ECLI:CZ:US:2006:2.US.356.05
sp. zn. II. ÚS 356/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Ing. M. R. a Ing. PhDr. J. R., zastoupených JUDr. Peterem Radošovským, advokátem, se sídlem Praha 3, Pod Parukářkou 6, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 1. 2002 ve věci sp. zn. 9 C 187/2000, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2003 ve věci sp. zn. 15 Co 253/2003-257 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2005 ve věci sp. zn. 28 Cdo 1789/2004-282, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé svým návrhem napadají rubrikovaná rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jejich názoru porušeno jejich ústavní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, čímž mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelé uzavřeli 14. 12. 1995 se společností IPB Real, s. r. o. smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy, kterou se budoucí prodávající (IPB Real, s. r.o.) a budoucí kupující (stěžovatelé) zavazují uzavřít kupní smlouvu o převodu bytové jednotky F 42 - byt č. 2763/10 o velikosti 4+1 s terasou ve 3. patře, tj. ve 4. nadzemním podlaží, nacházející se v domě č. p. 2763, v objektu F, na pozemku parc. č. 4222/2, vedeném na listu vlastnictví č. 2476 pro obec Praha u Katastrálního úřadu Praha-město, městská část Praha 3, katastrální území Žižkov, č. or. 6, ulice Pod Parukářkou (dále je "bytová jednotka F 42").
Uvedená smlouva byla posléze budoucím prodávajícím označena za neplatnou, a z toho důvodu odmítl realizační (kupní) smlouvu uzavřít. Proto podali stěžovatelé 13. 6. 2000 žalobu, kterou se domáhali povinnosti žalovaného (IPB Real, s. r. o.) smlouvu uzavřít a současně žádali soud, aby vydal předběžné opatření, kterým by se žalovanému zakazovalo předmětnou bytovou jednotkou disponovat.
Vzhledem k tomu, že soud návrhu na nařízení předběžného opatření nevyhověl a vlastnictví bytové jednotky F 42 bylo mezitím převedeno na třetí osobu, podali stěžovatelé 5. 5. 2001 návrh na připuštění změny žalobního návrhu, kdy požadovali, aby žalovaný vrátil stěžovatelům vyplacenou zálohu spolu s úrokem z prodlení, dále smluvní pokutu jako sankci za porušení povinnosti žalovaného uzavřít kupní smlouvu a konečně i náhradu škody, způsobenou jednáním žalovaného v rozporu s dobrými mravy.
Žalobní návrh stěžovatelů Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 8. 1. 2000 v plném rozsahu zamítl. Na základě odvolání stěžovatelů následně Městský soud v Praze rozsudkem z 16. 10. 2003 rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 potvrdil. Rozsudek Městského soudu v Praze napadli stěžovatelé dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu dne 23. 3. 2005 jako nepřípustné odmítnuto.
Stěžovatelé spatřují v postupu obecných soudů všech stupňů závažná pochybení, která dle jejich mínění porušují jejich práva garantovaná čl. 36 Listiny.
Obvodnímu soudu pro Prahu 3 stěžovatelé vytýkají, že při rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření hodnotil důkazy dle §132 o.s.ř., což mu však nepříslušelo, neboť tím předjímal rozhodnutí ve věci samé. Navíc se soud dle mínění stěžovatelů vůbec nezabýval otázkami, které jsou ve smyslu §102 o.s.ř. pro rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření zásadní.
Pochybení nalézacího i odvolacího soudu stěžovatelé spatřují dále ve skutečnosti, že soudy obou instancí označily předmětnou smlouvu o budoucí kupní smlouvě za neplatnou, aniž se snažily rozpor v záměně označení "podlaží" za "patro" překonat pomocí výkladového pravidla dle §35 odst. 2 obč. zák. Takový postup je podle jejich názoru nejen v rozporu s hmotným právem, ale také v rozporu s právním názorem vyjádřeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu (Rc 35/2001, NS, 20 Cdo 2018/98). Stěžovatelé taktéž zmíněným soudům vytýkají, že nesprávně aplikovaly ustanovení hmotného práva, když soud I. instance neodůvodněně odmítl aplikovat §586 odst. 2 obč. zák. a soud II. instance jej sice aplikoval, ale špatně. Navrhovatelé navíc upozorňují na skutečnost, že v odůvodnění rozhodnutí (6 C 64/98)) obdobného právního sporu mezi stěžovateli a IPB Real, s. r. o. u stejného prvoinstančního soudu bylo konstatováno, že se mezi stranami jednalo o platný právní vztah, neboť jakékoli pochybnosti nebo nesrovnalosti byly odstraněny Dodatkem č. 3. Jestliže pak tedy nalézací soud v předmětné věci dospěl k opačnému názoru, odporuje toto podle navrhovatelů oprávněným požadavkům adresátů práva na předvídatelnost soudního rozhodnutí.
Nejvyššímu soudu stěžovatelé vytýkají, že z odůvodnění odmítnutí jejich dovolání je zřejmé, že se Nejvyšší soud zabýval věcnou stránkou napadených rozhodnutí, přestože mu postup podle §218, s použitím §243b odst. 5 o.s.ř. takovou možnost nedává. Obsah usnesení Nejvyššího soudu tak podle navrhovatelů vykazuje rozpor se zákonem a tím mělo dojít k porušení základního práva stěžovatelů obsaženého v čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení stejného ustanovení Listiny spatřují navrhovatelé taktéž ve skutečnosti, že se Nejvyšší soud odmítl zabývat doplněním dovolání, přestože podle mínění stěžovatelů je takové doplnění přípustné i po uplynutí dovolací lhůty a k jeho platnosti (účinnosti) není třeba souhlasu dovolacího soudu. Nejvyšší soud navíc podle stěžovatelů pochybil tím, že se odmítl zabývat podaným dovoláním [podle §237 odst. 1 písm. c), s použitím §237 odst. 3 o.s.ř.], ačkoliv zde zákonný dovolací důvod (právní otázka, který je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně) jednoznačně existoval. Odmítnutím dovolání tak měl Nejvyšší soud porušit ustanovení zákona o soudech a soudcích, která mu ukládají povinnost sjednocování výkladu hmotného práva.
Nalézací i odvolací soud označily smlouvu o smlouvě budoucí ze dne 14. 12. 1995 jako neplatný právní úkon z důvodu neurčitosti (§37 odst. 1 obč. zák.). "Předmět budoucího plnění - bytová jednotka, která měla být v budoucnu převedena, byl vyjádřen neurčitě, když bytová jednotka označená F 42 se nenachází ve IV. patře, nýbrž ve III. patře, přičemž bytová jednotka ve III. patře má v projektové dokumentaci jiné označení. V daném případě se nejednalo o pouhou záměnu patra s podlažím, neboť neodpovídaly ani údaje o rozměrech bytové jednotky. Určitost právního úkonu je náležitostí projevu vůle jednajících stran a jeho obsahové stránky. Pokud nebyla určitá skutečná vůle projevem vyjádřeným v písemné formě určitě vyjádřena, jedná se o projev neurčitý, který nevyjadřuje určitou vůli, neboť bylo účastníkům právního úkonu zřejmé, která bytová jednotka měla být předmětem převodu. Právní úkon je proto následkem neurčitosti absolutně neplatný."
Pouze odvolací soud se poté vyjádřil i k otázce možného narovnání: U absolutně neplatného právního úkonu není možné narovnání (§585 obč. zák.). V dohodě o narovnání účastníci odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím, že je ruší a nahrazují je novými. Dosavadní závazek tak zaniká a je nahrazen závazkem novým, který vyplývá z narovnání. Předpokladem narovnání je, že existuje platný závazek a že strany odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností. V případě neexistence platného závazku je narovnání vyloučeno. Z toho důvodu jsou neplatné veškeré dodatky ke smlouvě o budoucí smlouvě a žalobce proto nemůže ze smlouvy s smlouvě budoucí, ani z jejích dodatků dovozovat jakékoliv nároky, tedy ani nárok na uhrazení smluvní pokuty pro případ porušení smluvních povinností. Z pohledu absolutní neplatnosti právního úkonu je bez významu, zda smluvní strany platnost úkonu zpochybňují, či nikoliv, neboť absolutní neplatnost je kategorií objektivně danou. Skutečnost, že právní úkon je neplatný, nelze přičíst k tíži pouze žalovaného, neboť obě smluvní strany mají povinnosti dbát, aby při úpravě smluvních vztahů bylo odstraněno vše, co by mohlo vést ke vzniku rozporů (§43 obč. zák.).
V odmítacím usnesení potom Nejvyšší soud uvedl: Odvolatelé, jejichž doplňující podání (učiněné po dvouměsíční lhůtě) již dovolací soud nepřezkoumával, nevzali v úvahu, že přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku je výjimečným instrumentem, směřujícím především ke sjednocování a doplňování judikatury. Dovolací soud shledal v rámci svých přezkumných oprávnění, že hmotněprávní posouzení věci nevykazuje podstatné vady; judikatorní přesah věci pak není patrný, neboť jde o konkrétní a skutkově jedinečný problém posouzení platnosti právního úkonu z hlediska jeho určitosti.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, ve kterém nebylo shledáno porušení ústavních zásad. Ústavní soud musí mít při projednávání podobných případů vždy na paměti ústavní princip nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy, z něhož mimo jiné plyne zásada volného hodnocení důkazů vyjádřená v §132 o.s.ř.; jestliže tedy obecné soudy při svém rozhodování zásady dané tímto ustanovením respektují, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Výjimkou mohou být pouze případy, kdy by se zjistilo, že byly současně porušeny ústavně procesní principy (např. čl. 36 Listiny) a nebo byly právní závěry soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1., nález č. 5, s. 41 a násl., nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3., nález č. 34, s. 257 a násl.).
Při zkoumání opodstatněnosti podané ústavní stížnosti se proto Ústavní soud omezil na zkoumání, zda nedošlo k porušení některého ze zmíněných aspektů práva na spravedlivý proces.
Ohledně výtky stěžovatelů směřující k nesprávnému postupu Obvodního soudu pro Prahu 3 v řízení o předběžném opatření musí Ústavní soud konstatovat, že se danými výhradami může zabývat pouze teoreticky, protože lhůta pro případné podání ústavní stížnosti vůči tomuto rozhodnutí již uplynula. Na okraj je však možno říci, že dle mínění Ústavního soudu Obvodní soud pro Prahu 3 v daném řízení nepochybil, neboť se držel v intencích §102 o.s.ř., když "míru obavy" ohrožení výkonu budoucího rozhodnutí zhodnotil tak, že v daném případě není třeba zatímně upravovat poměry účastníků, neboť bylo pouze na žalobcích, zda nabídku na uzavření kupní smlouvy reálně existující bytové jednotky v předmětném objektu akceptují, či nikoli. S ohledem na skutečnost, že u žalobců k akceptaci návrhu smlouvy nedošlo, má soud zato, že nelze omezovat práva vlastníka nemovitosti, tedy žalovaného ve smyslu §76 odst. 1 písm. e) o.s.ř., totiž uložit mu, aby nenakládal s určitými věcmi nebo právy, když vůle žalovaného převést bytovou jednotku na žalobce zde byla. Takovým postupem Obvodní soud pro Prahu 3 jednal zcela v duchu zásady, že musí být respektována ústavní pravidla ochrany i toho, vůči komu má předběžné opatření směřovat (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 221/98, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 158, s. 171 a násl.).
Nesouhlas stěžovatelů s hodnocením (ne)platnosti předmětné smlouvy o budoucí kupní smlouvě sám o sobě nemůže být důvodem opodstatněnosti ústavní stížnosti, s výjimkou výše zmíněného případu extrémního nesouladu skutkových zjištění a právních závěrů soudu. V případě stěžovatelů se však o podobný "extrémní nesoulad" nejedná, neboť nalézací a odvolací soud učinily svůj závěr o neplatnosti předmětné smlouvy z důvodu neurčitosti předmětu právního vztahu nikoliv pouze kvůli záměně "patra" a "podlaží", kterou by bylo možno překonat výkladem dle §35 odst. 2 občanského zákoníku, ale zejména kvůli skutečnosti, že označená bytová jednotka měla reálně jiné prostorové vymezení nežli ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě. Obecné soudy učinily určitá skutková zjištění na základě provedených důkazů, uvedly, která ustanovení při jejich právním hodnocení aplikovaly a závěr z toho plynoucí není nelogický či protismyslný s ohledem na text použité právní normy (§37 obč. zák.), neboť soudy dospěly k jednomu z možných závěrů, k nimž lze aplikací normy jednoduchého práva dospět, a současně zdůvodnily, v čem spočívá neurčitost právního úkonu, čímž se vypořádaly s obsahem hypotézy vykládané právní normy. Z tohoto důvodu proto nelze považovat napadené rozhodnutí za projev svévole, která by zakládala rozpor s garancemi práva na spravedlivý proces. Stěžovatel rovněž nenapadá hrubý rozpor mezi skutkovými zjištěními a jejich právním hodnocením, nesouhlasí pouze s právním závěrem obecných soudů. Nutno zdůraznit, že právo na správný právní názor není předmětem žádné ústavní garance, proto Ústavní soud, byť by se s právním hodnocením obecných soudů neztotožňoval, není oprávněn za nastolených procesních okolností napadená rozhodnutí zrušit právě s ohledem na případnou nesprávnost právního závěru.
Obecné soudy považovaly posuzovanou smlouvu za absolutně neplatnou, přičemž narovnání dle §585 obč. zák. je za dané situace z povahy věci vyloučeno. Argumentace navrhovatelů, opírající se o §586 odst. 2 obč. zák., je pak mylná, neboť toto ustanovení řeší toliko platnost narovnání, nikoli právního úkonu, který má toto narovnání doplnit či nahradit. Byť i platné narovnání proto nemůže v žádném případě konvalidovat absolutně neplatný právní úkon.
Ústavní soud se současně nedomnívá, že by bylo možno stěžovatelům přisvědčit, že z odůvodnění odmítacího usnesení Nejvyššího soudu je patrno, že tento překročil svá zákonná oprávnění, když se odmítnutým dovoláním meritorně zabýval. Nejvyšší soud pouze v odůvodnění odmítacího usnesení osvětlil důvody, proč nepovažoval danou právní věc za věc zásadního právního významu. Jestliže tedy dovolací soud vysvětlil v odůvodnění stěžovatelům, z jakého důvodu nepovažoval jejich podání za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neprohřešil se tak proti ustanovením občanského soudního řádu a tím méně pak proti čl. 36 Listiny.
Se stěžovateli není možno souhlasit ani v případě tvrzení, že zde byl dán zákonný důvod přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., protože odvolací soud rozhodl v rozporu s právním názorem vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu (Rc 35/2001, NS, 20 Cdo 2018/98). Rozhodnutí o tom, zda daná právní věc odpovídá kritériu zásadnosti právního významu, se nalézá čistě v diskreční pravomoci Nejvyššího soudu; demonstrativní výčet případů v §237 odst. 3 o.s.ř. tento fakt nevylučuje. Je-li proto rozhodnutí Nejvyššího soudu nepřiznat dané právní věci status "zásadního právního významu" řádně odůvodněno, není v pravomoci Ústavního soudu takové rozhodnutí jakkoli zpochybňovat. Navíc je třeba stěžovatelům připomenout, že rozhodnutí odvolacího soudu neodporuje nutně jimi zmíněnému judikátu, neboť podobnost obou právních věcí spočívá toliko v záměně "patra" a "podlaží", přičemž zbývající okolnosti jsou již zcela jiné. Tvrzený rozpor rozhodnutí v jejich právní věci s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu je tak nutno označit pouze za zdánlivý.
Pokud jde o tvrzení stěžovatelů, že Nejvyšší soud porušil zákon, když se odmítl jejich doplněným podáním vůbec zabývat, přestože je dle jejich mínění doplnění možné i po uplynutí dovolací lhůty, podotýká Ústavní soud, že z ústavní stížnosti není zřejmé, o které ustanovení občanského soudního řádu navrhovatelé tento svůj závěr opírají. V této souvislosti jim je však třeba připomenout, že §205 odst. 3 o.s.ř. se v případě dovolacího řízení neaplikuje a ustanovení obsažené ve druhé větě §242 odst. 4, kterého se stěžovatelé pravděpodobně dovolávají, se pak bezpochyby vztahuje pouze k předešlé větě a proto není možno toto ustanovení vykládat jakkoli extenzivně. Nejvyšší soud proto nepochybil, když se po lhůtě doplněným podáním odmítl zabývat, neboť jednal přesně podle ustanovení, která prominutí zákonné (dovolací) lhůty zapovídají.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud konstatuje, že právní názor obecných soudů nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by šlo v posuzovaném případě o porušení práva na spravedlivé řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Okolnost, že se stěžovatelé se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňují, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry, které Obvodní soud pro Prahu 3, Městský soud v Praze a Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
Ústavní soud tak s ohledem na uvedené skutečnosti návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2006
Stanislav Balík
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
Eleni Kameníková
Ref.: - usnesení doručit do vlastních rukou na adresy uvedené ve spisu
- právnímu zástupci stěžovatelů(3x)
- Obvodnímu soudu pro Prahu 3 ke sp. zn. 9 C 187/2000
- Městskému soudu v Praze ke sp. zn. 15 Co 253/2003
- Nejvyššímu soudu ke sp. zn. 28 Cdo 1789/2004
- přílohy ponechat ve spisu
- po vrácení zpátečních lístků vyznačit doručení a spis založit
V Brně dne