ECLI:CZ:US:2006:2.US.344.06
sp. zn. II. ÚS 344/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudců Pavla Rychetského a Jiřího Nykodýma, ve věci ústavní stížnosti F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové 3, Komenského 241, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. března 2006, č. j. 30 Nc 55/2005-125, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 1. června 2006 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze, jímž bylo v řízení vedeném u Okresního soudu v Kladně o námitce podjatosti stěžovatele rozhodnuto, že soudkyně Okresního soudu v Kladně JUDr. Hana Homolová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 15 C 115/2002, neboť se domnívá, že vydáním napadeného rozhodnutí bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel uvádí, že námitku podjatosti podal na základě "Analýzy mediální prezentace kauzy K.", jakož i "Stanoviska ke skutečnostem obsaženým, případně odvoditelným z obsahu Analýzy", z nichž vyplývá, že na soudce rozhodující ve věcech stěžovatele, včetně jmenované soudkyně, byl a je stále vyvíjen nepřípustný tlak ze strany médií, ale i představitelů moci zákonodárné a výkonné v tom směru, aby rozhodovali v neprospěch stěžovatele. Tyto důkazy byly zároveň zaslány rozhodujícímu soudu k posouzení námitky podjatosti. Krajský soud v Praze se však argumenty stěžovatele téměř nezabýval a vycházel především z prohlášení soudkyně, která shodně uvedla, že nemá k věci, účastníkům řízení ani jejich zástupcům vztah, při rozhodování nebyla ovlivněna výroky představitelů státní moci, politiků ani jiných osob a že na ni nebyl činěn žádný nátlak, do projednávaných věcí nebylo nikým zasahováno. Závěr Krajského soudu v Praze o její nepodjatosti tak nutně musí být z pohledu stěžovatele chybný a jeho posouzení odporuje premisám, které Ústavní soud vyslovil ve svém rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 105/01 a I. ÚS 167/01, jakož i právním názorům Evropského soudu pro lidská práva, pokud jde o záruky, na nichž musí spočívat nepodjatost a nezávislost soudce (Delcourt vs. Belgie, 1970). Stěžovatel nadto uvádí, že jsou mu známy další skutečnosti zpochybňující závěr o nepodjatosti této soudkyně, jakož i dalších soudců, které ve své námitce podjatosti neuváděl. Především je to informační povinnost, kterou mají jako soudkyně rozhodující v jeho věcech, vůči Ministerstvu spravedlnosti ČR, která je dle jeho názoru zcela bez zákonného podkladu a vysloveně ohrožuje nestrannost a nezávislost každého soudce, který o jeho věci v meritu jedná a rozhoduje. Dále pak jsou to kroky některých představitelů moci výkonné, jež dokladuje zprávami z tisku, které jsou dle jeho názoru vedeny snahou znemožnit mu dosáhnout uspokojení svých oprávněných majetkových nároků - zde uvádí žádost bývalého ministra spravedlnosti Pavla Rychetského adresovanou Nejvyššímu soudu ČR o zaujetí sjednocujícího stanoviska v rozhodování kvazirestitučních sporů, vyjádření bývalého ministra kultury Pavla Dostála o odpovědnosti soudců (včetně soudců Ústavního soudu) za rozhodnutí o vydání majetku nabytého státem na základě konfiskací.
V té souvislosti si stěžovatel klade otázku, zda lze za daných okolností považovat za nepodjaté všechny soudce v České republice, tedy i soudce Ústavního soudu, neboť ministr Dostál vyhrožoval odpovědností i jim. Vznáší tedy námitku podjatosti vůči všem soudcům Ústavního soudu a konkrétně pak vůči Pavlu Rychetskému, a to pro již zmíněné kroky, které měl činit z pozice ministra spravedlnosti.
S ohledem na svá tvrzení o tlaku vyvíjenému na soudce českých soudů se stěžovatel dále domnívá, že v České republice lze těžko najít soudce, kterého by bylo možné označit za nestranného a nepodjatého a prostřednictvím jeho rozhodování dostát zásad spravedlivého procesu. Domnívá se však, že by tyto principy mohly být nalezeny jinde, v rámci Evropského soudního prostoru. Vznáší proto návrh, aby Ústavní soud přerušil řízení a předložil podle čl. 234 Smlouvy o založení Evropských společenství Evropskému soudnímu dvoru předběžnou otázku: Je obsaženo v čl. 6 smlouvy o Evropské unii výslovně nevyjádřené pravidlo zavazující členský stát Evropské unie k přenesení rozhodovací pravomoci svých soudů na soudy jiného členského státu v případě, že vlastní soudy ztratí v rozhodování svou nestrannost a nezávislost? Tento požadavek ve stížnosti dále konkretizuje.
Po Ústavním soud však přes uvedené požaduje, aby vydal nález, jímž by ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
Z usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. března 2006 č. j. 30 Nc 55/2005-125 Ústavní soud zjistil, že v průběhu řízení o určení vlastnictví k nemovitostem vznesl stěžovatel (žalobce) námitku podjatosti soudkyně, která je podle rozvrhu práce Okresního soudu v Kladně příslušná jednat a rozhodnout ve věci. Důvody námitky spatřuje ve skutečnostech vyplývající z "Analýzy mediální prezentace K." z období od 1. června 2003 do 31. března 2005, zpracované společností NEWTON INFORMATION TECHNOLOGY, s. r. o., na základě článků týkajících se kauzy K. uveřejněných v tomto období v médiích. Ke skutečnostem uvedeným v analýze vypracoval právní zástupce stěžovatele stanovisko, které dovozuje cílený zásah představitelů vlády a Parlamentu ČR do kauzy K. s cílem zabránit mu dosáhnout vydání pro něj příznivých soudních rozhodnutí a navrhl provést důkaz výpověďmi svědků G. G. a L. K. JUDr. Homolová k vznesené námitce uvedla, že k věci, účastníkům řízení a jejich zástupcům nemá žádný vztah. Při rozhodování nebyla ovlivněna výroky představitelů státní moci, politiků či jiných osob, které byly prezentovány v médiích nebo komentáři médií týkajícími se žalobce (stěžovatele). V souvislosti s řízeními, v nichž je žalobce (stěžovatel) účastníkem řízení, na ni nebyl činěn žádný nátlak, do projednávaných věcí nebylo nikým zasahováno. Na její rozhodovací činnost nemají mediální kampaně vliv. Krajský soud v Praze s poukazem na dikci a ustálený výklad ust. §14 o. s. ř. rozhodl, že JUDr. Hana Homolová není vyloučena z projednání a rozhodnutí věci, neboť nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by nasvědčovaly vztahu soudkyně k věci nebo účastníkům, případně jejich zástupcům, a které by vyvolávaly pochybnosti o nepodjatosti soudkyně ve smyslu ust. §14 odst. 1 o. s. ř. Soudkyně se k námitce jednoznačně vyjádřila a jejímu vyjádření včetně toho, že není ovlivněno tlakem státní moci a mediální kampaní, nemá Krajský soud v Praze důvod nevěřit. Ani z obsahu spisu nebyly zjištěny žádné okolnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na podjatost soudkyně. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal i na závěry Ústavního soudu, vyjádřené v usnesení ze dne 6. prosince 2005, sp. zn. II. ÚS 14/04, že přistoupit na argumentaci žalobce (stěžovatele), že již samotná skutečnost, že moc výkonná a zákonodárná vyjadřuje svoji nevoli k rozhodnutím soudů v konkrétní věci, je takovým zásahem do nezávislosti výkonu soudní moci v dané věci, který vylučuje nezávislost a nestrannost soudů, by znamenalo připustit závěr, že kritika soudních rozhodnutí ze strany politiků by paralyzovala soudní moc do té míry, že by ztratila svou nezávislost. Takový závěr je neudržitelný. Krajský soud tak zákonné předpoklady pro vyloučení soudkyně JUDr. Hany Homolové neshledal.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se nejprve zabýval stěžovatelem vznesenou námitkou podjatosti všech soudců Ústavního soudu. Lze konstatovat, že s výjimkou námitky vůči Pavlu Rychetskému se jedná o ryze obecně pojatou námitku. Vzhledem k tomu, že k rozhodnutí o námitce soudců projednávajících konkrétní ústavní stížnost (v daném případě členové II. senátu Ústavního soudu) jsou podle §38 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), povoláni jiní soudci Ústavního soudu (v daném případě podle §8 odst. 1 Rozvrhu práce Ústavního soudu na období roku 2006, č. j. Org. 1/06, členové I. senátu Ústavního soudu), jejichž podjatost je stěžovatelem rovněž namítána, a protože o totožně pojaté námitce podjatosti ve vztahu k soudcům II. senátu Ústavního soudu bylo již opakovaně rozhodováno s negativním výsledkem (např. sp. zn. II. ÚS 642/05, a sp. zn. II. ÚS 72/06), se Ústavní soud nyní vznesenou námitkou již nezabýval. Další rozhodování o této námitce podjatosti by totiž nemohlo být ničím jiným než formalismem, který je podstatě řízení před Ústavním soudem, i podstatě ústavně zaručených práv a svobod, velmi vzdálen. Jako obiter dictum lze konstatovat, že Ústavní soud stojí mimo soustavu obecných soudů, a tedy i mimo jejich vztah s Ministerstvem spravedlnosti. To se projevuje zejména tím, že soudci Ústavního soudu vůbec nepodléhají pravomocem ministra spravedlnosti, které jsou vůči soudcům obecných soudů v určité míře vymezeny zákonem o soudech a soudcích, jak poukazuje stěžovatel.
Ústavní soud dále zvažoval, zda rozhodnutí o tom, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodování věci, je vůbec způsobilé ústavního přezkumu, neboť je zřejmé, že tímto rozhodnutím řízení nekončí. I v případě, že je stěžovatel přesvědčen o podjatosti soudce, může být tato jeho domněnka potvrzena až konečným rozhodnutím tohoto soudce. Nelze vyloučit, že soudce, o němž se stěžovatel domnívá, že je podjatý, zaujme v konečném důsledku postoj pro stěžovatele příznivý. Nicméně s ohledem na svou dosavadní judikaturu (nález sp. zn. III. ÚS 182/99 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 18. N. str. 169, nález sp. zn. II. ÚS 105/01), Ústavní soud stěžovateli přezkum ústavnosti napadeného rozhodnutí neodepřel.
Stěžovatelem navrhovaná předběžná otázka jde mimo rámec pravomoci Soudního dvora Evropských společenství, protože nezapadá do rámce evropského práva, ani její položení nebylo navrženo soudu, jehož rozhodnutí stěžovatel napadá (srov. nález sp. zn. II. ÚS 14/04 ze dne 26. 1. 2006), a proto byl návrh na její položení Ústavním soudem odmítnut jako zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že obecný soud vycházel především z vyjádření dotčených soudců, že se necítí být podjatí, neboť jeho rozhodnutí z nich vychází pouze akcesoricky. Obecný soud naopak své rozhodnutí založil na právním názoru, že subjektivní hledisko účastníků řízení může být sice podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, o níž se však může rozhodovat výlučně z objektivního hlediska. Politickou kampaň ve věci stěžovatele neshledal obecný soud za skutečnosti objektivně ohrožující nezávislé a nestranné rozhodování soudů, a konstatoval, že jiné skutečnosti v této souvislosti stěžovatel netvrdil, naopak není důvodu zpochybňovat vyjádření dotčené soudkyně ve věci. Tyto závěry se Ústavnímu soudu jeví jako ústavně souladné i s ohledem na další rozvíjení totožných námitek v ústavní stížnosti. Proti způsobu, jakým se obecný soud zhostil své ústavní pravomoci rozhodovat o námitce podjatosti, tedy nelze nic namítat. Přitom skutečnost, že obecný soud vyslovil názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63).
K samotné podstatě námitky absence nezávislosti a nestrannosti lze uvést, že stěžovatel nenamítá nic proti náležitostem, které jsou ustálenou jurisprudencí Evropského soudu pro lidská práva vyloženy jako objektivní stránka nestrannosti soudu (např. rozsudek ve věci Saraiva de Carvalho v. Portugalsko z 22. 4. 1994 Série A č. 286-B, rozsudek ve věci Hauschildt vs. Dánsko z 24. 5. 1989 Série A č. 154), či subjektivní stránka nestrannosti soudu (rozsudek ve věci Buscemi vs. Itálie z 16. 9. 1999, Sborník 1999-VI). Ve vztahu k namítané mediální prezentaci je třeba zmínit nález sp. zn. II. ÚS 105/01, z nějž vyplývá, že soudce jako reprezentant veřejné moci může být objektem i neoprávněné kritiky ve sdělovacích prostředcích, současně však je nutno předpokládat a požadovat vyšší stupeň tolerance a nadhledu, než je tomu u jednotlivých občanů. Pokud se tedy od stěžovatelem tvrzené mediální kampaně dokáží dotčení soudci povznést, a stěžovatel netvrdí nic, co by hovořilo proti tomu, neshledává Ústavní soud, že by v daném případě existovaly jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudců.
V souvislosti s ochranou proti vnějším tlakům, coby Evropským soudem pro lidská práva definovaným komponentem nezávislosti soudů a soudců (rozsudek ve věci Piersack vs. Belgie z 1. 10. 1982, Série A č. 53), Ústavní soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění usnesení, sp. zn. II. ÚS 642/05, kterým bylo rozhodnuto o jiné ústavní stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí ve věci jeho totožně pojaté námitky podjatosti (tj. v souvislosti s předkládáním zpráv Ministerstvu spravedlnosti), a kde byla tato problematika ve vztahu k totožné námitce podrobně rozebrána.
Ústavní soud tedy nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2006
Stanislav Balík v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení :
Jitka Chmelová