ECLI:CZ:US:2006:2.US.378.06
sp. zn. II. ÚS 378/06
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Pavly Tomkové, se sídlem Českobratrská 13, Ostrava, správkyně konkurzní podstaty úpadce STROJNĚ DOPRAVNÍ SLUŽBY OSTRAVA, spol. s r. o., zastoupené JUDr. Pavlou Sglundovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Počáteční 17, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. března 2006, č. j. 1 Ko 11/2005-322, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. října 2003, č. j. zn. 20 K 69/98-155, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 15. června 2006, kterou doplnila podáním ze dne 13. července 2006, domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 16. října 2003, č. j. zn. 20 K 69/98-155, uložil správkyni konkurzní podstaty JUDr. Pavle Tomkové (stěžovatelce) pořádkovou pokutu ve výši 35.000 Kč, kterou byla povinna zaplatit do 15 dnů od právní moci tohoto usnesení. Důvodem pro udělení pořádkové pokuty bylo neplnění povinností správce konkurzní podstaty podle §8 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkurzu a vyrovnání"), které spočívalo v tom, že správkyně konkurzní podstaty opakovaně předložila konečnou zprávou s hrubými nedostatky a nesrovnalostmi (nedostatečná identifikace některých nákladů spojených se správou a údržbou podstaty, nepřehledné uspořádání konečné zprávy apod.).
K odvolání správkyně konkurzní podstaty Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. března 2006, č. j. 1 Ko 11/2005-322, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním zhodnocením. Zdůraznil, že správkyně konkurzní podstaty se při vypracování konečné zprávy skutečně dopustila opakovaně pochybení. V odvolání nepřednesla žádné relevantní argumenty, které mohly vést k závěru, že se nejednalo z její strany o neplnění povinností. Vypracování konečné zprávy je povinností správce konkurzní podstaty a pokud použije k jejímu zpracování třetí osoby, přesto za správnost v jí uvedených údajů odpovídá sama. Odvolací soud rovněž neshledal důvody pro prominutí uložené pořádkové pokuty.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zaručující právo na spravedlivý proces. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v otázce posouzení hodnocení provedených důkazů obecnými soudy. Pokud zákonodárce v §8 odst. 4 zákona o konkurzu a vyrovnání hovoří o řádném výkonu funkce správce, jistě nemá na mysli výkon bezchybný. Naopak §30 zákona o konkurzu a vyrovnání předpokládá, že konkurzní soud věcnou správnost návrhu správce přezkoumá a teprve poté vydá rozvrhové usnesení. Podle názoru stěžovatelky nelze řešit věcné nedostatky návrhu rozvrhu ze strany správce konkurzní podstaty ukládáním pořádkových pokut. Věcné chyby při zpracování návrhu by mohly vést k uložení pořádkové pokuty pouze tehdy, pokud by zapříčinily průtahy v řízení. To však důvodem uložení pořádkové pokuty nebylo. Stěžovatelka zdůraznila, že jí byla uložena pokuta za skutek, na nějž skutková podstata §8 odst. 4 zákona o konkurzu a vyrovnání nedopadá. Právní závěry jsou tak v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem věci. Pokud je takový extrémní nesoulad v rozhodnutí zjištěn, je nutno považovat takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Předně je nutno zdůraznit, že stěžovatelka svou ústavní stížností toliko polemizuje se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
V dané věci stěžovatelka nesouhlasila s udělením pořádkové pokuty, přičemž vyslovila přesvědčení, že pokuta jí byla udělena za skutek, na který nedopadá §8 odst. 4 zákona o konkurzu a vyrovnání. Odhlédneme-li od toho, že se skutečně jedná o polemiku s právním názorem obecného soudu, je třeba podotknout, že postup obecného soudu nebyl v rozporu se zásadami spravedlivého procesu. Stěžovatelka vychází z toho, že věcné chyby v návrhu na rozvrh nemohou vést k uložení pořádkové pokuty. Takový závěr by snad mohl mít opodstatnění v případě, kdy by pořádková pokuta byla uložena na základě předložení prvního návrhu konečné zprávy. V daném případě však byla stěžovatelka opakovaně vyzývána k odstranění nedostatků, na než nereagovala, resp. reagovala předložením jiné verze návrhu konečné zprávy, která ovšem vykazovala obdobné vady, nebo v ní byly obsaženy jiné nesrovnalosti. Z odůvodnění rozhodnutí se přitom podává, že důvody pro uložení pořádkové pokuty bylo opakované pochybení správkyně konkurzní podstaty při vypracování konečné zprávy, přičemž její řádné vypracování je jednou z povinností správce konkurzní podstaty. Pokud stěžovatelka nesplnila řádně svoji povinnost i přes opakovanou výzvu soudu, je aplikace §8 odst. 4 zákona o konkurzu a vyrovnání zcela na místě. V postupu obecných soudů Ústavní soud neshledává porušení práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 7. září 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu