ECLI:CZ:US:2006:2.US.337.06
sp. zn. II. ÚS 337/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. července 2006 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudkyň Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. Miroslavem Zrůstem, advokátem se sídlem Louny, Jeronýmova 695, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 3. 2006, č. j. 29 Odo 215/2006-100, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2005, č. j. 9 Cmo 547/2004-78, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 11. 2003, č. j. 19 Cm 23/2000-33, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 20. 2. 2004, č. j. 19 Cm 23/2000-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných ve věci sporu o zaplacení pohledávky z úvěrové smlouvy, v němž měl postavení strany žalované, a tvrdil, že vydáním napadených rozhodnutí bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"), a porušeno mělo být i právo na rovné postavení účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") a po odstranění vad splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že k porušení jeho základních práv mělo dojít tím, že Krajský soud v Ústí nad Labem, ač upozorněn, že neexistuje úvěrová smlouva číselně specifikovaná v žalobě, žalobu nezamítl (stěžovatel jako lživé odmítl tvrzení krajského soudu, že by hovořil o písařské chybě v žalobě). Stěžovatel označil za nepravdivé i tvrzení krajského soudu, že mu bylo doručeno předvolání k jednání. Soudní zásilku (neoznačenou datem narození) podle stěžovatele odmítl (z důvodu nejasnosti) převzít jeho syn (stejného jména a příjmení). Stěžovatel v té době nebyl doma a syn jej o události informoval až druhý den. Stěžovatel rovněž protestoval proti "nedodržování zákonů a práva na spravedlivý proces", neboť krajský soud opravil svůj výrok na základě toho, že byl pracovníkem žalobkyně (po podání výzvy k vyjádření k odvolání) upozorněn, že výrokem přisoudil více, než žalobkyně v žalobě požadovala. Krajskému soudu podle stěžovatele nepřísluší vydávat "usnesení na odvolání proti jeho rozsudku" a je s podivem, že postačí jen zavolat a on změní vyhlášený rozsudek. Vrchnímu soudu v Praze pak stěžovatel vytýkal, že se odmítl zabývat námitkou neplatnosti úvěrové smlouvy. Přitom šlo o první jednání, na něž byl řádně a včas předvolán a chtěl se vyjádřit. Soud vedle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy porušil i čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť vzal v úvahu pouze argumentaci žalobkyně. Žalobkyně navíc zamlčela, že díky nedobrovolným dražbám (a vyplacení pojistného) byla "požadovaná částka snížena", což u stěžovatele zakládá podezření, že soudci spáchali trestné činy. Nejvyšší soud ČR pak porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces tím, že nesnížil přisouzenou částku o výnos z nezákonných a nedobrovolných dražeb (a vyplaceného pojistného), resp. že nevyzval žalobkyni k vyjádření k této skutečnosti. V důsledku popsaného jednání hodlá Ekoagrobanka, a. s. v likvidaci, prodat neexistující pohledávku mezinárodní firmě.
Z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 11. 2003, č. j. 19 Cm 23/2000-33 Ústavní soud zjistil, že krajský soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni 4.786.860,52 Kč s příslušenstvím. Z odůvodnění vyplývá, že se žalobkyně k jednání dostavila a navrhla vydání rozsudku pro zmeškání a rozsudek byl vydán na základě ust. §153b odst. 3 o. s. ř. Soud konstatoval naplnění podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání, neboť se žalovaný bez důvodné a včasné omluvy k jednání nedostavil. Soud mj. konstatoval, že stěžovatel dne 26. 1. 1996 svůj dluh písemně uznal. Z usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 2. 2004, č. j. 19 Cm 23/2000-41, Ústavní soud zjistil, že na základě upozornění žalobkyně vydal soud opravné usnesení, jímž výrok výše uvedeného rozsudku opravil tak, že snížil základ částky na 4.600.000,- Kč. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel odvoláním, v němž argumentoval obdobně jako v ústavní stížnosti.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 6. 2005, č. j. 9 Cmo 547/2004-78, potvrdil odvoláním napadený rozsudek (ve znění opravného usnesení). Krajský soud uvedl, že v žalobě popsané skutkové okolnosti vztahující se k nároku postačovaly k vydání rozsudku pro zmeškání. Tento rozsudek napadl stěžovatel dovoláním, které na výzvu dovolacího soudu doplňoval o přesné vymezení otázky zásadního právního významu.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 3. 2006, č. j. 29 Odo 215/2006-100, Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, když žádnou z otázek stěžovatelem namítnutých, nepovažoval za otázku zásadního právního významu, což jednotlivě doprovodil odkazy na svou předchozí judikaturu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), resp. některé z ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 33, str. 371).
Protože námitky stěžovatele uváděné v ústavní stížnosti se týkaly aplikace a interpretace jednoduchého práva obecnými soudy, hodnotil Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly normy jednoduchého práva, resp. zda jejich právní závěry nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými zjištěními.
Stěžovatel sám uvedl, že se o pokusu o doručení předvolání dozvěděl druhý den po jeho provedení. Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku konstatoval, že doručení předvolání k jednání bylo provedeno tzv. náhradním doručením, neboť zásilka byla adresována žalovanému s uvedením jeho jména, příjmení a adresy, přičemž podle záznamu na zásilce byl žalovaný výzvou ze dne 8. 9. 2003 o uložení zásilky na poště informován a vyzván k jejímu vyzvednutí v úložní lhůtě (záznam byl opatřen jménem a podpisem soudní doručovatelky). Nevyzvedl-li si stěžovatel zásilku v této lhůtě, nastala fikce doručení. Stěžovatel podle vrchního soudu nezpochybnil, že se v místě bydliště zdržoval a že mu výzva k vyzvednutí zásilky byla doručena. A ani u jednání odvolacího soudu stěžovatel: "netvrdil ani neprokazoval že v místě bydliště v rozhodné době nebyl" (srov. rozsudek vrchního soudu, list. č. 4 nahoře). Na základě těchto zjištění vrchní soud konstatoval, že stěžovatel nevyvrátil předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, když nezpochybnil svůj pobyt v místě bydliště a ani to, že mu výzva k vyzvednutí zásilky byla doručena. Pokud se vrchní soud nezabýval hmotně právními námitkami stěžovatele zpochybňujícími nárok žalobkyně, postupoval v mezích občanského soudního řádu (§205b "U odvolání proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v §205 odst. 2 písm. a) a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§153a, 153b)."), když Ústavní soud poznamenává, že Vrchní soud v Praze (srov. odst. 1 list č. 3 jeho rozsudku) konstatoval, že úvěrová smlouva byla v řízení specifikována dostatečně (z příloh zaslaných stěžovatelem společně s ústavní stížností vyplývá, že smlouva byla v žalobě navržena k důkazu a správně datována, avšak v žalobě chybně číselně označena jednou číslicí z deseti). O rozsahu odvolacích námitek proti rozsudku pro zmeškání byl stěžovatel poučen v rozsudku krajského soudu. Ústavní soud neshledává v tomto postupu vybočení z mezí ústavnosti.
Rovněž vydáním opravného usnesení, kterým krajský soud opravil písařskou chybu výroku, nedošlo k vybočení z mezí ústavnosti, neboť podle ust. §164 o. s. ř.: "Předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí..., vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům...". Toto ustanovení nevylučuje vydat opravné usnesení na základě skutečností vyšlých najevo při postupu, jímž je odvolání připravováno nalézacím soudem k event. předložení soudu odvolacímu (§§208, 209 a 210 o. s. ř.).
K námitce, že soudy měly přihlédnout k tomu, že pohledávka byla v mezidobí částečně uhrazena, Ústavní soud podotýká, že z ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. věta za středníkem vyplývá, že bylo-li právo přiznáno rozsudkem pro zmeškání, bude výkon rozhodnutí zastaven i tehdy, jestliže právo zaniklo před vydáním tohoto rozsudku.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení stěžovatelových základních práv, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 11. července 2006
Jiří Nykodým, v.r.
předseda senátu