ECLI:CZ:US:2006:2.US.392.06
sp. zn. II. ÚS 392/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti A.A., t. č. v přijímacím středisku Ministerstva vnitra České republiky, Aviatická 12, Praha, zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem Pod Terebkou 12, Praha 4, jíž stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud nařídil okamžité ukončení držení stěžovatele v přijímacím středisku v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, a aby zrušil ustanovení §73 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem ze dne 26. 6. 2006 se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud rozhodl, jak v záhlaví uvedeno. Uvádí, že do České republiky přicestoval dne 9. 5. 2006 s cestovním dokladem Egypta vystaveným na jméno E.E.F.A.. Při následné kontrole provedené pracovníky cizinecké a pohraniční policie téhož dne však již nebyl schopen se tímto dokladem prokázat, a proto byl policií zadržen. Na oddělení cizinecké a pohraniční policie následně učinil prohlášení o úmyslu požádat o azyl dne 9. 5. 2006 a následně byl na základě ust. §73 odst. 1 zákona o azylu Policií České republiky umístěn v přijímacím středisku tranzitního prostoru mezinárodního letiště. Dne 18. 5. 2006 bylo stěžovateli řízení o udělení azylu rozhodnutím sp. zn. OAM-399/LE-05-05-2006 pravomocně zastaveno podle ust. §25 písm. d) zákona o azylu a stěžovatel nepodal proti němu žádný opravný prostředek. S ohledem na ust. §73 odst. 3 zákona o azylu Ministerstvo vnitra ponechalo stěžovatele v přijímacím středisku i po ukončení řízení o udělení azylu a podle uvedeného ustanovení je stěžovatel povinen v něm setrvat až do okamžiku vycestování z České republiky.
Stěžovatel se domnívá, že umístění v přijímacím středisku v tranzitním prostoru letiště a nucení k setrvání tam až do okamžiku vycestování z České republiky je nutno označit za zásah orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Konkrétně se jedná o právo na osobní svobodu a právo na spravedlivý proces dle čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Za dotčené orgány veřejné moci považuje stěžovatel Policii České republiky, která ho do přijímacího střediska umístila, a Ministerstvo vnitra, které středisko spravuje a které jej ve středisku doposud drží.
Stěžovatel svou ústavní stížností primárně brojí proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) spolu s §72 odst. 1 písm. a) a 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud předesílá, že z formálního hlediska petit, obsažený v projednávané ústavní stížnosti, není petitem dostatečně určitým a úplným. Není z něj totiž zřejmé, jakému orgánu má být výrok rozhodnutí (nařízení okamžitého ukončení držení stěžovatele v přijímacím středisku v tranzitním prostoru mezinárodního letiště) Ústavního soudu určeno. Přestože jde o vadu odstranitelnou, Ústavní soud stěžovatele k jejímu odstranění nevyzýval, neboť je zcela zjevné, že jsou zde důvody pro odmítnutí projednávané stížnosti i v případě, že by byla po formální stránce perfektní.
Stěžovatel se totiž mylně domnívá, že v právním řádu nejsou jiné právní prostředky k ochraně jeho práv. Vzhledem k obsahu jeho podání bylo na místě podat žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle §82 a násl. zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění. Dle tohoto ustanovení totiž každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu, nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu, trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky, anebo hrozí-li jeho opakování. Tohoto prostředku k ochraně práva stěžovatel zjevně nevyužil (resp. i pokud by snad využil, bylo by možno podat ústavní stížnost až proti rozhodnutí o něm). Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Shora zmíněná žaloba takovým prostředkem bezpochyby je. Za dané situace tak nutno návrh považovat za nepřípustný.
Ústavní soud se přitom zabýval i tím, zda jsou naplněny podmínky ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, avšak naplnění těchto podmínek uvedených v označeném ustanovení v projednávaném případě nezjistil a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil. Nutno reflektovat přitom rovněž fakt, že ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, představuje výjimku z obecné zásady, jež stanoví podmínku, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva. Každou takovou výjimku je proto nutno interpretovat restriktivním způsobem.
Pokud jde o návrh na zrušení §73 zákona o azylu, platí, že byla-li ústavní stížnost pro nepřípustnost odmítnuta, musí se takové rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž sama ústavní stížnost z uvedených důvodů odmítnuta, odpadá tím i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 602/03).
Nadto Ústavní soud podotýká, že i kdyby stěžovatel vyčerpal všechny opravné prostředky k ochraně práva, nemohl by ústavní stížnosti, tak jak je koncipována, zjevně vyhovět. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na to, že lze rozlišovat dvojí charakter ústavně zaručených práv a svobod - ústavně zaručená práva a svobody adresovaná moci zákonodárné a ústavně zaručená práva a svobody adresovaná moci výkonné a soudní, z čehož vyplývá, že k porušení ústavně zaručených práv a svobod může dojít jak přijetím zákona, tak i postupem orgánů moci výkonné nebo orgánů moci soudní.
Co se týče ústavně zaručených práv adresovaných moci zákonodárné, lze ve vztahu k řízení před Ústavním soudem poukázat jako na v úvahu přicházející posuzování souladu zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení s ústavním pořádkem podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy (konkretizace v oddíle první hlavy druhé zákona o Ústavním soudu) nebo posuzování souladu zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení s ústavním pořádkem v případě, kdy je spolu s ústavní stížností podán návrh na rušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem (ust. §74 zákona o Ústavním soudu). Právě v předchozí větě v pořadí druhý uvedený případ učinil stěžovatel rovněž předmětem svého návrhu v dané věci. V této souvislosti však Ústavní soud konstatuje, že vzhledem k tomu, že návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení dle ust. §74 zákona o Ústavním soudu představuje ve vztahu k ústavní stížnosti návrh akcesorický (dikce ust. §74 - zejména slovo "spolu"), Ústavní soud je oprávněn zabývat se otázkou možného porušení ústavně zaručených práv a svobod v normativní rovině (návrh na zrušení ust. §73 zákona o azylu) až po posouzení toho, zda nejsou dány důvody odmítnutí ústavní stížnosti z procesních důvodů (ust. §43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) nebo z důvodu zjevné neopodstatněnosti (ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Pokud by takové podmínky pro odmítnutí byly naplněny, Ústavní soud by musel odmítnout spolu s ústavní stížností i připojený návrh na zrušení napadeného ustanovení, a to vzhledem k jeho výše zmiňované akcesoritě, která se projevuje v tom, že sdílí osud ústavní stížnosti.
Výše nastíněné rozlišení dvojího charakteru a otázku možnosti meritorního přezkumu návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podaného v souvislosti s ústavní stížností ovšem stěžovatel v rámci svého návrhu nereflektoval, neboť jeho argumentace uplatněná v návrhu směřovala obsahově toliko do roviny normativní - tedy do oblasti tvrzené protiústavnosti napadeného ustanovení. V rámci roviny aplikace práva přitom stěžovatel neuplatnil obsahově žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, přičemž jeho poukaz na tvrzené porušení výše uváděných ustanovení napadeným zásahem orgánů veřejné moci byl pouze formální, nepodložený konkrétními námitkami, když porušení ústavně zaručených práv shledával toliko v aplikaci ustanovení, které považoval za protiústavní.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) a návrh podaný dle ust. §64 odst. 1 písm. e) odmítnout dle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2006
Stanislav Balík
předseda senátu