ECLI:CZ:US:2006:2.US.406.06
sp. zn. II. ÚS 406/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele J. H., zastoupeného JUDr. Vladimírem Bekem, advokátem se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Svatohavelská 95, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 5. 12. 2005, sp. zn. 10 T 79/2004, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 4. 2006, sp. zn. 11 To 89/2006, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou a Krajského soudu v Hradci Králové, a to s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, sp. zn. 10 T 79/2004, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 5. 12. 2005, č.j. zn. 10 T 79/2004 - 281, byl zrušen z rozsudku téhož soudu ze dne 6. 6. 2005, čj. 2 T 123/2002228,výrok o vině trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, výrok o trestu, jakož i další rozhodnutí obsahově na ně navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Stěžovatel byl dále shledán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti dle §147 odst. 1 tr. zák., za což byl odsouzen podle §147 odst. 1 tr. zák. za použití §37 a) tr. zák. ke společnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let. Stěžovatel spáchal uvedený trestný čin coby jednatel společnosti ŠEDA, spol. s.r.o., se sídlem v Lupenici 10, okres Rychnov nad Kněžnou, spolu s dalším jednatelem J. Š. Soud dospěl z provedeného dokazování k závěru, že společnost v roce 2001 prosperovala, ale nebyly hrazeny zákonné odvody z důvodů zajištění provozu firmy a splacení úvěru. Obžalovaný znal obecnou povinnost k zákonným platbám a odvodům. Jako jednatel se měl zajímat o to, zda společnost zákonné platby hradí, neboť mezi zákonné povinnosti jednatele patří i výkon funkce s náležitou péčí. Tuto svou povinnost opomenutím přikázané činnosti nesplnil. Soud se též vyjádřil k faktické nemožnosti provedení důkazu účetnictvím shora uvedené společnosti a v důsledku toho i znaleckého posudku. Od tohoto důkazu upustil s tím, že shromážděné důkazy poskytují dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 10. 4. 2006, čj. 11 To 89/2006-296, odvolání stěžovatele zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí mj. uvádí, že soud prvého stupně správně zjistil skutkový stav a jednotlivé důkazy i správně zhodnotil. Rozpory, které ve věci vyvstaly, překlenul okresní soud úvahami, opřenými o objektivně zjištěné skutečnosti. Ani fakt, že znalecký posudek z objektivních důvodů nebylo možno vyhotovit, nelze automaticky vykládat tak, že stěžovatel bude zbaven odpovědnosti a zproštěn obžaloby, neboť soud prvého stupně shromáždil dostatek důkazů, o které své závěry opřel.
Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Soudy se dle jeho názoru důsledně neřídily zásadou, dle níž musí být obviněnému prokázána vina a v opačném případě musí být obžaloby zproštěn. Poukazuje též na to, že za "prakticky" stejnou činnost byl již jednou odsouzen a krajský soud tehdy dovodil, že je nutné, aby Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou provedl důkaz znaleckým posudkem, z něhož by vyplynulo, zda bylo ve finančních možnostech společnosti ŠEDA, spol. s.r.o., platit zákonné dávky a odvody. V nyní napadených rozhodnutích soudy změnily názor na nezbytnost provedení tohoto důkazu. Nemožnost provedení tohoto důkazu přitom stěžovatel nezpůsobil. Sám v trestním řízení neměnně vypovídal, že k účetnictví firmy a dispozici s jejím finančními prostředky neměl přístup. Zajištění stěžejního důkazu účetnictví měla provést Policie ČR. Jejím nesprávným postupem tak byl stěžovatel poškozen na svém právu na obhajobu. Soud dle jeho názoru dovozuje, že pokud účetnictví neexistuje, je to nutné přičíst k tíži stěžovatele, ačkoli nebyl schopen jej zajistit.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Námitky stěžovatele směřují k tomu, že obecné soudy při rozhodování jeho věci neprovedly důkaz účetnictvím společnosti ŠEDA, spol. s. r. o., v důsledku čehož byla jeho ústavně zaručená práva porušena. Z tohoto pohledu tedy Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal. Jak již bylo shora naznačeno, obecné soudy tuto námitku ve svých rozhodnutích neopomenuly. Shodně se vyjádřily v tom směru, že jde o důkaz objektivně neproveditelný, neboť žádné účetní doklady uvedené společnosti se nenašly, což potvrdila i správkyně konkursní podstaty. Z tohoto důvodu nebylo možno provést ani znalecký posudek, k jehož provedení zavazovalo dřívější rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 3. 2005, sp. zn. 11 To 41/2005. Stěžovatel ve své stížnosti zdůrazňuje skutečnost, že uvedený důkaz v rozporu s požadavkem rozhodnutí odvolacího soudu nebyl proveden, pomíjí však další okolnosti. Provedení tohoto důkazu mělo objasnit, zda obžalovaní měli vůbec dostatek finančních prostředků k placení zákonných dávek, což výslovně plyne i ze zmíněného rozhodnutí krajského soudu. Takový závěr je nepochybně klíčový pro posouzení trestnosti skutku, z něhož byl stěžovatel obžalován. To však obecné soudy v napadených rozhodnutí nepominuly. Naopak se touto okolností pečlivě zaobíraly a ačkoli ji nebylo možno prokázat účetnictvím společnosti, potažmo znaleckým posudkem, dospěly oba soudy k závěru, že společnost měla dostatek finančních prostředků, použila je však jinak než na placení zákonných odvodů, na základě jiných důkazů - svědeckých výpovědí. Tyto důkazy pečlivě vyhodnotily v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Za daného stavu věci tak Ústavní soud nedospěl k závěru, že by neprovedení důkazu účetnictvím mohlo jakkoli zasáhnout do práv stěžovatele. Odůvodnění napadeného rozhodnutí pak splňuje i požadavky ustanovení §125 tr. ř., neboť soudy dostatečně objasnily, proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že mu v zásadě nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy, kterýžto princip respektoval i v souvislosti s posouzením neprovedeného důkazního návrhu stěžovatele. Zabýval se proto pouze otázkou, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena stěžovatelova základní práva, zejména právo na spravedlivý proces. To však, jak uvedeno, neshledal.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoliv porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Ustanovení, Listiny, Úmluvy či Paktu, která garantují právo na soudní ochranu, přirozeně nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Právo na spravedlivý proces je subjektivním právem každého jednotlivce vůči státu jako povinnému subjektu na poskytnutí náležité právní ochrany tomu, kdo se jí dovolává. Jde o samostatné subjektivní veřejné právo vůči státu na poskytnutí právní ochrany v takovém procesu, který maximálně garantuje spravedlivý výsledek, nikoli příznivý výsledek. Skutečnost, že soud dospěl k závěru, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, tedy nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2006
S t a n i s l a v B a l í k
předseda senátu