ECLI:CZ:US:2006:2.US.372.06
sp. zn. II. ÚS 372/06
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Stanislava Navrátila, soudního exekutora Exekutorského úřadu Pardubice, se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 592, zastoupeného JUDr. Vladislavem Kusalou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Gočárova tř. 1105/36, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. května 2006, č. j. 17 Co 155/2006-44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení. Tímto rozhodnutím Krajský soud v Hradci Králové potvrdil usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 20. ledna 2006, č. j. 0 Nc 4440/2003-28, v napadeném výroku o nákladech exekuce. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně postupoval správně, když neaplikoval ve smyslu §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád") §271 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), nýbrž využil speciálního ustanovení exekučního řádu. Soud prvního stupně nepochybil ani v tom, že neshledal podmínky pro výjimečnou aplikaci §89 exekučního řádu a rozhodl ve shodě se zásadou vyjádřenou v §87 odst. 3 exekučního řádu, tedy že náklady exekuce hradí exekutorovi povinný. Odvolací soud zdůraznil, že §89 exekučního řádu lze využívat pouze tam, kde příčinou zastavení exekuce je nějaké vytýkatelné chování oprávněného. Typicky půjde o případy, kdy oprávněný nebyl dostatečně opatrný či pečlivý při podávání návrhu na nařízení exekuce či při jejím následném provádění, anebo navrhl-li oprávněný zastavení exekuce bez náležitého důvodu. Ve všech ostatních případech je naopak na místě zavázat povinností náhrady nákladů exekuce povinného. Je to totiž právě povinný, kvůli komu se exekuce vedla a náklady vznikly.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení čl. 1 (svoboda a rovnost v právech), čl. 9 odst. 1 (zákaz nucených prací nebo služeb), čl. 11 odst. 1 a odst. 4 (ochrana vlastnictví a zákaz vyvlastnění) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Za zásadní považuje skutečnost, že v případě, kdy dochází k zastavení exekuce pro nedostatek majetku, musí nést soudní exekutor fakticky náklady exekuce. Stěžovatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že nejsou dány důvody pro aplikaci §89 exekučního řádu, protože majetkové poměry účastníků pro rozhodování o nákladech exekuce nejsou významné, přičemž ve všech případech s výjimkou vytýkatelného chování oprávněného je nutné zavázat povinností náhrady nákladů exekuce povinného. Vzhledem k uvedenému by se z tohoto tvrzení soudu dalo dovodit, že zavinění za zastavení exekuce lze přičíst soudnímu exekutorovi. Takový závěr je však nepravdivý, neboť soudní exekutor zastavení exekuce nezavinil, když naopak řádně vedl exekuci a vyčerpal zákonné prostředky k tomu, aby oprávněnému pohledávku vymohl. Neústavnost napadeného rozhodnutí, jakož i usnesení soudu prvního stupně spatřuje stěžovatel především v jejich rozporu s čl. 9 odst. 1 a s čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny. Zdůraznil, že exekutor je povinen provést nařízenou exekuci bez ohledu na svou vůli. Protože je mu tato povinnost uložena zákonem a veškerou činnost provádí v důsledku rozhodnutí soudu fakticky bez odměny a úhrady vynaložených nákladů, je tak podroben nucené práci (službě). Postavení exekutora je zcela výjimečné a není postavením zcela běžného podnikatele, jak stěžovatel zaznamenal v judikatuře, neboť podnikatelé provozují svou činnost s vybranými subjekty na základě smluvní volnosti, kdežto soudní exekutor smluvní volnost nemá. Navíc musí exekutor ze svého vlastního majetku hradit i hotové výdaje exekuce, které mu nebudou uhrazeny, čímž je prolomena ochrana jeho vlastnického práva, neboť majetek je mu v důsledku uložené povinnosti zmenšován a zároveň se jedná o skryté vyvlastňování majetku exekutora a to bez zákonné opory a bez náhrady.
V prvé řadě je třeba uvést, že ústavněprávní konformitou řešení otázky, za jakých podmínek mohou obecné soudy, byla-li exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zastavena, uložit buď povinnému, nebo oprávněnému, aby nahradil exekutorovi náklady exekuce, zaujal Ústavní soud jednoznačný názor ve svém stanovisku, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, vydaném podle §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž zároveň sjednotil svůj postoj k dosavadní nejednotné judikatuře (viz stěžovatelem citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 290/05 a II. ÚS 372/04) v této otázce. V tomto stanovisku Ústavní soud konstatoval, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného, nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému. V nyní posuzované věci, která je obdobná věci řešené v citovaném stanovisku, odkazuje proto Ústavní soud na závěry v něm obsažené. Zdůrazňuje přitom, že právní závěry odvolacího soudu, podle nichž je třeba při rozhodování o nákladech exekuce zkoumat otázku procesního zavinění toho kterého účastníka na zastavení exekuce a tedy že nelze automaticky, resp. podle §89 exekučního řádu předmětnou povinnost ukládat oprávněnému, jsou zcela v souladu s požadavky ústavnosti.
Námitka stěžovatele, že je podroben nuceným pracím ve smyslu čl. 9 odst. 1 Listiny nemá v dané souvislosti relevanci. Stěžovatel se rozhodl vykonávat činnost exekutora dobrovolně, bez nějakého donucení. Skutečnost, že s uvedenou činností jsou spojeny zákonem stanovené povinnosti, případně i určitá rizika, vyvažují výhody související s touto profesí (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii). Není-li stěžovatel srozuměn s riziky vyplývajícími z profese exekutora, může kdykoliv přestat tuto činnost vykonávat. Z uvedených skutečností nelze dovozovat porušení zákazu nucených prací.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 27. září 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu