ECLI:CZ:US:2006:2.US.383.06
sp. zn. II. ÚS 383/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. H., zastoupeného Mgr. Janem Panošem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, V. P. Čkalova 5/396, proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 21. 12. 2004, č.j. 15 C 4/2003-113, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2005, čj. 15 Co 147/2005-140 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2006, č.j. 22 Cdo 684/2006-169 a návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, kterým byl v řízení o vypořádání společného jmění manželů rozhodnuto tak, že sporné nemovitosti připadly stěžovateli a byl zavázán k vyrovnání podílu bývalé manželce ve výši 430 040,50 Kč. Stěžovatel rovněž navrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jeho dovolání odmítnuto jako nepřípustné a požaduje odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Stěžovatel nesouhlasí s právními závěry soudů, dle nichž bývalí manželé, kteří uzavřeli kupní smlouvu o převodu jimi užívaného bytu z majetku města Karlovy Vary za trvání manželství, tedy v době kdy trvalo jejich majetkové společenství, projevili vůli nabýt spoluvlastnické podíly k bytu a příslušné části domu do společného jmění manželů. Namítá, že obecné soudy při provádění důkazů a jejich hodnocení nevěnovaly pozornost hodnocení vůle obou účastníků. Jejich vůle nebyla nijak konfrontována s jejich vnějšími projevy před a po podpisu smlouvy, jakož i během realizace smluvního vztahu.
Poukazuje zejména na to, že bývalí manželé spolu již od roku 1991 nevedli společnou domácnost, dne 30. 6. 1999 byl podán návrh na rozvod manželství a úpravu vztahů k nezletilým dětem, manželka požádala o přidělení služebního bytu, do nějž se v prosinci 1999 odstěhovala. Uzavření smlouvy o koupi spoluvlastnického podílu dne 9. 9. 1999 k předmětným nemovitostem bylo v rámci zákona i pravidel privatizace města Karlovy Vary přesně terminováno a nebylo je možné odložit na dobu po rozvodu manželství. Bývalá manželka nejevila zájem o privatizaci bytu, když měla zajištěno jiné bydlení. Na pořízení spoluvlastnického podílu se nepodílela žádným vkladem, naopak stěžovatel vše pořídil z darů svého otce. Je tedy evidentní, že zcela absentuje vůle směřující k nabytí spoluvlastnického práva k předmětnému spoluvlastnickému podílu a podpis smlouvy byl vynucen okolnostmi jdoucími mimo vůli obou účastníků (zájem na privatizaci domu jako celku).
Podle stěžovatele soudy postupovaly zcela formalisticky a formalistickou se jeví i aplikovaná judikatura a výklad zákona.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Karlových Varech, sp. zn. 15 C 4/2003, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů, na základě nichž byl zjištěn skutkový stav věci, a s vyvozenými právními závěry soudů. Stěžovatel přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Z obsahu spisu vyplývá, že předmětem řízení bylo vypořádání společného jmění manželů po zániku manželství rozvodem ke dni 20. 1. 2000, přičemž sporným byl spoluvlastnický podíl k třípokojovému bytu, který bývalí manželé užívali na základě smlouvy o nájmu a posléze kupní smlouvou, uzavřenou s původním vlastníkem domu a bytu - městem Karlovy Vary dne 9. 9. 2000, nabyli do společného jmění manželů. Stěžovatel dovozuje, že sporná nemovitost neměla být zařazena do společného jmění manželů s ohledem na to, že kupní cena bytu byla zaplacena výhradně z prostředků jeho otce, které dostal od něj darem a bývalá manželka nejevila o koupi bytu zájem a následně se z něj odstěhovala.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno důkladné a podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci opravňující soudy rozhodnout. Hodnocení důkazů bylo provedeno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, kdy obecné soudy uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy byly aplikovány. Okresní soud rovněž řádně ozřejmil, z jakých důvodů nevyhověl návrhu na provedení výslechu svědka J. B. a zprávou o žádosti žalované o přidělení bytu.
Dle názoru Ústavního soudu se obecné soudy dostatečně zabývaly i hodnocením vůle obou účastníků v souvislosti s uzavíráním kupní smlouvy. Vycházely přitom z nesporné skutečnosti, že k převodu bytu došlo za trvání manželství, za existence společného jmění manželů a manželé v kupní smlouvě svými podpisy jednoznačně projevili vůli nabýt byt do společného jmění manželů. V tomto smyslu stvrdila svůj projev vůle i žalovaná bývalá manželka stěžovatele, která výslovně uvedla, že měla zájem o koupi bytu, který doposud oba manželé užívali na základě nájemní smlouvy, a který získali za trvání manželství. Právní závěr, dle nějž skutečnost, že v době podpisu smlouvy trvaly mezi manželi neshody a byl podán návrh na rozvod manželství, nemůže sama o sobě učiněný projev vůle zvrátit, odpovídá stávající právní úpravě i judikatuře obecných soudů. (Subjekty společného jmění jsou za trvání manželství manželé bez ohledu na to, zda spolu žijí). Konečně, jak je zřejmé z obsahu spisu, ačkoliv se dle tvrzení stěžovatele jednalo o několikaleté neshody, manželé otázku společného jmění nijak právně neřešili, a to ani s ohledem na očekávaný a předem avizovaný odkup bytu. Pokud jde o další námitky stěžovatele, týkající se společného soužití manželů a nedostatku jeho konfrontace s projevem vůle v souvislosti s podpisem smlouvy, Ústavní soud připomíná, že předmětem řízení nebylo ověřování okolností manželského soužití v době podpisu smlouvy, ani zjišťování, zda bývalá manželka hodlá byt, který zamýšlí koupit do společného jmění manželů nadále s manželem užívat, či z jakých důvodů se posléze rozhodla tento byt opustit a přestěhovat se do bytu jiného. Okolnost, že finanční prostředky na zaplacení kupní ceny poskytl stěžovateli otec, byla zohledněna v souvislosti s vypořádáním majetku. Ústavní soud má tedy zato, že právní závěry nalézacího a odvolacího byly dostatečně podrobně a logicky odůvodněny a podloženy stávající judikaturou obecných soudů a ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodovací pravomoci nemá z ústavního hlediska opodstatnění.
Rovněž Nejvyšší soud, který se při posuzování dovolání zabýval výhradně otázkou jeho přípustnosti (otázkou procesní), odpovídajícím způsobem objasnil, z jakých důvodů nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. Ústavní soud proto neshledal důvod, aby z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňoval závěr o nepřípustnosti dovolání (vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, Ústavní soud přezkoumávat nemůže).
Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jak bylo ověřeno, obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Jejich právní závěr, dle něhož podpisem kupní smlouvy projevili účastníci řízení vůli nabýt spoluvlastnické podíly do společného jmění manželů, ani nelze, s ohledem na shora uvedené, hodnotit jako závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Za situace, kdy stěžovateli bylo zachováno vlastnictví předmětného bytu a při vypořádání společného jmění byla zohledněna částka, kterou přijal od otce jako dar a použil na úhradu kupní ceny, nelze ani z nevyhovění jeho návrhu na vypořádání společného jmění manželů dovozovat porušení práva chráněného čl. 11 Listiny.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nebylo možné vyhovět, neboť takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2006
Stanislav Balík
předseda senátu