ECLI:CZ:US:2006:2.US.357.06
sp. zn. II. ÚS 357/06
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů R. Š. a M. Š., obou zastoupených JUDr. Kateřinou Krejčiříkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Květinová 3, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. března 2006, č. j. 60 Co 336/2005-378, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 11. července 2005, č. j. 6 C 152/96-340, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. srpna 2005, č. j. 6 C 152/96-345, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 11. července 2005, č. j. 6 C 152/96-340, byla zamítnuta žaloba žalobců (stěžovatelů), aby soud uložil žalovaným odstranění nově postaveného plotu v délce 11,50 m, podrobně specifikovaného ve výroku I. uvedeného rozsudku. Výrokem II. uložil žalobcům povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 5.625 Kč. Konečně ve výroku III. stanovil žalobcům povinnost zaplatit České republice náklady řízení ve výši 4.115 Kč. Soud prvního stupně poté, co jeho předchozí rozhodnutí ve věci (rozsudek ze dne 26. května 2003, č. j. 6 C 152/96-244), bylo zrušeno usnesením Krajského soudu v Brně (usnesení ze dne 17. února 2005, č. j. 47 Co 241/2003-305), doplnil dokazování o výslechy dalších svědků, listinné důkazy, jakož i šetření na místě samém, a dospěl k závěru, že žalobci neprokázali, že by vydrželi vlastnické právo k pozemku, na kterém stojí plot, jehož odstranění se domáhali. Tato skutečnost nebyla prokázána ani z předložených fotografií, ani z výpovědí svědků V. M. a D. K., ani dalšími navrženými důkazy. Rovněž šetřením na místě samém se nepodařilo zjistit, na kterém konkrétním místě a po jakou dobu stál dřívější plot mezi uvedenými pozemky. Ze znaleckého posudku znalce Ing. M. S. a z jeho výpovědi, které byly v řízení provedeny rovněž jako důkazy, přitom vyplynulo, že plot postavený mezi sousedními pozemky účastníků řízení se nachází v mezích povolených odchylek na hranicích mezi těmito pozemky. Vzhledem k tomu, že žalovaní nabyli vlastnictví k plotu na základě kupní smlouvy uzavřené s původní žalovanou Ing. M. H., bylo by odstranění předmětného plotu navíc i v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák."), a v rozporu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. března 2006, č. j. 60 Co 336/2005-378, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil. Změnil pouze výrok II. o náhradě nákladů řízení tak, že žalobcům uložil povinnost nahradit žalovaným náklady řízení ve výši 7.525 Kč. Žalovaným současně nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že soud prvního stupně pečlivě zhodnotil provedené důkazy, dovodil z nich správné závěry o skutkovém stavu a na základě nich dospěl ke správným závěrům právním. Odvolací soud vyšel z toho, že ze znaleckého posudku, jakož i z výpovědi znalce bylo zjištěno, že sporný plot se nachází v mezích povolených odchylek na hranici mezi pozemky účastníků. Žalobci současně neprokázali, že užívají část pozemku žalovaných, na němž stojí předmětný plot, v dobré víře po dobu nejméně 10 let, takže nemohli nabýt vlastnictví vydržením. Pokud žalobci argumentovali fotografickou dokumentací, souhlasil odvolací soud s názorem soudu prvního stupně, že fotografická dokumentace je nedostačující pro závěr, že žalobci užívali část pozemku, na kterém se nachází plot. Tento názor je v souladu i s vyjádřením znalce, že za současného stavu nelze určit polohu dřívějšího plotu a fotografická dokumentace není použitelná pro geodetické účely. Z pouhého zakřivení plotu na fotografiích dřívějšího a stávajícího plotu nelze určit polohu dřívějšího plotu po celé sporné délce hranice mezi pozemky účastníků řízení. Vzhledem k tomu, že plot stojí na hranici mezi pozemky účastníků a žalobci neprokázali vydržení části pozemku žalovaných, na němž stojí plot, nelze dovodit, že stavba plotu byla zřízena na cizím pozemku, a proto byla žaloba na odstranění stavby podle §135c odst. 1 obč. zák. zamítnuta.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali porušení ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod. Dále namítali zásah do práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny) a omezení jejich vlastnického práva bez zákonného podkladu a bez náhrady (čl. 11 odst. 4 Listiny). Zásah do uvedených základních práv spatřují v následujících okolnostech:
1. Obecné soudy postavily své rozhodnutí na jediném důkazu (znaleckém posudku z oboru geografie a kartografie), který však vůbec nic neprokazuje o skutkovém stavu, který byl předmětem řízení před obecnými soudy.
2. Obecné soudy se nevypořádaly s nepoužitelností důkazů provedených k návrhu stěžovatelů (zejména fotografií, ale i výpovědí svědka Mikulčáka).
3. Za důvod zamítnutí žaloby stěžovatelů obecné soudy uvedly neunesení důkazního břemene ohledně prokázání námitek vydržení. Stěžovatelé však nežalovali v prvé řadě na vydržení; o možnosti vydržení hovořili pouze in eventum. Napadená rozhodnutí se ale především vůbec nevypořádávají s hodnocením provedeného dokazování z hlediska základního žalobního návrhu, tj. zda bylo či nebylo prokázáno, že stavbou plotu bylo zasaženo do trvajícího vlastnického práva stěžovatelů žalovanými.
4. Odvolací soud reagoval na odvolání stěžovatelů formálně. Na odvolání reagoval pouze jediným odstavcem, který je pouze přepisem odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud se tak nevypořádal s věcnými argumenty obsaženými v odvolání.
Výše uvedené okolnosti, v nichž stěžovatelé spatřují zásah do ústavně zaručených práv, rozvádějí v další části ústavní stížnosti. Nejprve vyslovili polemiku se znaleckým posudkem, na němž byla rozhodnutí obecných soudů postavena. Stěžovatelé v průběhu řízení namítali, že rozhodnutí soudu nemohou být na tomto posudku založena, neboť posudek nic nevypovídá o průběhu reálné vlastnické hranice. Z §27 a §20 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí, podle názoru stěžovatelů vyplývá, že závazným údajem katastru nemovitostí je geometrické určení pozemku, nikoliv určení polohové. Z hlediska posuzovaného případu je důležitý závěr, že soud musí podle konkrétní reality na sporném místě stanovit, co je z hlediska realizace věcných práv v souladu s objektivním právem. Ve vztahu k hodnocení fotografické dokumentace stěžovatelé zdůraznili, že soudy se s jejich důkazní hodnotou dostatečně nevypořádaly, ale pouze formálně je odmítly s odůvodněním, že nejsou použitelné pro geodetické účely a že podle nich nelze přesně určit přesný průběh hranice mezi pozemky účastníků. V další části ústavní stížnosti stěžovatelé polemizovali s hodnocením výslechu svědků K., M. a Ing. H.
Podle článku 83 Ústavy ČR je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Ústavní soud musí ve své činnosti respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody stěžovatelů chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud tedy není vrcholnou třetí instancí v systému obecného soudnictví a není ani součástí soustavy obecných soudů. Proto mu zpravidla nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval), pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Ústavní soud by tedy mohl hodnotit provedené důkazy v rozporu s hodnocením, jež provedly soudy obecné, jen výjimečně. Uvedené principy našly odraz rovněž ve skutečnosti, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98) až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).
Ačkoliv stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, resp. zásah do jejich vlastnického práva, je jejich ústavní stížnost v podstatě především polemikou se skutkovými závěry zjištěnými obecnými soudy. V tomto směru Ústavní soud poukazuje na výše uvedené a opětovně zdůrazňuje, že pokud jde o hodnocení důkazů učiněné soudem prvního i druhého stupně, vyplývá z ústavního principu nezávislosti soudů též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud z předložených rozhodnutí dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominul, nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotil. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud všechny potřebné důkazy provedly a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnily.
V dané věci soudy postavily svá rozhodnutí na závěrech, že se jednak sporný plot nachází na hranicích pozemků účastníků řízení v mezích přípustné odchylky (srov. znalecký posudek), a jednak, že stěžovatelé neprokázali vydržení pozemku, na němž stojí sporný plot (srov. šetření na místě, výpovědi svědků a další listinné důkazy). Z takto učiněných skutkových závěrů učinily jednoznačný právní závěr, a to, že se stěžovatelé nemohou domáhat odstranění stavby stojící na cizím pozemku podle §135c obč. zák. Uvedený právní závěr je naprosto logickým vyústěním skutkových zjištění. Na tom nemění nic ani námitky stěžovatelů ohledně hodnocení fotografické dokumentace, či výslechu svědků. Hodnocení toho, jaké skutečnosti uvedené důkazy prokazují nebo neprokazují, není v kompetenci Ústavního soudu, ale vždy náleží do pravomoci soudů obecných. Podstatné je, že se obecné soudy s navrženými důkazy vypořádaly a jejich závěry nelze interpretovat tak, že by byly nelogické nebo v extrémním rozporu se skutkovým stavem.
Napadeným rozhodnutím tak nedošlo k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje každému, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Ani jeden z těchto požadavků přirozeně nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Skutečnost, že se stěžovatelé se závěry obecného soudu neztotožňují, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Rovněž tak není dán zásah do vlastnického práva stěžovatelů, neboť jejich vlastnictví nebylo napadenými rozhodnutími nikterak zpochybněno ani omezeno.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 20. září 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu