ECLI:CZ:US:2006:2.US.403.05
sp. zn. II. ÚS 403/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. S., zastoupeného JUDr. Miroslavem Valou, advokátem se sídlem Dukelská 2, Bruntál, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 13 To 56/2005, a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 20. 12. 2004, sp. zn. 2 T 172/2004, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, a Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 7. 2005, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, a Okresního soudu ve Svitavách. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavní právo garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ze spisu Okresního soudu ve Svitavách, sp. zn. 2 T 172/2004, bylo zjištěno následující:
Okresní soud ve Svitavách, uznal rozsudkem ze dne 20. 12. 2004, sp. zn. 2 T 172/2004, stěžovatele vinným trestným činem poškozování lesa těžbou podle §181c odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil se zkušební dobou dvou let. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dle skutkové věty rozsudku dopustil spolu s M. S. a dalšími nezjištěnými osobami tím, že dne 17. 2. 2001 v přesně nezjištěné době provedli na parcelách č. 736 a 737 v katastrálním území obce Trstěnice, okres Svitavy, těžbu porostů na celkové ploše 5,89 ha z převážné části holosečně, v rozporu se zákonem č. 289/1995 Sb., o lesích (§31 odst. 2, 4, 5 a §33 odst. 4). Provedli tedy úmyslnou mýtní těžbu v lesních porostech mladších osmdesáti let, což je zakázáno. Při mýtní těžbě totiž nesmí velikost holé seče překročit 1 ha a její šíře dvojnásobek průměrné výšky těženého porostu, další holá seč nesmí být přiřazena k mladým porostům na celé ploše nezajištěným, a to bez ohledu na vlastnickou hranici, pokud by celková výměra nezajištěných porostů překročila výše uvedenou velikost a šířku. Svým jednáním způsobili na celospolečenských funkcích lesů škodu ve výši 13.480.650,- Kč.
Proti rozsudku podal stěžovatel i spoluobžalovaný odvolání.
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, usnesením ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 13 To 56/2005, odvolání obou zamítl.
Stěžovatel napadl rozhodnutí obou obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Namítá, že před vydáním napadeného rozsudku soud prvého stupně vydal již dne 11. 9. 2003 odsuzující rozsudek, proti němuž se on i spoluobžalovaný odvolali. Krajský soud v Hradci Králové k jejich odvolání usnesením ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. 10 To 533/2003, napadený rozsudek zrušil a věc vrátil státnímu zástupci k došetření. Následně pak Okresní státní zastupitelství ve Svitavách usnesením ze dne 16. 1. 2004, sp. zn. Zt 606/2002, zrušilo původní usnesení o zahájení trestního stíhání. Dne 26. 1. 2004 policie zahájila jejich trestní stíhání znovu, avšak jednání naplňující skutkovou podstatu stíhaného trestného činu bylo popsáno jinak. Stěžovatel se domnívá, že okresní soud měl při novém projednání věci vyřadit ze spisu protokoly o výslechu svědků i znalecký posudek vyčíslující škodu na funkci lesa, které byly pořízeny před zahájením nového trestního stíhání. Stěžovatel se domnívá, že se jedná o důkazy nezákonné. Vzhledem k tomu, že obecné soudy následně dovozovaly jeho vinu na základě těchto důkazů, aniž by jejich provedení opakovaly, nepostupovaly v souladu s trestním řádem a porušily tím i stěžovatelovo ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
Stěžovatel dále zpochybňuje správnost skutkových zjištění. Tvrdí, že z výpovědi svědků nevyplývá, že by některý z nich stěžovatele či spoluobžalovaného M. S., stěžovatelova bratra, viděl kácet stromy. Provedené dokazování údajně potvrzuje jeho tvrzení, že pouze zpracovávali dřevní hmotu již pokácených stromů pro bratra L. S., který si je najal. Rozpory mezi výpovědí svědka P. a svědka F., majitele lesa, měl podle názoru stěžovatele odstranit okresní soud, což však neučinil. Jejich výpovědi měly být vyhodnoceny jako nevěrohodné, a tudíž ve prospěch stěžovatele. Na místo činu, kde stěžovatel zpracovával dřevní hmotu, přijela policie dne 23. 3. 2001 v doprovodu svědka B., který se od policistů dozvěděl totožnost stěžovatele a jeho bratra. Tento svědek údajně od této doby tvrdí, že jsou pachatelé trestné činnosti.
Závěry soudů stěžovatel považuje za nelogické i z toho důvodu, že je zcela nemožné za jediný den pokácet lesní porosty na ploše téměř 6 ha. Obecné soudy se nezabývaly otázkou, zda popsaným jednáním došlo k porušení všech citovaných ustanovení zákona o lesích, které ve skutkové větě použily. Připomíná, že on i jeho bratr v celé věci vystupovali jako pouzí dělníci, kteří na zakázku zpracovávali pokácené stromy. V tomto směru polemizuje i s naplněním subjektivní stránky stíhaného trestného činu.
K ústavní stížnosti se vyjádřily, coby účastníci řízení, Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, a Okresní soud ve Svitavách.
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ve svém vyjádření uvedl, že podstatou ústavní stížnosti jsou výhrady ke způsobu opatření důkazů v přípravném řízení a hodnocení důkazů obecnými soudy. V tomto směru soud odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. Účastník nepokládá ústavní stížnost za důvodnou a navrhuje její odmítnutí.
Okresní soud ve Svitavách navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, případně jako nedůvodná zamítnuta. Neztotožňuje se se žádnou z námitek stěžovatele a odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Je přesvědčen o tom, že k dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv v posuzované věci nedošlo.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, což patří do pravomoci obecných soudů. Nepřísluší mu ani hodnotit provedené důkazy. Je však oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým postupem porušeny základní ústavní práva a svobody stěžovatele. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít zejména tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34). Uvedené principy Ústavní soud respektoval i v projednávané věci.
Stěžovatel svou argumentaci uvádí námitkou směřující proti procesnímu postupu obecných soudů, které jako důkazy o jeho vině použily i ty, které byly provedeny po vydání usnesení o zahájení jeho trestního stíhání, které bylo následně zrušeno, aniž by je po opětovném zahájení trestního stíhání opakovaly. V závěru pak uvádí, že se obecné soudy nezabývaly otázkou, zda došlo k dotčení všech ustanovení zákona o lesích, která ve skutkové větě uvádějí.
Ústavní soud je při posouzení tvrzení, že postup soudů vybočil z mezí ústavnosti, vázán zásadou subsidiarity. Proto se nejprve zaměřil na otázku, zda stěžovatel uplatnil uvedené námitky v řízení před obecnými soudy. Ze spisového materiálu vyplývá, že v průběhu řízení po opětovném zahájení trestního stíhání před soudem prvého stupně ani v odvolání proti jeho rozsudku stěžovatel ani jeho obhájce tyto námitky nevznesli, ač jim v tomto kroku nic nebránilo. Ze spisu je naopak patrno, že se hlavních líčení a veřejného zasedání v odvolacím řízení stěžovatel, spoluobžalovaný a opakovaně ani jejich právní zástupce z vlastního rozhodnutí nezúčastňovali. V souladu se zásadou subsidiarity v případě, kdy se obecné soudy námitkami uvedenými v ústavní stížnosti nezabývaly, protože je stěžovatel v řízení před nimi nevznesl, třebaže mohl, nemůže se jimi následně zabývat ani soud Ústavní (srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 1. vydání. Praha, 2001, s. 337 a násl.). Ústavní soud se proto uvedenými námitkami, které stěžovatel uplatnil teprve v řízení před Ústavním soudem, nezabýval.
Nad rámec Ústavní soud uvádí, že trestní stíhání stěžovatele bylo v obou případech zahájeno pro tentýž skutek, který byl navíc v obou případech totožně právně posouzen jako trestný čin poškozování lesa těžbou podle §181c odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona. Krajský soud v Hradci Králové, ve svém usnesení ze dne 28. 11. 2003, sp.zn. 10 To 533/2003, vytýkal předně formální vady původního usnesení o zahájení trestního stíhání a absenci zdůvodnění aplikovatelnosti ustanovení §181c trestního zákona na posuzovaný případ s ohledem na ustanovení §16 odst. 1 trestního zákona. Tyto vady byly v dalším řízení odstraněny. Stěžovatel ani jeho právní zástupce proti přečtení listinných důkazů u hlavního líčení nikterak nebrojili (resp. mohli tak učinit stěží, když se hlavního líčení konaného dne 20. 12. 2004 nikdo za stranu obhajoby neúčastnil, ač všichni byli řádně o termínu konání vyrozuměni).
Stěžovatel své další výhrady směřuje proti hodnocení důkazů. V této souvislosti je namítáno pochybení soudů při objasnění skutkového stavu věci a následné pochybení v otázce právního posouzení žalovaného skutku. Stěžovatel tímto způsobem polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, a to ve shodě s obsahem svých opravných prostředků. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance všeobecného soudnictví, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit (srov. nález Ústavního soudu II. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, str. 263). Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem.
V dané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy některý z normativních postulátů porušily. Soud prvého stupně provedl nezbytné důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 trestního řádu). Tyto důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu vyhodnotil a dovodil z nich závěr o vině stěžovatele. V odůvodnění svého napadeného rozsudku podrobně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení (§125 trestního řádu). Odvolací soud, se s jeho závěry ztotožnil.
Námitce stěžovatele, že z výpovědí svědků nevyplývá, že byl stěžovatel s bratrem na místě činu viděn, jak kácí stromy, nelze přisvědčit. Svědek B., výslovně uvedl, že dne 17. 2. 2001 zjistil, že na parcelách, které sousedí s jeho pozemky, jsou pokácené stromy a uviděl dva muže, přičemž jeden z nich měl motorovou pilu. Na jeho dotaz co to má znamenat, mu muž s pilou odpověděl, že ještě skácí jeden strom a skončí. Svědek stěžovatele a spoluobžalovaného M. S. opakovaně s naprostou jistotou označil jako tyto dva muže. Policie v doprovodu svědka B. na místo přijela až dne 23. 3. 2001, kdy svědek ohlásil, že se pokácená dřevní hmota na pozemku zpracovává. Výpověď svědka B., o jehož věrohodnosti soud neměl pochybnosti, je podporována i výpovědí svědka Č. a H. Obecné soudy tak verzi obhajoby považovaly za zcela vyvrácenou.
K dalším výhradám stěžovatele, ohledně rozporu výpovědí svědků F. a P. a údajně nelogickému závěru o možnosti vykácet lesní porost na značné ploše za jediný den, Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí. Obecné soudy se těmito otázkami zabývaly a své závěry náležitě objasnily.
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, nelze vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními ani projevy libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 17. května 2006
S t a n i s l a v B a l í k, v. r. předseda senátu