ECLI:CZ:US:2006:2.US.33.04
sp. zn. II. ÚS 33/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky G., zastoupené advokátem JUDr. V.V., směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 3. 2003, čj. 12 C 9/2001-169, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2003 čj. 23 Co 283/2003-208, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadla v záhlaví označené rozsudky obecných soudů s tvrzením, že v řízení, které předcházelo jejich vydání, došlo k porušení jejího základního práva, zakotveného v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které jí, jako účastníku soudního řízení, zaručuje právo na projednání věci v její přítomnosti a možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Dále bez bližšího upřesnění uvedla, že bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces. Navrhla proto, aby je Ústavní soud svým nálezem zrušil.
Stížností napadené rozsudky byly vydány v řízení o žalobě stěžovatelky o vydání bezdůvodného obohacení a o strpění užívání nemovitosti. Stěžovatelka v textu své stížnosti uvedla, že první jednání ve věci se u Obvodního soudu pro Prahu 8 konalo dne 20. 3. 2003. Stěžovatelka před termínem jednání doručila soudu žádost o jeho odročení z důležitého důvodu, konkrétně pro nemoc její jednatelky, kterou neměl kdo zastoupit. Přesto ústní jednání proběhlo.
Stěžovatelka tak neměla možnost přednést důležité skutečnosti a předložit zásadní důkazy, ale také vzít žalobu z části zpět, přičemž toto vše chtěla právě při tomto roku učinit. Omluvu zaslala soudu jednak doporučeně poštou, jednak faxem s dvoudenním předstihem. Zároveň stěžovatelka tuto skutečnost telefonicky avizovala pracovnici Obvodního soudu pro Prahu 8. Přesto obdržela soudkyně obvodního soudu omluvu až po skončení ústního jednání. Stěžovatelka je přesvědčena, že se tak stalo v důsledku pochybení pracovníků soudu, kteří měli její podání soudkyni neprodleně doručit. Poukazuje v této souvislosti na Instrukci Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, kde je upraven proces předávání pošty příslušnému soudci. Protože ústní jednání proběhlo, byla stěžovatelka ukrácena na svých základních právech, jak uvedeno výše.
Později pak stěžovatelka zaslala Ústavnímu soudu ještě doplňující podání obsahující další námitku, a sice že obecné soudy nezjistily úplně skutkový stav a věc nesprávně posoudily po právní stránce. Z rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze, jež byla v obdobných věcech vydána v minulosti, prý vyplývá, že k uplatněnému nároku, pokud jde o řešení zásadní právní otázky, přistupují různě. Není spravedlivé, že právě napadená rozhodnutí byla vydána v neprospěch stěžovatelky.
Zároveň stěžovatelka požádala o "osvobození od nákladů zastoupení".
Obvodní soud pro Prahu 8 a Městský soud v Praze ve svých vyjádřeních k obsahu stížnosti pouze stručně odkázaly na odůvodnění napadených rozsudků. Nebyl proto důvod zasílat je stěžovatelce na vědomí.
Podáním doručeným dne 16. 3. 2004 stěžovatelka Ústavní soud vyrozuměla, že ve věci podala taktéž dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Usnesením ze dne 17. 2. 2005 proto Ústavní soud řízení přerušil. V září 2005 byl Ústavní soud vyrozuměn, že Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 24. 2. 2005, čj. 26 Cdo 678/2004-250, dovolání odmítl pro nepřípustnost; napadené rozhodnutí nemá podle názoru dovolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Proto Ústavní soud rozhodl, že se v řízení o ústavní stížnosti pokračuje.
Ústavní soud se tak jako i v ostatních případech nejprve zabýval tím, zda stěžovatelčin návrh vykazuje všechny formální náležitosti, zda je přípustný, aby bylo možno zabývat se jeho meritem. Z níže uvedených důvodů dospěl k negativnímu závěru. Proto také s ohledem na zásadu hospodárnosti nečinil v řízení již žádné další procesní úkony, zejména stěžovatelku nevyzýval k úpravě petitu stížnosti v souvislosti s existencí rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.
Nejprve k první stěžovatelčině námitce, totiž porušení jejího práva účastnit se nalézacího řízení a vyjádřit se ke všem prováděným důkazům.
Podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Stěžovatelka podala proti rozsudku vydaném v prvé instanci, kde mělo k namítanému zásahu do procesních práv dojít, odvolání, a proti rozsudku soudu odvolacího dovolání. V případě obou opravných prostředků tuto námitku vznášela a soud odvolací i dovolací se jí zabývaly.
Podle §229 odst. 3 občanského soudního řádu může účastník napadnout žalobou pro zmatečnost pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Z citovaného textu plyne, že o zmatečnost podle tohoto ustanovení jde také tehdy, jestliže soud projednal věc v rozporu s ustanovením §101 odst. 3 občanského soudního řádu v nepřítomnosti účastníka. Stěžovatelka tvrdí, že právě tuto procesní vadu řízení vykazovalo. Žalobou pro zmatečnost přesto rozsudek odvolacího soudu nenapadla.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Výjimkou je pouze mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmateční žalobu tato výjimka nezahrnuje.
Podle druhého odstavce téhož ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy k rozhodné skutečnosti došlo, anebo v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.
Z tohoto ustanovení vyplývá, že Ústavní soud musí v řízení o ústavní stížnosti dbát zásady subsidiarity, přičemž výjimku z této zásady může učinit jen při naplnění mimořádných, v zákoně vypočtených předpokladů. Za situace, kdy stěžovatelka nevyužila možnosti podat zmateční žalobu, a kdy není žádný důvod pro aplikaci ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, posoudil Ústavní soud návrh v této části jako nepřípustný.
Stěžovatelka dále namítá nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění a nesprávné právní posouzení věci. Tvrdí, že tak bylo zasaženo její právo na spravedlivý proces.
K tomu je třeba konstatovat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace přísluší obecným soudům. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl.83 Ústavy České republiky). Neposuzuje proto celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody, zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Stěžovatelka obecným soudům vytýká pouze to, v jakém rozsahu provedly dokazování a jak věc posoudily po právní stránce, a to dokonce aniž by alespoň naznačila nějaké ústavněprávní souvislosti tvrzených pochybení soudu. Po Ústavním soudu žádá, aby "...napadená rozhodnutí přezkoumal..." právě v takovém rozsahu. Takový postup ze strany Ústavního soudu by ale znamenal nepřípustný zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů obecných. Nutno v této souvislosti připomenout, že právo na spravedlivý proces nelze vykládat jako garanci úspěchu v řízení a to, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
V této části proto shledal Ústavní soud návrh zjevně neopodstatněným.
Protože Ústavní soud stížnost odmítl, nemohl naložit jinak ani s její žádostí, aby náklady právního pomoci v řízení nesl stát ( ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ).
S ohledem na shora uvedené byla ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu