ECLI:CZ:US:2006:2.US.358.06
sp. zn. II. ÚS 358/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů: 1) M. R., 2) D. R., zastoupených Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Bělehradská 6, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 4. 2003, č.j. 20 C 49/2002-36, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 110. 9. 2003, č.j. 13 Co 255/2003-54, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 6. 2006, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze. Tvrdí, že jimi došlo k porušení jejich ústavního práva na soudní a jinou právní ochranu, garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítají porušení čl. 32 Listiny. Včasnost ústavní stížnosti dovozují ze skutečnosti, že proti napadeným rozhodnutím podali žalobu pro zmatečnost, která byla zamítnuta. Za poslední rozhodnutí ve věci označují rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo usnesení o zamítnutí žaloby pro zmatečnost potvrzeno a které bylo právnímu zástupci stěžovatelů doručeno dne 19. 4. 2006.
Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 65 C 1/2004, bylo zjištěno následující:
Obvodní soud pro Prahu 1 přivolil rozsudkem ze dne 2. 4. 2003, č. j. 20 C 49/2002-36, k výpovědi ze dne 15. 4. 2002 z nájmu bytu 4 + 1 s přísl., II. kategorie v II. NP domu v Praze 1 - Nové Město, kterou žalobkyně Městská část Praha 1 dala stěžovatelům s tím, že nájemní poměr skončí uplynutím 6 měsíční lhůty, která počne běžet 1. dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku. Dále rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni vyklidit a vyklizený byt předat žalobkyni do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty a zajištění přístřeší. Stěžovatelům uložil také povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení.
O odvolání stěžovatelů rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 9. 2003, č. j. 13 Co 255/2003-54, tím způsobem, že rozhodnutí soudu prvního stupně změnil jen tak, že výpovědní lhůta činí 3 měsíce, a že stěžovatelé jsou povinni byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni po uplynutí výpovědní lhůty do 15 dnů po zajištění náhradního bytu. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
O dovolání stěžovatelů proti rozsudku odvolacího soudu rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 1. 2005, č. j. 26 Cdo 354/2004-74, tak, že dovolání odmítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé též žalobu pro zmatečnost s tím, že jim nesprávným úředním postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem. Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 9. 2005, č. j. 65 C 1/2004-33, tuto žalobu zamítl a Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 3. 2006, č. j. 11 Cmo 420/2005-44, jeho zamítavé usnesení potvrdil.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud má přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překročit (srov. č. 83 Ústavy, čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny). Kompetence Ústavního soudu jsou v případě ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vymezeny v ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je Ústavní soud oprávněn v případě, že vyhoví ústavní stížnosti dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci. Rozhodnutím ve smyslu citovaného článku Ústavy se dle výkladu ustanovení §72 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Je tomu tak proto, že z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem nemůže být vyňato rozhodnutí o posledním prostředku. Takový postup by vedl k tomu, že by konečné rozhodnutí ve věci zůstalo rozhodnutím Ústavního soudu nedotčeno, což by nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. usnesení II. ÚS 301/06, IV.ÚS 424/04, III. ÚS 228/04) i z dikce ustanovení §229 o.s.ř. vyplývá, že žaloba pro zmatečnost je posledním procesním prostředkem na ochranu práva ve smyslu citovaného ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
V usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. III. ÚS 546/05, v němž byla řešena obdobná problematika jako v nyní projednávané věci, Ústavní soud konstatoval, že "podstatou ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je zakotvení subsidiarity ústavní stížnosti. Pokud stěžovatel podá ústavní stížnost, je současně nutné, aby v ní napadl též poslední procesní prostředek ve smyslu shora uvedeném, ledaže zákon stanoví výslovně jinak (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Podá-li stěžovatel žalobu pro zmatečnost podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu, dovozuje uplatnění důvodů pro ni v tomto zákoně uvedených. Pokud následně v ústavní stížnosti nenapadá rozhodnutí obecného soudu o žalobě pro zmatečnost (a protiústavností tohoto rozhodnutí ani nijak neargumentuje), lze z toho dovodit, že dle jeho názoru toto rozhodnutí není protiústavní. Stěžovatel však nemůže obcházet smysl ústavní stížnosti ani lhůty s ústavní stížností spojených tím, že po obdržení rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost zpětně napadne ústavní stížností toliko původní rozhodnutí obecného soudu z roku 2003. V dané věci je možno ústavní stížnost podat buď tak, že by stěžovatel současně napadal též rozhodnutí obecného soudu o žalobě pro zmatečnost, a vytýkal by mu protiústavnost, anebo tak, že by včas napadl původní rozhodnutí, pokud by protiústavnost tohoto rozhodnutí byla založena na jiných důvodech, než na důvodech podání žaloby pro zmatečnost (v takovém případě totiž žaloba pro zmatečnost není posledním procesním prostředkem ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu)".
Výše uvedené závěry Ústavního soudu lze plně aplikovat i na nyní projednávaný případ. Za situace, kdy stěžovatel důvody, o něž opřel žalobu pro zmatečnost, uplatnil jako stěžejní námitky i v ústavní stížnosti, měl napadnout jako poslední procesní prostředek ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu konečné rozhodnutí obecného soudu o žalobě pro zmatečnost a měl argumentovat jeho protiústavností, neboť toto rozhodnutí nelze v daném případě z přezkumu Ústavním soudem vyjmout a ponechat je nedotčené. Jak již Ústavní soud uvedl výše, jedinou výjimkou z tohoto postupu je úprava obsažená v ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, která se ovšem na projednávanou věc nevztahuje. Pokud tedy stěžovatel napadl toliko původní rozsudky a navrhl je zrušit, Ústavní soud konstatuje, že není k takovému rozhodnutí kompetentní, neboť se evidentně nejedná o rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje.
Ústavní soud proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh, k jehož projednání není příslušný
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2006
S t a n i s l a v B a l í k, v. r. soudce zpravodaj
Za správnost vyhotovení: Jarmila Hájková