústavního pochybení.
Vzhledem k tomu, že porušení ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud v dané věci neshledal, nezbylo mu, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2006
Stanislav Balík
předseda senátu