ECLI:CZ:US:2006:2.US.356.06
sp. zn. II. ÚS 356/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Praze, Husitská 63, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 6. 2005, č.j. 13 D 3/2003-142 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2006, č.j. 24 Co 393/2005-158, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, kterými bylo rozhodováno o odměně za znalecký posudek a o náhradě hotových výdajů.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že rozhodnutím soudu prvého stupně mu byla přiznána odměna za vypracování znaleckého posudku (ocenění členského podílu zůstavitele) ve výši 3 375 Kč, náhrada hotových výdajů ve výši 2 625.50 Kč a 19 % daň z přidané hodnoty ve výši 1 140 Kč, tedy celkem 7 140,50 Kč. Hotové výdaje sestávaly z náhrady cestovného ve výši 262,50 Kč, přímých nákladů na všeobecné a zdravotní pojištění znalce v podílu ve výši 1 181,50 Kč a režijních nákladů ve výši 1 181,50 Kč stanovených výpočtem z odměny znalce ročně a dalších režijních nákladů. Soud znalci nepřiznal účtovanou částku ve výši 1000 Kč za administrativní práce, neboť shledal, že je zahrnuta v předchozích režijních nákladech. K odvolání pozůstalé manželky krajský soud rozhodnutí soudu prvého stupně změnil tak, že znalci přiznal odměnu za znalecký posudek ve výši 3775 Kč a náhradu nákladů pouze v částce 262,50 Kč (celkem 4 037 Kč), neboť náklady kanceláře ani platby pojistného na zdravotní a sociální pojištění nejsou součástí nákladů, které stěžovatel účelně vynaložil v souvislosti se znaleckým posudkem, jak má na mysli §18 odst. 2 zák. č. 36/1967 Sb. Rovněž nepřiznal náhradu daně z přidané hodnoty, neboť pro její přiznání chybí zákonný podklad obdobný ust. §137 odst. 3 o.s.ř.
S uvedenými právními názory stěžovatel nesouhlasí. Dle jeho názoru ustanovení §18 odst. 2 zák. č. 36/1967 Sb. svým charakterem obsahuje pouze demonstrativní výčet a náklady je možné rozšířit o další náklady, zde neuvedené. Znalec jako podnikatel má právo na účtované režijní náklady a platby pojistného a zdravotního pojištění, neboť do nákladů musí zahrnovat veškeré náklady na službu, kterou poskytuje, a to včetně přiměřeného zisku. Dle ustanovení §137 odst. o.s.ř., které umožňuje advokátům zahrnout do nákladů řízení i daň z přidané hodnoty, lze analogicky postupovat i v případě soudních znalců a obdobně je možné postupovat i dle ust. §8 odst. 3 zák. č. 328/1991 Sb., týkajícího se správce konkursní podstaty. Právní normy by měly regulovat chování subjektů práva tak, aby bylo v souladu s daným ustanovením příslušného odvětví práva a přitom by nemělo docházet k narušení rovnosti stran a k porušení práva určitého subjektu, tj. znalců a omezovat je v jejich právu na spravedlivou odměnu. Je zřejmé, že zákon o dani z přidané hodnoty ve spojení se zákonem o dani z příjmu a zákonem o znalcích a tlumočnících je obecně nesprávný a je vykládán ve prospěch státu. V praxi tak dochází k nesouladu vedoucímu ke snížení hodnoty vykonané práce, který je nutno odstranit, neboť jsou tím porušována základní lidská práva.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými usneseními z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud neshledal, že by došlo k ústavně nesouladnému výkladu a aplikaci ustanovení §18 zák. č. 36/1967 Sb. Uvedené ustanovení obsahuje sice pouze demonstrativní výčet nákladů, na jejichž úhradu má znalec nárok, a není proto vyloučeno i přiznání jiných nákladů, zde neuvedených. Musí se však jednat o účelně vynaložené náklady vzniklé v bezprostřední přímé souvislosti s vypracováním konkrétního znaleckého posudku, kdy by bez vynaložení takových nákladů nebylo možné znalecký posudek vypracovat. Ze skutečnosti, že je znalec osobou samostatně výdělečně činnou, která je plátcem zdravotního a sociálního pojištění, nelze dovozovat právo znalce domáhat se částky vynaložené na úhradu pojistného jako účelně vynaloženého přímého nákladu na vypracování posudku, neboť povinnost platit pojistné vzniká znalci ze zákona a nikoliv v návaznosti na podání znaleckého posudku. Obdobně požadované režijní náklady nepředstavují náklady vynaložené bezprostředně v souvislosti se znaleckým posudkem, přičemž jejich výše pro konkrétní znalecký posudek je v podstatě prokazatelně nevyčíslitelná. Uvedené položky stejně jako náklady na pojistné je možné za splnění zákonem předpokládaných podmínek uplatnit v souvislosti s přiznáním daně z příjmů, nikoliv však jako náklady účelně vynaložené v souvislosti s vypracováním znaleckého posudku.
Pokud jde o námitky týkající se nepřiznání daně z přidané hodnoty, Ústavní soud ve shodě se svou předchozí judikaturu (srov. např. I. ÚS 422/2000, II. ÚS 194/05, IV. ÚS 443/04) uvádí, že městský soud postupoval při rozhodování o nákladech znalečného v souladu s tehdy platnou právní úpravou, neboť ustanovení §137 o.s.ř. obsahovalo taxativní výčet osob, jimž je možno přiznat rovněž částku odpovídající dani z přidané hodnoty, přičemž na stěžovatele toto ustanovení zjevně nedopadalo. Nárok na přiznání částky, odpovídající dani z přidané hodnoty, byl subjektům uvedeným v ustanovení §137 odst. 2 a 3 o.s.ř. přiznán s účinností od 1. 5. 2004 zákonem č. 237/2004 Sb., kterým se v souvislosti s přijetím zákona o dani z přidané hodnoty mění některé zákony a přijímají některá další opatření. Před účinností tohoto zákona právo na přiznání částky odpovídající dani z přidané hodnoty nepříslušelo ani subjektům v ustanovení §137 o.s.ř. uvedeným. V tomto smyslu rozhodoval i Ústavní soud, pokud se před účinností zákona č. 237/2004 Sb. např. advokáti domáhali, s poukazem na porušení práva rovnosti, přiznání nároku na částku odpovídající dani z přidané hodnoty (srov. II. ÚS 264/04, II. ÚS 122/2004, III. ÚS 517/03). Rovněž otázka přiznávání odměny znalcům včetně daně z přidané hodnoty, kterou je znalec povinen z odměny odvést, již byla Ústavním soudem vícekrát řešena, a to obdobně jako v případech osob dříve neuvedených v ustanovení §137 o.s.ř., přičemž Ústavní soud neshledal důvod se od této ustálené judikatury odchýlit.
K výtkám stěžovatele týkajícím se tehdy platné právní úpravy nepřiznávající znalcům nárok na uplatnění daně z přidané hodnoty jako nákladů, Ústavní soud uvádí, že jako tzv. negativní zákonodárce, může pouze zrušit ustanovení zákonů pro jejich protiústavnost, nemůže je však nahradit nebo doplnit svým vlastním rozhodnutím z důvodu, který svou podstatou spadá do oblasti pozitivní normotvorby, přičemž Ústavní soud nedisponuje ani prostředky, jimiž by mohl tvrzenou diskriminaci odstranit.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že zákonem č. 322/2006 Sb. došlo k novelizaci zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů a s účinností od 30. 6. 2006 bylo ustanovení §17 doplněno o nový odstavec 3, dle nějž odměna stanovená znalci se zvyšuje o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je znalec povinen z odměny podle zákona odvést.
Městský soud při rozhodování o nákladech znalečného tedy postupoval v souladu s tehdy s platnou právní úpravou a s ústavními principy (přičemž napravil extenzivní výklad a aplikaci příslušných právních předpisů učiněný soudem prvého stupně). Rozhodnutí bylo řádně odůvodněno, jasně z něj vyplývá, jakými úvahami se soud při rozhodování řídil, které předpisy aplikoval a jaké právní závěry ve shodě s dosavadní judikaturou učinil. Ústavní soud proto neshledal, že by v projednávané věci došlo k stěžovatelem namítanému porušení základních práv a svobod.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, ve věci bylo rozhodováno v souladu s principy hlavy páté Listiny a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2006
Stanislav Balík
předseda senátu