ECLI:CZ:US:2006:2.US.384.06
sp. zn. II. ÚS 384/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl Jiřím Nykodýmem, soudcem zpravodajem, o ústavní stížnosti Z. I., zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, se sídlem Jungmannova 31, Praha, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2006, sp. zn. 6 To 91/2006, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 19. června 2006 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2006, sp. zn. 6 To 91/2006, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. února 2005, sp. zn. 6 T 63/2004, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1 a 2 písm. b) a c) trestního zákona, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců se zařazením do věznice s dozorem a trest propadnutí věci. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jím může také zabývat věcně.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita, která se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, jinak je nepřípustná.
Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud v projednávaném případě.
V posuzovaném případě stěžovatel souběžně s ústavní stížností podal dovolání, které podle svého tvrzení zaměřil pouze do absence výroků ohledně dílčích útoků, tedy obsahově jiné, než ústavní stížnost.
Z dosavadní jurisprudence vyplývá, že v trestních věcech Ústavní soud považuje za přípustné ústavní stížnosti podané do 60 dnů po doručení rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo dovolání odmítnuto z důvodů podle §265i odst. 1 písm. b) až f) trestního řádu. Takový postup totiž respektuje jak znění §72 odst. 3 a 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), tak i opatření Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. Je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě je ústavní stížnost nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona, aniž by její odmítnutí mohlo představovat denegatio iustitie, či tvořit jakoukoliv překážku budoucího postupu stěžovatele a obecných soudů.
Z titulu podaného dovolání je Nejvyšší soud oprávněn zrušit celé rozhodnutí napadené dovoláním nebo jeho část (§256k trestního řádu). Je tedy možné, aby na podkladě dovolání stěžovatele bylo zrušeno celé rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako se toho stěžovatel domáhá i ústavní stížností, byť z jiného důvodu.
Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat, stejně jako nelze předjímat případný další postup obecných soudů v případu kasace Nejvyšším soudem, a podání ústavní stížnosti je tedy předčasné.
Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2006
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
soudce Ústavního soudu
Za správnost : H. Kyprová