ECLI:CZ:US:2006:2.US.379.06
sp. zn. II. ÚS 379/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti I. N., zastoupeného JUDr. Romanem Rožnovským, advokátem se sídlem Hradec Králové, Tomkova 181, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2006, č. j. 3 Ans 1/2006-90, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2005, č. j. 31 Ca 196/2005-73, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 6. 2006, se stěžovatel domáhá, s odkazem na porušení čl. 1 Ústavy a čl. 1, čl. 36 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení v záhlaví uvedených usnesení Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové. Odkazuje na průběh řízení před Krajským soudem v Hradci Králové, v němž se domáhal ochrany proti nečinnosti Finančního úřadu v Hradci Králové v jeho daňové věci. Protože po podání žaloby tento finanční úřad rozhodl tak, jak se původně neúspěšně a dlouhodobě u něj domáhal, vzal svou žalobu zpět a soud řízení zastavil. Současně ovšem rozhodl o nákladech řízení způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje. Proto podal proti výroku o nákladech řízení kasační stížnost, i když si byl vědom toho, že taková kasační stížnost není přípustná. Očekával však, že kasační soud se bude jejími důvody zabývat. Má za to, že tím vyčerpal všechny procesní prostředky, aby dosáhl ochrany svých práv a je přesvědčen, že je na místě ústavní výklad jeho problému. Podává proto ústavní stížnost, kterou odůvodňuje obdobně jako stížnost kasační. Porušení svých ústavních práv spatřuje v tom, že krajský soud rozhodl o nákladech řízení v rozporu s kogentní normou, kterou je ustanovení §60 odst. 3 s.ř.s., své rozhodnutí řádně neodůvodnil, toto rozhodnutí je nepředvídatelné a je projevem libovůle, krajský soud v něm ignoroval tvrzení stěžovatele o důvodnosti žaloby i kopie předložených listin a neprovedl dostatečné dokazování. Na podporu své argumentace cituje obecné teze týkající se principů právního státu, rovnosti v právech, rovnosti zbraní a práva na spravedlivý proces, které vyslovil Ústavní soud v některých svých nálezech.
Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 31 Ca 196/2005, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Stěžovatel se žalobou ze dne 1. 9. 2005 domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného Finančního úřadu v Hradci Králové. Podáním ze dne 18. 10. 2005 vzal žalobu zpět. Krajský soud v Hradci Králové proto usnesením ze dne 31. 10. 2005, č. j. 31 Ca 196/2005-73, řízení zastavil (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o vrácení soudního poplatku (výrok III.). Výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením §60 odst. 3 věta první s.ř.s., když neshledal důvody pro postup podle druhé věty tohoto ustanovení. Stěžovatel podal proti výroku II. uvedeného usnesení kasační stížnost. Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl usnesením ze dne 22. 3. 2006, č.j. 3 Ans 1/2006-90. Konstatoval, že kasační stížnost, která směřuje výhradně proti výroku, jímž soud rozhodl o nákladech řízení, je podle ustanovení §104 odst. 2 s.ř.s. nepřípustná.
Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího správního soudu, jímž byla kasační stížnost stěžovatele odmítnuta jako nepřípustná, je zjevně neopodstatněný.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost jako nepřípustnou, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda uvedený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda dodržel právo stěžovatele, aby byla jeho stížnost stanoveným postupem projednána. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší správní soud v souladu se zásadami soudního řádu správního posoudil přípustnost kasační stížnosti z hlediska v úvahu přicházejícího ustanovení §104 odst. 2 s.ř.s. Jeho závěru, že kasační stížnost směřuje jen proti výroku o nákladech řízení, a proto je třeba ji posoudit jako nepřípustnou, nelze z hlediska ústavnosti (čl. 83 Ústavy) cokoli vytknout. Jeho postupem tedy nedošlo k porušení čl. 36 Listiny. Stěžovatel ostatně ani netvrdí, čím konkrétně měl Nejvyšší správní soud do jeho ústavních práv zasáhnout, když sám uvádí, že si je vědom toho, že proti výroku o nákladech řízení není kasační stížnost přípustná.
Ústavní soud dále dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, je podána opožděně.
Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, když takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (§72 odst. 3 a 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje, a jehož vyčerpáním je podmíněna ústavní stížnost, považovat pouze přípustný opravný prostředek (v daném případě přípustnou kasační stížnost). Výjimku obsahuje toliko situace, kdy byl mimořádný opravný prostředek odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje (viz ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V takovém případě lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Na projednávaný případ ovšem nelze shora uvedenou výjimku vztáhnout, neboť Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost jako nepřípustnou nikoli z důvodu závisejícího na jeho uvážení, ale proto, že stěžovateli vůbec nepříslušelo kasační stížnost podat. V tomto případě nelze pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové přihlížet k datu doručení usnesení Nejvyššího správního soudu, když kasační stížnost stěžovatele nelze považovat za poslední procesní prostředek, který mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu počala stěžovateli běžet již následujícího dne po doručení tohoto rozhodnutí, tedy dnem 1. 12. 2005, a nikoli doručením usnesení Nejvyššího správního soudu, jak nesprávně dovozuje stěžovatel.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud návrh v části, směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněný, a v části, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jej podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako podaný po lhůtě k tomu stanovené.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2006
S t a n i s l a v B a l í k, v. r.
předseda senátu