ECLI:CZ:US:2006:2.US.34.06
sp. zn. II. ÚS 34/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného JUDr. Pavlou Tomkovou, advokátkou se sídlem Ostrava, Českobratrská 13, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 3. 11. 2003, čj. 101 T 269/2002-45, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2004, čj. 5 To 335/2004-102, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 1. 2006 a doplněnou dne 24. 2. 2006, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Poukazuje na obecné zásady řádného a spravedlivého procesu a namítá, že v jeho případě bylo porušeno pravidlo důkazní nouze, které je nutno vyhodnotit v jeho prospěch, neboť soudy vycházely pouze z výpovědi L. A., která je zmatečná. Stěžovatel má za to, že jej nikdo z trestné činnosti neusvědčuje, pod záznamem o dopravní nehodě ze dne 22. 2. 1999 není podepsán, nebyla provedena rekognice osob - v tom odkazuje na podrobný popis uvedený v odvolání i dovolání. Právní závěry soudů jsou dle stěžovatele v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově, sp. zn. 101 T 269/2002, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově, ze dne 3. 11. 2003, čj. 101 T 269/2002-45, uznán vinným trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona a pomocí k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250 odst. 1, 2 trestního zákona, kterých se měl dopustit podle bodu 2 tohoto rozsudku společně s obviněným P. B. tím, že "dne 22. 2. 1999 v Havířově - Suché, poté, co dne 21. 2. 1999 obdrželi od L. A. prostřednictvím B. W. každý částku ve výši 2.000,-Kč za potvrzení fingované dopravní nehody, jako policejní inspektoři II. skupiny DI OŘ PČR v Karviné jednali v rozporu se svými povinnostmi uloženými jim zákony č. 186/92 Sb., 283/91 Sb. a služebním předpisem - závazným pokynem policejního prezidenta č. 12/1996, neboť vypracovali záznam o fingované malé dopravní nehodě, sp.zn. ORKA-534/PŘ-DI-99, která se ve skutečnosti nestala, a do něhož uvedli, že dopravní nehodu zavinil S. G. tím, že dne 22. 2. 1999 v 19.30 hodin v Havířově - Suché, na silnici U Hřbitova, měl řídit vozidlo zn. Škoda 120 LS , které se střetlo s vozidlem zn. Audi 80, řízeným L. A., kdy při nehodě vznikla na tomto vozidle škoda ve výši 52.751,-Kč, která byla vyplacena Českou pojišťovnou, a.s., ze zákonného pojištění majitele vozidla Škoda 120 LS P. B.". Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 30 měsíců. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání policisty na dva roky. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestech spoluobviněných L. A., S. G., P. B. a B. W.
Stěžovatel podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, které Krajský soud v Ostravě svým usnesením ze dne 9. 6. 2004, čj. 5 To 335/2004-102, zamítl jako nedůvodné.
Dovolání stěžovatele, podané proti usnesení odvolacího soudu, bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2005, čj. 8 Tdo 1388/2005-186, dle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítnuto.
K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení. Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov, zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Krajský soud v Ostravě uvedl, že námitka, dle níž stěžovatele nikdo neusvědčuje, zjevně neodpovídá skutečnosti, neboť v napadeném usnesení jsou konkrétně uvedeny důkazy, které stěžovatele spolehlivě usvědčují. Má za to, že stěžovatel nebyl rozhodnutími obecných soudů poškozen na svých ústavních právech. Proto navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Stěžovatelovy námitky směřují výlučně proti způsobu a rozsahu ve věci provedeného dokazování a z něho vyvozených skutkových zjištění. Stěžovatel tímto způsobem, ve shodě s obsahem svých opravných prostředků, polemizuje se skutkovými závěry obecných soudů a nabízí vlastní úvahy o nevěrohodnosti důkazních prostředků, o něž soudy své závěry o jeho vině opřely. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance všeobecného soudnictví, která mu zjevně nepřísluší.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, což patří do pravomoci obecných soudů. Nepřísluší mu ani hodnotit provedené důkazy. Je však oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým postupem porušeny základní ústavní práva a svobody stěžovatele. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít zejména tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, jinými slovy, pokud rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34).
S ohledem na námitky stěžovatele se Ústavní soud zaměřil na posouzení, zda se soudy ústavně přijatelným způsobem vypořádaly s použitými důkazy a zda svůj důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsaly a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnily. Uvedený požadavek zákonodárce vyjádřil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 trestního řádu). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že soudy nedodrželi normativní obsah zásad obsažených v ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Z tohoto hlediska jim nelze vytknout takové pochybení, jež by současně znamenalo zásah do stěžovatelových základních práv. Soud prvního stupně provedl všechny dostupné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Důkazy vzájemně konfrontoval a vyhodnotil. Odvolací soud se nadto zabýval námitkami, jimiž stěžovatel zpochybňoval zjištěný skutkový stav, přičemž důvody, proč tyto námitky z hlediska celkového hodnocení důkazů neakceptoval, jasně vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí (viz především str. 3, 4 napadeného usnesení). Konkrétně zde poukázal na důkazy, které stěžovatele ze spáchání trestných činů, jimiž byl uznán vinným, usvědčují a uvedl důvody, pro něž nebylo možné uvěřit u hlavního líčení změněné výpovědi spoluobviněného L. A.. Tvrzení stěžovatele, že jej z trestné činnosti nikdo neusvědčuje, tak nemůže obstát (o jeho účasti na trestném jednání podrobně vypovídal nejen zmíněný L. A., ale i další obviněný S. G. a usvědčován je i řadou listinných důkazů). Sama skutečnost, na níž je v ústavní stížnosti upozorňováno, že stěžovatel nepodepsal zápis o předmětné dopravní nehodě, nijak nezpochybňuje závěr, že společně s dalším policistou P. B. tuto fingovanou dopravní nehodu šetřili, neboť sám stěžovatel připustil, že s tímto policistou vykonával dne 22. 2. 1999 od 19.00 hod noční službu. Zápis o nehodě sice podepsal pouze policista B., ale zjevně nebylo zapotřebí podpisu druhého policisty provádějícího šetření nehody, pokud záznam o následující dopravní nehodě toho večera, k níž došlo ve 20.40 hod, je podepsán toliko stěžovatelem a nikoli také druhým přítomným policistou.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce, že měla být provedena rekognice osob. Stěžovatel provedení takového důkazu v uplatněném opravném prostředku nenavrhoval, a odvolacímu soudu proto nelze vytýkat, že za situace, kdy neměl o zjištěném skutkovém stavu žádné pochybnosti, nepovažoval provedení rekognice za nezbytné.
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, nelze vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními ani projevy libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2006
S t a n i s l a v B a l í k, v. r.
předseda senátu