ECLI:CZ:US:2006:2.US.369.06
sp. zn. II. ÚS 369/06
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. F. D., zastoupeného JUDr. Josefem Červinkou, advokátem, se sídlem Nový Hrozenkov 843, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 9. května 2006, č. j. 40 Co 66/2006-125, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 7. listopadu 2005, č. j. 7 C 179/2003-100, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 7. listopadu 2005, č. j. 7 C 179/2003-100, ve výroku I. zamítl žalobu žalobce (stěžovatele), aby byl druhý žalovaný (Řeznictví Kunovský, s. r. o.) povinen strpět užívaní objektu bydlení specifikovaného v tomto výroku. Výrokem II. uložil žalobci povinnost zaplatit druhému žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 6.500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce druhého žalovaného. Dále zastavil řízení proti první žalované (D. M.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi první žalovanou a žalobcem. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že by mu svědčilo jakékoliv užívací právo k nemovitosti nebo bytové jednotce. Užívací právo k nemovitosti zaniklo pozbytím vlastnického práva v rámci konkurzního řízení. Soud prvního stupně přiznal náhradu nákladů řízení úspěšnému žalovanému podle §142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť neshledal podmínky pro nepřiznání náhrady podle §150 o. s. ř. Z výpisu z katastru nemovitostí totiž soud prvního stupně zjistil, že žalobce je vlastníkem několika desítek nemovitostí a s ohledem na žalobcem uplatňované důvody nepřichází aplikace §150 o. s. ř. v úvahu. Soud nehledal žádné další okolnosti hodné zvláštního zřetele ani v osobních ani v majetkových poměrech žalobce, ani v okolnostech, které vedly žalobce k uplatnění soudního nároku a které by odůvodňovaly nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému žalovanému.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 9. května 2006, č. j. 40 Co 66/2006-125, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 7.556,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Zdůraznil, že žalobce se nemůže dovolávat práv uživatele nemovitosti nejen z důvodu, který uvedl soud prvního stupně, ale i z toho důvodu, že žalobce v nemovitosti reálně a dlouhodobě nebydlí. Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně i v nákladovém výroku. Konstatoval, že ve prospěch žalobce nesvědčí žádné důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by žalovanému nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení opřel odvolací soud o §142 odst. 1 o. s. ř.
Stěžovatel v poměrně stručně odůvodněné ústavní stížnosti namítal porušení základního lidského práva na bydlení a základního práva na spravedlivý proces, kterého se měly dopustit soudy obou stupňů tím, že se nevyrovnaly s prokázanými osobními poměry stěžovatele. K tomu stěžovatel uvedl, že v žalobě žádal o osvobození od soudních poplatků, což prokazoval svými osobními, sociálními, zdravotními a majetkovými poměry. Tvrzené okolnosti měly vést soud prvního stupně k tomu, aby vedlejšímu účastníku řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení podle §150 o. s. ř. Stejného pochybení se dle názoru stěžovatele dopustil i odvolací soud, který dokonce uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, když aplikoval §142 o. s. ř. a posoudil odvolání stěžovatele jako nedůvodné.
Ústavní soud považuje úvodem za nutné připomenout, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Otázka nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. Takové porušení však v daném případě shledáno nebylo.
Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 310/05), v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu. Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí instance ve vztahu k rozhodnutí přijatému obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí přijatá obecnými soudy při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku spravedlivosti obsaženému v Listině základních práv a svobod. Pokud zákon ponechává otázky nákladů úvaze obecných soudů a ty v jednotlivých případech přihlíží k výsledku řízení, finančnímu postavení stran a jejich chování v řízení, nejeví se být taková úvaha ani svévolnou ani nepřiměřenou.
Zákonné principy, obsažené v ustanovení §142 odst. 1 a ustanovení §146 odst. 1 a 2 o. s. ř., dle nichž náhrada nákladů zatěžuje stranu, jež ve sporu nebyla úspěšná, resp. účastníka, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a dále v ustanovení §150 o. s. ř., jež umožňuje mimořádné nepřiznání náhrady nákladů řízení účastníkovi, kterému by jinak tato náhrada příslušela, Ústavní soud považuje za ústavně konformní a odpovídající obecnému požadavku spravedlivosti. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tedy zpravidla až stav, kdy obecnými soudy podaný výklad neurčitého pojmu (závislého na soudním uvážení) je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočuje ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli, resp. libovůli.
V dané věci vyvstává především otázka, zda ustanovení §150 o. s. ř., který obecné soudy ve vztahu ke stěžovateli neaplikovaly, nutno dodat, že s negativním dopadem do poměrů stěžovatele, nemá právě tyto ústavně relevantní souvislosti. Výklad rozhodných "důvodů hodného zvláštního zřetele" spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu; interpretace jej obsahující normy (v obecné rovině) vystihuje požadavek stanovit - a to typicky jen demonstrativním výčtem konkrétních znaků nebo určením neuzavřené množiny obecných hledisek - kritéria, s jejichž pomocí se lze k obsahu normativně užitého pojmu přiblížit. Z povahy věci pak odtud vycházející právní posouzení věci lze mít za nesprávné jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že vymezení pojmu, k němuž soud v konkrétní věci dospěl, je z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemožné. Tak je tomu např. tehdy, jestliže určená kritéria definovaný pojem ve skutečnosti nepředjímá (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem nesouladná) anebo jsou-li ve svém souhrnu neúplná (jiná, rovněž relevantní, byla opomenuta). Jinak řečeno, k účinnému napadení výkladu, k němuž se uchýlil soud, je nezbytný závěr, že objektivně-vůbec-neobstojí; je důležité mít na zřeteli, že přitom není samo o sobě rozhodné, že význam těch hledisek, jež soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně. Pouhá skutečnost, že nebyly shledány důvody pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., není způsobilá zasáhnout do tvrzených práv na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces. Odvolací soud rozhodná hlediska pro užití ustanovení §150 o. s. ř. vymezil přiléhavě a konformně zásadám, jež jsou v soudní praxi ustálené, a názory, které uplatnil též srozumitelně odůvodnil.
Námitka stěžovatele, že obecné soudy porušily právo na bydlení, tím že se nevyrovnaly s prokázanými osobními poměry stěžovatele není v daných souvislostech relevantní. Rozhodování soudu o nákladech řízení nemá s právem na bydlení žádný vztah. Proti závěrům obecných soudů ve věci samé nemá Ústavní soud rovněž žádné výhrady a jejich rozhodnutí považuje za ústavně konformní.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 9. srpna 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu