ECLI:CZ:US:2006:2.US.4.05
sp. zn. II. ÚS 4/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti D. N. a K. A., bytem tamtéž, obou právně zastoupených JUDr. Juditou Kodlovou, advokátkou se sídlem Na Perštýně 5, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2626/2003, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 36 Co 50/2003, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 9. 2003, sp. zn. 36 Co 50/2003, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 12 C 132/2000, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 2. 4. 2003, sp. zn. 12 C 132/2000, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 3, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 1. 2005 a i v ostatním splňuje podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu České republiky. Tvrdí, že jimi došlo k porušení ústavně zaručených práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Praha 3, sp. zn. 12 C 132/2000, z něhož zjistil následující:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 12 C 132/2000, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 2. 4. 2003, sp. zn. 12 C 132/ 2000, přivolil k výpovědi z nájmu bytu, blíže specifikovaného v rozsudku, o velikosti 1+1, IV. kategorie, nacházejícího se v přízemí domu v Praha 3 (dále jen ,,byt"), kterou dali vedlejší účastníci (v daném řízení žalobci) stěžovatelkám. Tříměsíční výpovědní lhůta podle rozsudku začne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku. Stěžovatelkám soud uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat vedlejším účastníkům do patnácti dnů ode dne zajištění přiměřeného náhradního bytu. Soud dále rozhodl o nákladech řízení.
Proti tomuto rozsudku podaly stěžovatelky odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 36 Co 50/2003, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 9. 2003, sp. zn. 36 Co 50/2003, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud po doplnění dokazování dovodil, že vedlejší účastníci jsou vlastníky předmětného domu, že stěžovatelky v něm obývají byt (na první stěžovatelku přešlo právo užívání po její matce) kolaudovaný jako 1+1, fakticky (bez stavebního povolení) rozšířený na byt větší (2+1), a že vedlejší účastníci potřebují byt pro dceru prvého vedlejšího účastníka, resp. vnučku druhého a třetí vedlejší účastnice. Stěžovatelkám byla přiznána bytová náhrada v souladu s §712 odst. 2 občanského zákoníku. Poukaz stěžovatelek na §3 občanského zákoníku neshledal odvolací soud případným z toho důvodu, že za použití tohoto ustanovení nemůže soud svým rozhodnutím konstituovat neexistující právo či povinnost, ale lze je použít pouze na výkon již existujícího práva či povinnosti.
Proti tomuto rozsudku podaly stěžovatelky dovolání, jehož přípustnost dovozovaly z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen ,,o.s.ř.") a v něm uplatněné dovolací důvody podřadily ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2626/2003, dovolání odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelky napadly rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Namítají, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byly zkráceny ve svých právech, neboť se zřetelem k charakteru řízení, uplatněnému nároku a postupu soudů všech stupňů, došlo k poškození jejich práv při posuzování přiměřenosti bytové náhrady za vyklizovaný byt. Prvá stěžovatelka se považuje za řádnou nájemkyni bytu 3+1 s přísl., II. kat., v přízemí domu v Praze 3. Spolu s ní užívá byt druhá stěžovatelka, dcera Klára, a její další dvě děti. Tento byt získala rodina prvé stěžovatelky jako náhradní v roce 1968 za byt 4+1 s přísl., II. kat. Postupem doby přešlo užívací právo k bytu na prvou stěžovatelku. Současní vlastníci domu s první stěžovatelkou uzavřeli řádnou nájemní smlouvu na byt 3+1 s přísl., II. kat., v přízemí domu v Praze 3. Pokud byl v roce 1968 přidělen rodině prvé stěžovatelky předmětný náhradní byt, považují stěžovatelky napadená rozhodnutí, na jejichž základě je jim dnes náhradou za tento byt přikázán byt 1+1, IV. kat., za petrifikaci protiprávního stavu, a tím za porušování jejich základních práv. Podle stěžovatelek soudy vycházely ze zkolaudovaného stavu, ovšem ten přinejmenším od roku 1968 neexistoval, neboť ještě před tímto rokem došlo ke vzniku jiného bytu, který byl právním předchůdcem pronajímatelů rodičům prvé stěžovatelky řádně přidělen a celá léta akceptován, povolen a stvrzen a podle těchto parametrů za něj bylo hrazeno i nájemné. Tento stav současní vlastníci rovněž bez připomínek akceptovali až do podání žaloby v roce 2000. Stěžovatelky se tak domnívají, že lpění na kolaudovaném stavu domu a z toho vycházející řízení o bytě, který fakticky ani právně nikdy neexistoval (doklady o tom podle stěžovatelek záhadně zmizely), je v rozporu s dobrými mravy. Ústavní soud by tak měl napravit křivdu spáchanou na nich ryze formálními postupy obecných soudů.
Ústavní soud vyzval dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, Obvodní soud pro Prahu 3, Městský soud v Praze a Nejvyšší soud České republiky, a dále vedlejší účastníky, Ing. F. K., Ing. M. K. a Ing. F. K., aby se k projednávané věci vyjádřili.
Obvodní soud pro Prahu 3 ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti uvedl, že v ní není tvrzeno nic nového, čím by se již nezabývaly soudy obecné (na jejich argumentaci v podrobnostech odkazuje). Soud má za to, že stěžovatelkám byl dán prostor k hájení jejich práv, všichni účastníci sporu měli rovné postavení a skutečnost, že soud nerozhodl v souladu s právním názorem stěžovatelek, nemůže být relevantním důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti. Proto ji soud považuje za nedůvodnou. Účastník dále upozornil, že stěžovatelky podaly z důvodu nově objevených důkazů, údajně prokazujících jiný kolaudovaný stav než jaký byl prokázán v původním řízení, žalobu na obnovu řízení vedenou pod sp. zn. 12 C 132/2000. Řízení o žalobě nebylo skončeno.
Městský soud v Praze se ve lhůtě k tomu stanovené k projednávané ústavní stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření nepovažuje uplatněné námitky za způsobilé zpochybnit soulad napadených rozhodnutí se základními právy a svobodami stěžovatelek. Domnívá se, že ve skutečnostech ústavní stížností vylíčených nelze spatřovat porušení čl. 36 Listiny. Dovolací soud postupoval v souladu s procesními předpisy a úvahy, na nichž založil závěr o nepřípustnosti dovolání, vyložil v odůvodnění svého rozhodnutí.
Vedlejší účastníci zaslali vyjádření bez právního zastoupení, ačkoli byli o povinnosti být právně zastoupen ve smyslu ustanovení §29 zákona o Ústavním soudu ve výzvě k vyjádření vyrozuměni. Ústavní soud proto k jejich vyjádření nemohl přihlížet.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Stěžovatelky nesouhlasí se skutkovými zjištěními, které pro obecné soudy vyplynuly z provedeného dokazování, ani s právními názory, k nimž obecné soudy dospěly v projednávaném případě. Spornou otázkou je, jaký byt stěžovatelky, coby nájemnice, obývaly. Jeho právní specifikace je totiž určujícím hlediskem pro stanovení charakteru bytové náhrady. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že takto pojaté ústavní stížnosti jej staví do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takovému závěru však nelze v projednávaném případě dospět.
Pro posouzení sporné otázky právní charakteristiky bytu obývaného stěžovatelkami, coby nájemnicemi, obecné soudy vyšly ze znění §62 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, který byl účinný v době od 1. 4. 1964 do konce prosince roku 1991. Podle něho se bytem rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení a mohou tomuto svému účelu sloužit jako samostatné bytové jednotky [obdobné vymezení bytu ostatně upravuje i nyní účinný zákon č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů)]. Z provedeného dokazování [zejména výpovědí svědka L. a svědkyně M., zprávou Stavebního odboru Obvodního úřadu Praha 3 ze dne 21. 6. 2000, zápisem o kolaudaci provedených stavebně technických změn souvisejících s úpravou krámských místností v domě č.p. 868 ze dne 3. 12. 1964, zprávou vedoucího odboru výstavby Obvodního národního výboru v Praze 3 adresovanou J. L. (který předmětné prostory obýval před rodiči prvé stěžovatelky) ze dne 21. 12. 1964, zápisem z místního šetření v předmětném domě ze dne 25. 5. 1999, dopisem vedoucího odboru stavebního Obvodního úřadu Praha 3 ze dne 23. 6. 1997, adresovaného vedlejším účastníkům a zprávou odboru bytového hospodářství Obvodního národního výboru v Praze 3 ze dne 24. 11. 1980, adresované prvé stěžovatelce] obecné soudy dospěly k závěru, že předmětný byt byl kolaudován jako byt 1+1 a tento stav nedoznal změny ani když se prostory, které fakticky stěžovatelky užívaly, zvětšily. Faktické užívání prostor bez řádného povolení stavebním úřadem nemůže na popsané právní situaci podle názoru obecných soudů nic změnit. Při úvahách o velikosti bytové náhrady, která stěžovatelkám podle §712 odst. 2 občanského zákoníku náleží, obecné soudy zohlednily rovněž skutečnosti, že prvá stěžovatelka je spoluvlastnicí činžovního domu na Praze 6, kde se nachází několik nájemních bytů. Může tedy podle jejich názoru bytovou situaci řešit i uplatněním vlastnického práva. Stěžovatelkám proto obecné soudy přiznaly nárok na přiměřený náhradní byt o velikosti 1+1.
Námitkou stěžovatelek, že by jim měla být za použití §3 občanského zákoníku přiznána bytová náhrada s ohledem na faktický stav užívání předmětných prostor, se zabýval soud odvolací i dovolací. Oba obecné soudy odmítly aplikovatelnost §3 občanského zákoníku za situace, kdy by se odkazem na uvedené ustanovení mělo konstituovat neexistující právo či povinnost. (Nejvyšší soud v této souvislosti uvedl konkrétní odkazy na konstantní judikaturu dovolacího i Ústavního soudu). Ústavní soud nemá důvod na uvedených závěrech nic měnit a k argumentaci stěžovatelek na ně odkazuje.
Ústavní soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí obecných soudů je možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, nebo v případě, kdy by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. K takovému závěru nelze dospět. Skutková zjištění obecných soudů zcela zjevně mají oporu v provedeném dokazování. Také právní závěr, k němuž dospěly, je výsledkem aplikace a interpretace provedené v mezích ústavnosti.
V ustanovení §120 odst. 1 o.s.ř. je zakotvena jedna ze základních zásad sporného řízení - zásada projednací. V souladu s ní tvrdit skutečnosti a navrhovat pro ně důkazy je zásadně věcí účastníků řízení. Pokud stěžovatelky měly v úmyslu správnost skutkových zjištění zpochybnit, měly jako protistrana ve sporném řízení možnost své hypotézy doložit příslušnými důkazy již v řízení před obecnými soudy a prokázat je v jeho rámci. Stěžovatelkám se však jejich verzi skutkových okolností prokázat nepodařilo, a soud proto vyhověl žalobě vedlejších účastníků. Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky zakotvené v ustanovení §132 zákona o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu jejich hodnocení důkazů přehodnocovat (srov. nález Ústavního soudu II. ÚS 404/98).
Usnesení Nejvyššího soudu ČR stěžovatelky napadají petitem ústavní stížnosti, žádné konkrétní námitky proti němu však nevznáší. Ústavní soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem. Vzhledem k tomu, že neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (shodně sp. zn. III. ÚS 298/02, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 26, str. 381), je dovolání institutem, jehož zavedení je výsledkem svobodné volby zákonodárce, nikoli však projekcí případného "základního práva". Je zcela v kompetenci zákonodárce stanovením pravidel přípustnosti vyjmout některé kauzy z možného věcného přezkumu v dovolacím řízení.
V posuzovaném případě bylo dovolání přípustné za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3]. Nejvyšší soud ČR v napadeném rozhodnutí konstatoval, že námitky stěžovatelek směřují, až na otázku aplikovatelnosti ustanovení §3 občanského zákoníku, do skutkových okolností případu (posouzení jaký byt je předmětem nájemního vztahu), nejedná se tedy o otázku právního posouzení věci. Při posouzení aplikovatelnosti §3 občanského zákoníku, jak bylo uvedeno výše, odkázal na ustálenou judikaturu s uvedením konkrétních rozhodnutí a závěry o nepřípadnosti použití uvedeného ustanovení v odůvodnění jasně vyložil. Uvedeným závěrům dovolacího soudu nelze z ústavně právního hlediska nic vytknout.
Vzájemná práva a povinnosti pronajímatele a nájemce vyplývají ze zákona a ze smlouvy. Jedná se o vztah, pro který obecně platí zásada vigilantibus iura scripta sunt, neboli každý nechť si střeží svá práva daná právním řádem. Ze zákona (§710 a následující občanského zákoníku) vyplývají podmínky a postup při zániku nájmu. Pro posouzení dosavadního bytu, coby hlediska pro případnou bytovou náhradu, je určující jeho vymezení právní. Pokud stěžovatelky fakticky užívaly další prostory, které přesahovaly rámec kolaudovaného stavu, měly uvedenou situaci předem uvést do souladu se stavem právním.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použily (§157 odst. 2 o.s.ř.). Přiložený spis obecného soudu nedává podnět k obavě, že by byl porušen požadovaný procesní postup orgánu veřejné moci (čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 95 Ústavy). V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatelky příznivý, nelze spatřovat porušení práva chráněného článkem 36 Listiny. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Z ústavního hlediska jsou napadená rozhodnutí akceptovatelná a jejich odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoliv porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelek. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2006
S t a n i s l a v B a l í k, v.r.
předseda senátu