ECLI:CZ:US:2006:2.US.348.06
sp. zn. II. ÚS 348/06
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. S., zastoupeného JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. března 2006, č. j. Ncp 3453/2005-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Vrchní soud v Praze rozhodl v řízení o zrušení práva společného nájmu bytu o otázce věcné příslušnosti tak, že k projednání a rozhodnutí věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 C 56/2005, jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy. Toto rozhodnutí blíže neodůvodnil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, neboť Vrchní soud v Praze své rozhodnutí o věcné příslušnosti žádným způsobem neodůvodnil. Stěžovatel tak neobdržel informaci o tom, proč nebyla jeho námitka věcné nepříslušnosti Okresního soudu v Hradci Králové akceptována. Stěžovatel považuje za nesprávné i samotné rozhodnutí o tom, že k projednání věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy. K tomu uvedl, že je mu známo, že judikatura Vrchního soudu v Praze a Vrchního soudu v Olomouci, jakož i samotná judikatura Vrchního soudu v Praze k otázce aplikace §104a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), je rozporná, což podložil poukazem na judikaturu Vrchního soudu v Praze v problematice smluv vzniklých při leasingovém financování. Dle názoru stěžovatele napadené rozhodnutí protiprávně zasáhlo do procesních práv stěžovatele jako účastníka řízení. Vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí soudu vydaná při aplikaci §104a o. s. ř., by měla být vždy odůvodněna jednak za účelem seznámení účastníků řízení, jednak za účelem sjednocení judikatury. Zájem na vyhovění podané ústavní stížnosti je nejen na straně stěžovatele, ale obecně v zájmu veřejnosti.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Námitky stěžovatele se týkaly dvou okruhů problémů: jednak samotného posouzení věcné příslušnosti a přikázání věci do příslušnosti okresního soudu, a dále skutečnosti, že usnesení Vrchního soudu v Praze neobsahovalo žádné odůvodnění. Ohledně problematiky posouzení věcné příslušnosti Ústavní soud konstatuje, že Vrchní soud v Praze postupoval způsobem a postupem předvídaným zákonem (občanským soudním řádem) posoudil věcnou příslušnost soudu. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tak nemá důvod zasahovat do jurisdikční činnosti obecného soudu. Jestliže stěžovatel namítal, že neexistuje jednotná judikatura obecných soudů v otázce stanovování věcné příslušnosti, pak Ústavní soud zdůrazňuje, že k výkladům právních předpisů a sjednocování judikatury obecných soudů je ze zákona povolán Nejvyšší soud ČR (§14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů). Ústavnímu soudu přísluší rozhodovat toliko o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Pouze na okraj a nad rámec výše uvedeného Ústavní soud uvádí, že samotné posouzení věcné příslušnosti v dané věci (řízení o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu) považuje za naprosto správné a nemá proti němu žádné výhrady.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 9. srpna 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu