ECLI:CZ:US:2006:2.US.388.05
sp. zn. II. ÚS 388/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatelky T. R., zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. 13 Co 344/2003, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2005, čj. 28 Cdo 6/2005-158, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Diplomatického servisu, se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 816/49, zastoupeného JUDr. Jiřím Urbanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Plzni. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jejích práv, garantovaných čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Karlových Varech, sp. zn. 16 C 162/2001, z něhož zjistil následující:
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 16 C 162/2001, zamítl žalobu stěžovatelky na určení, že ideální 1/2 nemovitostí, původně zapsaných v pozemkové knize ve vložce č. 1615 pro katastrální území Karlovy Vary - dům čp. 1264 - Villa Titania - na pozemku p. č. 1581, pozemek p. č. 1581, pozemek p. č. 612/11, pozemek p. č. 612/8 a pozemek p. č. 612/7, nyní dům čp. 1264 na pozemku p. č. 1709, pozemek p. č. 1709, pozemek p. č. 1710, pozemek p. č. 1711, pozemek p. č. 1712, pozemek p. č. 1713, pozemek p. č. 1706, zapsáno na listu vlastnictví 1220 pro katastrální území Karlovy Vary, obec Karlovy Vary a pozemek p. č. 1714, zapsaný na listu vlastnictví č. 1169 pro katastrální území Karlovy Vary, obec Karlovy Vary (dále jen "předmětné nemovitosti"), jsou součástí pozůstalosti po zemřelém H. a O. R.. Dále rozhodl o nákladech řízení. Podle odůvodnění není žalobkyně aktivně legitimovanou. Předmětné nemovitosti, jejichž vlastníky byli původně její rodiče, přešly na stát na základě dekretu č. 108/1945 Sb. Národní správa na ně byla uvalena z důvodů uvedených v §2 dekretu č. 5/1945 Sb. a k převzetí majetku došlo podle dekretu č. 108/1945 Sb., neboť šlo o majetek Německé říše. Převod na stát byl realizován konfiskací podle dekretu č. 108/45 Sb. (rozhodnutím ze dne 30. 12. 1949). Vlastnické právo k předmětným nemovitostem nabyl stát rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy dne 1. 8. 1951. Na stěžovatelku vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě dědického řízení nepřešlo. Vlastníkem předmětných pozemků je stát, resp. pokud jde o pozemkovou parcelu č. 1714 v k. ú. Karlovy Vary, V. V. (2. žalovaná), která jej nabyla na základě kupní smlouvy.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. 13 Co 344/2003, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvého stupně zjistil skutkový stav způsobem postačujícím pro rozhodnutí ve věci, provedl všechny účastníky navržené důkazy a dovodil i odpovídající právní závěry. Po roce 1945 byl na předmětné nemovitosti vydán konfiskační výměr, který byl sice zrušen, ale stát s nemovitostmi nadále nakládal jako s konfiskovaným majetkem a na základě rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze ze dne 30. 12. 1949 přešlo vlastnické právo k nim na Československý stát - Jednotný národní výbor v Karlových Varech. Stěžovatelka se navrácení vlastnictví nedomáhala v 50. letech, ani v letech 90. Domáhá se tedy nyní určení, že předmětné náležitosti náleží do dědictví po jejích zemřelých rodičích, aniž využila možností daných restitučními předpisy. Poukázal přitom na speciálních charakter restitučních předpisů a nemožnost dovolávat se za dané situace ochrany podle předpisů obecných, neboť takový postup je obcházením předpisů speciálních. Z těchto důvodů, i z důvodů uvedených soudem prvého stupně, tedy konstatoval, že nárok stěžovatelky není po právu a soud prvého stupně postupoval správně, když žalobu zamítl.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 28. 2. 2005, čj. 28 Cdo 6/2005-158, dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost odmítl. Neshledal totiž, že by napadenými rozhodnutími byla řešena otázka zásadního právního významu, což by jedině zakládalo přípustnost dovolání v projednávaném případě [§237 odst. 1, zejm. písm. c) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen "o.s.ř."]. Dovolací soud s odkazem na ustanovení §6 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen zák. č. 87/1991 Sb."), konstatoval, že do způsobů přechodu věci na stát jsou zahrnuty i případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu. Uvedl, že dle rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1222/2001, se oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (25. 2. 1948 - 1. 1. 1990) bez právního důvodu, nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle ustanovení §126 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a to ani formou určení vlastnického práva podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., mohla-li žádat o vydání věci podle předpisu restituční povahy. Z uvedeného rozhodnutí vycházel i při posuzování projednávané věci, a dospěl proto ke shora uvedenému závěru.
Stěžovatelka napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Primárně se domnívá, že soud prvního stupně a soud odvolací posoudily její žalobu právně odlišně. Za dané situace pak nebyl dodržen postup dle ustanovení §118 o.s. ř. Podle jejího názoru měl odvolací soud, domníval-li se, že věc je třeba posuzovat jinak z hlediska skutkového, rozhodnutí soudu prvého stupně zrušit, a dát tak stěžovatelce možnost před soudem prvého stupně doplnit svá skutková tvrzení ohledně toho, zda mohla uplatnit svůj nárok cestou zák. č. 87/1991 Sb. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 139/98, dle něhož změna právního náhledu odvolacího soudu je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní. Námitka možnosti uplatnění nároku dle restitučních předpisů byla uvedena až v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kdy již nemohla jeho závěrům procesně čelit.
Závěr o možnosti uplatnit restituční nárok je dle názoru stěžovatelky v rozporu se spisy. V projednávaném případě nejsou naplněny rozhodující podmínky stanovené zák. č. 87/1991 Sb., totiž přechod na stát v rozhodném období, neboť nemovitosti přešly na stát již v roce 1946. Konečně též uvádí, že názor, dle něhož osoba, která mohla postupovat cestou restituce, není oprávněna k ochraně vlastnického práva dle §126 o.z., je v rozporu s čl. 11 Listiny. Specifikované nemovitosti přešly na čs. stát pouze zdánlivě, na základě nicotného rozhodnutí, které nemohlo způsobit právní následky. Předmětné nemovitosti jsou neustále ve vlastnictví pozůstalosti po rodičích stěžovatelky.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zák. o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Nejvyšší soud ČR a Krajský soud v Plzni, a vedlejší účastníky řízení, Diplomatický servis a JUDr. V. V., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření zopakoval hlavní důvody, které jej vedly k napadenému rozhodnutí, a vyslovil domněnku, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo. Vyjádření obdobného obsahu zaslal Ústavnímu soudu taktéž Krajský soud v Plzni.
Diplomatický servis ve svém vyjádření poznamenal, že má sice za to, že obecné soudy porušily dispoziční zásadu občanskoprávního řízení, neboť postupovaly, jako by se jednalo o vlastnickou žalobu, nikoli o žalobu podanou v rámci dědického řízení, k tomu však podstatnou měrou přispěla sama stěžovatelka. S ohledem na to nepovažuje uvedené porušení za natolik zásadní, že by jím mohla být ovlivněna ústavně zaručená práva stěžovatelky.
JUDr. V. V. se přípisem ze dne 13. 9. 2005 svého postavení vedlejšího účastníka vzdala,a Ústavní soud s ní proto nadále jako s vedlejší účastnicí nejednal.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud vzal v úvahu námitku stěžovatelky, týkající se nedostatku předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, který se dle jejího názoru odrazil v porušení jejího práva na spravedlivý proces. Vzal též v úvahu judikaturu Ústavního soudu k problematice předvídatelnosti rozhodnutí, z níž stěžovatelka v ústavní stížnosti citovala. Přesto ovšem nedospěl k závěru, že by daná námitka mohla být v projednávaném případě důvodná a úspěšná. Prvotně je třeba poukázat na to, že odvolací soud právní názor soudu prvého stupně nezměnil v tom směru, že by na zjištěné skutečnosti nahlížel právně zcela odlišně. Jeho rozhodnutí dokonce výslovně právní názor soudu prvého stupně uznává správným (soud prvého stupně "dovodil i odpovídající právní závěry", k závěru, že žaloba není po právu, dospěl odvolací soud nejen z důvodů jím uváděných, ale i "z důvodů uvedených soudem I. stupně"). V jeho rozhodnutí tedy není jakkoli popřen klíčový závěr soudu prvého stupně, že stěžovatelka není vlastnicí předmětných nemovitostí, a tudíž není k žalobě aktivně legitimována. Odvolací soud však výsledný závěr o zamítnutí žaloby podpořil ještě argumenty dalšími, jimiž je právě názor, že není-li stěžovatelka vlastnicí předmětných nemovitostí a domnívá se, že rozhodnutí, na základě nichž vlastnictví přešlo, bylo nicotné (jak tvrdí mj. v ústavní stížnosti), měla zde prostor pro ochranu svých práv cestou restitučních předpisů, které na takovou situaci dopadaly. Takto formulované závěry však nejsou jiným právním hodnocením projednávané věci, když na původním závěru soudu prvého stupně soud odvolací v zásadě setrval.
Pokud jde o ostatní námitky uplatněné v ústavní stížnosti, Ústavní soud upozorňuje na své stanovisko, přijaté v plénu dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, dle něhož "tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy". V odůvodnění tohoto výroku Ústavní soud mimo jiné uvedl následující. Vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. Ústavní soud v této souvislosti též vyzdvihl, že výsledkem přijetí a aplikace restitučních předpisů mělo být nastolení právní jistoty ve vlastnických vztazích. Ústavní soud sice nastolil tendenci odčiňovat křivdy v co možná nejširším rozsahu, vždy však v rámci předpisů, které jsou ke zmírnění těchto křivd přijaty, a vždy s ohledem na státem legitimovanou vůli k nápravě těch křivd, ke kterým došlo v letech 1948 - 1989, tedy v době vymezené jako doba nesvobody zákonem č. 480/1991 Sb., v době totalitního systému uplatňovaného komunistickou stranou, nikoliv křivd jiných. Tato vůle státu je jasně vymezená právě restitučními zákony a jen ve věcném i časovém rozsahu těmito zákony určeném je náprava přípustná. Pokud jde o institut určovací žaloby, jehož bylo využito i v projednávaném případě, Ústavní soud připomněl, že žaloba na určení práva [§126 občanského zákoníku ve spojení s §80 písm. c) o. s. ř.] byla a je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jde o žalobu svou povahou preventivní (srov. Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154 - 155, Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád - komentář, I. díl, 6. vydání, Praha, 2003, str. 259) - jejím účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu a její význam je ryze praktický - nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích, přičemž je třeba více než u žalob na plnění dbát, aby nedošlo k jejímu zneužití (Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154. Především k této obraně je tedy požadována jistá kvalita žaloby na určení práva spočívající v tom, že musí být dán žalobcův (stěžovatelův) naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jež musí být vyvoláno stavem, který způsobuje, že právní stav žalobce k věci se stal nebo stává nejistým, je zpochybněn. Jakmile totiž bylo právo již porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádného smyslu, neboť jejím prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu vzniknout nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí, odvrátit. Stále platí, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právo je či není, není dán tam, kde se lze domáhat plnění. Jestliže tedy někdo o sobě tvrdí, že je vlastníkem věci, včetně věci nemovité, nemůže uplatňovat své právo žalobou na určení, ale toliko žalobou na plnění, kterou je vlastnická žaloba. Ač je tedy možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce (stěžovatele) dovodit. Určovací žaloba zde tedy není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné a zpochybněna zákonnost v minulosti uskutečněných veřejnoprávních postupů.
S ohledem na závěry zde částečně citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu tedy nutno konstatovat, že obecné soudy, jejichž rozhodnutí byla napadena, nevybočily svým rozhodnutím z mezí ústavnosti a nezasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Vzhledem k tomu, že ani další námitky stěžovatelky nebyly důvodné, jak uvedeno výše, je nutno ústavní stížnost označit za zjevně neopodstatněnou a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2006
S t a n i s l a v B a l í k, v. r.
předseda senátu