ECLI:CZ:US:2006:2.US.396.06.1
sp. zn. II. ÚS 396/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti obchodní společnosti JESENICKÁ NEMOCNICE, spol. s r. o., se sídlem Lipovská 103, Jeseník, zastoupené Mgr. Pavlem Markem, advokátem Advokátní kanceláře Marek & Loukota, se sídlem Na Příkopě 1047/17, Praha, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. května 2006, č. j. 16 Co 90/2006-513, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2006, č. j. 21 Cdo 894/2005-486, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, za účasti 1) Krajského soudu v Ostravě, a 2) Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, a Ing. J. S., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 26. června 2006 se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2006, č. j. 21 Cdo 894/2005-486, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. října 2004, č. j. 16 Co 222/2004-444, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. května 2006, č. j. 16 Co 90/2006-513, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Z listin předložených stěžovatelkou Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník pracoval u stěžovatelky od 1. září 1994 jako správce nemocnice, pověřený vedením ekonomiky podniku. Od října roku 1997 se již vedením ekonomiky podniku nezabýval, protože tato agenda byla svěřena vedoucímu ekonomického úseku. Vedlejší účastník byl rovněž společníkem stěžovatelky a až do 26. února 1999 vykonával funkci jejího prokuristy. Jako takový mohl podle bodu IX. společenské smlouvy nakládat s majetkem společnosti v účetní hodnotě nad jeden milion Kč a uzavírat jménem společnosti závazky s předmětem plnění nad jeden milion Kč, avšak pouze společně s jednateli a s předchozím písemným nebo faxovým souhlasem výrobního družstva PURO-KLIMA. Dne 19. února 1999 uzavřela stěžovatelka jako postupitel s FINCREDIT CZ, a. s., jako postupníkem, tři smlouvy o postoupení pohledávek (mimo jiné ohledně pohledávky v hodnotě 5.429.631,27 Kč a v hodnotě 3.815.600 Kč); za stěžovatelku smlouvu podepsali MUDr. J. M. (do 11. května 1999 jednatel) a vedlejší účastník jako prokurista. Stěžovatelka dopisem ze dne 17. března 1999 podle §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě zrušila pracovní poměr s vedlejším účastníkem řízení. Odůvodnila to zjištěním, že při vykonávání pracovní činnosti ve funkci správce pověřeného řízením ekonomiky podniku, vedlejší účastník řízení neoprávněně uzavřel smlouvy o úplatném postoupení pohledávek za zvlášť nevýhodných podmínek, přičemž toto své konání při předávání agendy novému vedení zatajil. Vedlejší účastník řízení se žalobou domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Okresní soud v Jeseníku žalobě dvakrát vyhověl a Krajský soud v Ostravě jeho rozhodnutí dvakrát zrušil a vrátil k dalšímu řízení. Naposledy Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 12. prosince 2003, č. j. 3 C 107/99-369, opětovně vyhověl žalobě. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 10. 2004, č.j. 16 Co 222/2004-444, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Tento rozsudek byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2006, č. j. 21 Cdo 894/2005-486, zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud obsáhle rozebral obsah a povahu pracovněprávního vztahu a nemožnost jeho propojení s obsahem a povahou vztahu mezi podnikatelem a prokuristou, a to s ohledem na svoji dosavadní rozhodovací činnost ve věcech jednatelů-zaměstnanců. Právní názor, že k porušení pracovní kázně může dojít porušením povinností při výkonu funkce prokuristy, označil za nesprávný. Následným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. května 2006, č. j. 16 Co 90/2006-513, byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen.
Stěžovatelka s ústavní stížností spojila návrh na odklad vykonatelnosti posledního rozhodnutí. Tvrdí, že pokud by vedlejší účastník měl vůči ní nadále plnit své povinnosti, hrozila by jí rozsáhlá škoda s ohledem na to, že vedlejší účastník řízení již více než sedm let nepracuje v oblasti zdravotnictví a nemá tedy zkušenosti se změnami v daném odvětví. Poukazuje na negativní postoj vedlejšího účastníka, který se projevil v nepravdivých a hrubě zkreslených výpovědích v rámci probíhajících soudních řízení. Konečně se stěžovatelka obává, že by vedlejší účastník při plnění jakýchkoliv úkolů mohl zneužít své pozice v její neprospěch, stejně jako to učinil před okamžitým zrušením pracovního poměru. Z toho dovozuje, že jí hrozí nepoměrně větší újma, než jaká může vzniknout vedlejšímu účastníkovi v případě odkladu vykonatelnosti rozhodnutí.
Veden svojí ustálenou rozhodovací činností vykládá Ústavní soud restriktivně zákonné ustanovení upravující možnost odkladu vykonatelnosti, a to s ohledem na maximu rovnosti účastníků řízení a na speciální povahu institutu řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud odloží vykonatelnost rozhodnutí zpravidla jen tehdy, měl-li by jeho výkon nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti. Stěžovatelka v posuzovaném případě má možnost v rámci pracovněprávního vztahu regulovat přidělování konkrétních úkolů vedlejšímu účastníkovi a kontrolovat způsob jejich plnění, a má rovněž možnost domáhat se náhrady škody. Oprávnění prokuristy, z něhož vyplynul i nyní posuzovaný spor, přitom vedlejší účastník řízení ztratil nejpozději 11. května 1999. Proto Ústavní soud neshledal návrh stěžovatelky na odložení vykonatelnosti důvodným.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání. Řízení o ústavních stížnostech je postaveno na kasačním principu vůči rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, od něhož se odvozuje kasace rozhodnutí jemu předcházejících, vydaných nižšími soudními instancemi. Mezi tato rozhodnutí nepatří rozhodnutí o dovolání, které časově předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, které je ústavní stížností napadáno. Kromě toho, pokud by ve věci bylo v rámci dovolání rozhodnuto částečně konečným způsobem, pak by lhůta pro podání ústavní stížnosti byla vázána na doručení rozhodnutí dovolacího soudu, a nikoliv na doručení rozhodnutí odvolacího soudu, kterým by následně bylo o věci rozhodnuto zcela. Jestliže by tedy v takovém případě byla ústavní stížnost podána po následném rozhodnutí odvolacího soudu, byla by s největší pravděpodobností opožděná. Lze tedy uzavřít, že ústavní stížnost proti rozhodnutí dovolacího soudu je v posuzované situaci nepřípustná.
Tato nepřípustnost však neznamená, že by byla vyloučena možnost ústavního přezkumu případného protiústavního závazného právního názoru dovolacího soudu, pokud byl odvolacím soudem respektován (srov. nález sp. zn. I. ÚS 287/04 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 35. N. 174. str. 331). Ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu v civilním řízení přitom přípustná je [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")] jak s ohledem na ustálenou rozhodovací činnost Ústavního soudu správně poukazuje stěžovatelka.
V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na právní názor Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 547/98 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 14. U. 30. str. 295), podle nějž základní právo na podnikání zahrnuje i možnost vytvářet si ke své činnosti potřebný pracovní kolektiv, a pracovní poměr ve specifikovaných případech ukončit okamžitým zrušením. S ohledem na právní názor, obsažený v nálezu Pl. ÚS 39/01 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 28. N. 135. str. 153. - č. 499/2002 Sb.), má zato, že každé omezení smluvní volnosti v pracovněprávních vztazích je i omezením vlastnického práva neboť určuje způsob, jakým lze majetek užívat, komu svěřovat jeho udržování nebo rozšiřování. Přitom je ale volba smluvního typu jedním z prostředků zabezpečení majetku, jak vyplývá z nálezu sp. zn. IV. ÚS 387/99 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 17. N. 1. str. 3). Stěžovatelka sice nepopírá, že uvedená práva nejsou v ústavním pořádku neomezená má však zato, že obecnými soudy nebyl šetřen jejich smysl. To je dáno tím, že obecné soudy nutí stěžovatelku (proti názoru obsaženému v nálezu sp. zn. II. ÚS 192/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 4. N. 73. str. 197) činit to, co zákon neukládá, tedy zaměstnávat osobu, která se zvlášť hrubým způsobem provinila proti pracovní kázni. Má zato, že interpretace a aplikace jednoduchého práva na daný případ je jen jednou z možných interpretačních alternativ, a to interpretací svévolnou. Považuje za nepřípustné, že dovolací soud sice připustil, že povinnostem vyplývajícím z §§73 a 74 zákoníku práce musí zaměstnanec dostát v každé situaci, avšak nevyvodil z toho vůbec žádné důsledky. Naopak porušení pracovní kázně zúžil na souvislost s výkonem pracovní činnosti. Dostal se tak do rozporu i s vlastní judikaturou (sp. zn. 21 Cdo 1628/2000). Nesouhlasí ani s názorem, že protiprávním jednáním nemůže dojít k souběhu skutečností v různých právních odvětvích. Poukazuje na to, že prokura byla ve společenské smlouvě omezena a vedlejší účastník byl jak na základě této prokury i na základě funkce správce pověřeného vedením ekonomiky podniku oprávněn za stěžovatelku činit pouze právní úkony provozního charakteru a nikoliv právní úkony, jejichž objem několikanásobně překračuje základní kapitál. Proto se domnívá, že vedlejší účastník nemohl vytýkané smlouvy uzavřít v rámci prokury, ale musel tím porušit pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví. Není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavním právem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 17. str. 123). V souladu s tím, je Ústavní soud vždy veden snahou nenahrazovat svojí judikaturou pravomoc obecných soudů. Proto v řízení o ústavních stížnostech lze do této pravomoci zasáhnout zásadně jen v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence interpretačních alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva, z nichž porušení ústavně zaručených základních práv a svobod vyplývá (srov. sp. zn. III. ÚS 671/02 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 29. N. 10. str. 69).
O žádný z výše uvedených situací se v nyní posuzovaném případě nejedná. Je totiž v pravomoci obecných soudů vymezit, co může být obsahem pracovněprávních vztahů a co již nikoliv, a tím i vymezit co může představovat zvlášť hrubé porušení pracovní kázně a co nikoliv. Jedná se totiž o otázky spadající do rámce podústavního práva.
Odvolací soud byl v posuzovaném případě vázán právním názorem Nejvyššího soudu, že obsah jakéhokoliv pracovněprávního vztahu nemůže být shodný s činností prokuristy a naopak. K tomuto právnímu závěru byl přitom Nejvyšší soud oprávněn i přes možné jiné interpretační alternativy části teorie, na něž stěžovatelka poukazuje. Výtky proti tomuto právnímu názoru přitom stěžovatelka dává pouze do rámce podústavního práva, což není důvodem k ústavní stížnosti (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481, aj.). Dále byl odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu, že zvlášť hrubé porušení pracovní kázně musí přímo souviset s pracovněprávním vztahem, a nelze je tudíž dovozovat z jiných vztahů mezi osobou zaměstnance a osobou zaměstnavatele. Přiměřeně totéž přitom Nejvyšší soud vyslovil ve vztahu k jinému jednání zaměstnance již v rozhodnutí, sp. zn. 21 Cdo 1628/2000, na který poukazuje stěžovatelka, a který tudíž nelze považovat za rozporný s právním názorem obsaženým v nyní přezkoumávaném rozhodnutí obecného soudu.
Ústavní soud nehodlá nic měnit na svých dřívějších právních názorech, zejména na názoru, že základní právo na podnikání zahrnuje i možnost vytvářet si ke své činnosti potřebný pracovní kolektiv, a že každé omezení smluvní volnosti v pracovněprávních vztazích je i omezením vlastnického práva neboť určuje způsob, jakým lze majetek užívat, komu svěřovat jeho udržování nebo rozšiřování, stejně jako názor, že volba smluvního typu k zabezpečení vlastních zájmů je zcela v dispozici smluvních stran, na které stěžovatelka poukazuje. Stěžovatelka však evidentně pomíjí, že tyto právní názory dopadají i na ni ve formě odpovědnosti za vlastní volbu v oblasti personálního a právního zabezpečení vlastních oprávněných zájmů.
Bylo v pravomoci stěžovatelky, zda k zajištění své podnikatelské činnosti a zabezpečení svého majetku vstoupí do vztahu s vedlejším účastníkem řízení, a jaký typ či počet vztahů k tomu zvolí. Pokud se však rozhodla do vztahů s vedlejším účastníkem řízení vstoupit, pak byla a je vázána právním rámcem těchto vztahů, vyplývajícím jak přímo z právních předpisů, tak i z existující či předvídatelné judikatury obecných soudů, která je vykládá. Bylo tedy věcí stěžovatelky, zda vedlejšímu účastníkovi vedle sjednaného pracovního poměru udělí i prokuru. Udělenou prokuru vedlejšímu účastníkovi řízení mohla také odejmout, podobně jako v průběhu trvání pracovněprávního vztahu se stěžovatelem upravila jeho obsah. To však stěžovatelka učinila až poté, co došlo ze strany vedlejšího účastníka řízení k jednání, které mu stěžovatelka vytýká. I s přihlédnutím k okolnostem daného případu lze proto považovat za ústavně souladné, že následek vyplývající z obchodněprávního oprávnění stěžovatelky udělit prokuru má podle názoru obecných soudů obchodněprávní a nikoliv pracovněprávní důsledky, neboť takovýto závěr se nepříčí materiálnímu pojetí spravedlnosti.
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, a proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta, ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR podle §43 odst. 1 písm. e) zákona, jako nepřípustná, a ve vztahu k rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podle §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu