ECLI:CZ:US:2006:2.US.407.06.1
sp. zn. II. ÚS 407/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. P. H., právně zastoupeného Mgr. Tomášem Pavlokem, advokátem se sídlem Pod Pekárnami 245/10, Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1377/2005, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2005, sp. zn. 6 To 180/2005, a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. 12. 2004, sp. zn. 1 T 45/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město byl stěžovatel uznán vinným trestným činem křivého obvinění podle §174 odst. 1 trestního zákona a trestným činem křivé výpovědi podle §175 odst. 2 písm. a) trestního zákona, za což mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců s podmínečným odkladem na zkušební dobu jednoho roku. Trestných činů se měl dopustit tím, že podal trestní oznámení na strážníka Městské policie Plzeň P. S., podle kterého mělo dojít dne 25. 10. 2000 při převozu stěžovatele služebním vozem městské policie na obvodní oddělení Policie ČR za účelem prokázání totožnosti k napadení stěžovatele jmenovaným strážníkem, v důsledku čehož došlo k zahájení trestního stíhání P. S. pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Stěžovatel byl dne 14. 6. 2001 vyslechnut v procesním postavení svědka, a opakovaně vypověděl o svém údajném napadení ze strany P. S., přičemž shromážděním důkazů se ukázalo, že tvrzení stěžovatele je nepravdivé. Usnesením Okresního státního zástupce Plzeň-město ze dne 31. 8. 2001, sp. zn. 3 Zt 543/2001 bylo trestní stíhání obviněného strážníka zastaveno podle ustanovení §172 odst. 1 písm. a) trestního řádu.
Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Plzni jako nedůvodné zamítl. Doplnil dokazování výslechem svědka S., jehož výpověď považoval odvolací soud za zcela věrohodnou. Na základě provedených důkazů dospěl ke shodnému závěru se soudem I. stupně, že stěžovatel uvedl nepravdivé okolnosti nejprve v úředním záznamu o podaném vysvětlení podle §158 odst. 4 trestního řádu ze dne 14. 11. 2000 a posléze i do protokolu o výslechu svědka ze dne 14. 6. 2001, to vše po náležitém poučení ve smyslu příslušných ustanovení trestního řádu.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1377/2005, podle §265i odst. 1 písm. b) odmítl. Stěžovatel uplatnil námitku proti dodatku k úřednímu záznamu o podaném vysvětlení podle §158 odst. 4 trestního řádu ze dne 14. 11. 2000. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel své námitky směřoval výlučně do otázek skutkových zjištění, kdy poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě v řízení o dovolání domáhat přezkoumání skutkových zjištění či procesních postupů, za jakých byl důkaz získán.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že postupem obecných soudů byl porušen čl. 8 odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a rovněž čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stalo se tak nesprávným posouzením předběžné otázky a nezákonným provedením důkazu dodatkem k podání vysvětlení a dále i neprovedením dalších navržených důkazů.
Nesprávné posouzení předběžné otázky spatřuje stěžovatel v konstatování soudů obou stupňů, že jeho sdělení byla lživá, pouze na základě usnesení státního zástupce o zastavení trestního stíhání P. S., s nímž se bez dalšího zkoumání ztotožnily. Na chybný postup soudů poukazoval i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podanému dovolání a také Nejvyšší soud, který v napadeném usnesení konstatoval, že "nelze vycházet při rozhodování o vině výlučně pouze z výsledků řízení vedeného před jiným orgánem (a to ani před orgánem činným v trestním řízení) a v tomto směru nelze k části argumentace uvedené v důvodech rozhodnutí obou soudů přihlédnout."
Úřední záznam o podaném vysvětlení, který dne 14. 11. 2000 podepisoval stěžovatel, měl původně jeden list (dvě strany) a teprve v rámci řízení před odvolacím soudem se ve spisu objevil druhý list - dodatek k protokolu. Tento dodatek je jediným důkazem, podle kterého měl stěžovatel přímo identifikovat konkrétní osobu, přičemž existuje ve spisu pouze ve formě faxové zprávy. S tím pak úzce souvisí otázka individualizace určité osoby k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §174 a §175 trestního zákona. Podle odborné literatury je nutné, aby k této osobě byly uvedeny okolnosti, z nichž lze spolehlivě dovodit, o kterou osobu jde. V rámci spolehlivosti by se nemělo jednat o vyslovení pouhého podezření vůči této konkrétní osobě.
V řízení před soudy obou stupňů nebylo dle stěžovatele jednáno v souladu s ust. §211 trestního řádu. V obžalobě státního zástupce byly navrženy důkazy výslechem svědků, které však soud I. stupně neprovedl a odvolací soud toto pochybení odstranil pouze částečně, když vyslechl pouze svědka P. S. Stěžovatel také poukazuje na délku trestního stíhání.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud uvedl, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy I. a II. stupně ani k přezkoumání jimi provedeného dokazování. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů II. stupně v plném rozsahu a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Krajský soud v Plzni odkázal na argumenty uvedené v odůvodnění napadeného usnesení. Okresní soud Plzeň-město se k věci nevyjádřil, neboť příslušný spis byl zapůjčen Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tato činnost není zaměřena na eventuální porušení práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud v minulosti rovněž mnohokrát zdůraznil, že není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani činnost těchto orgánů nahrazovat. Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen, posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004 ve věci sp. zn. II. ÚS 168/03, Sbírka nálezů s usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, nález č. 78, str. 255 a násl.).
Ústavní soud z trestního spisu týkajícího se obvinění P. S. zjistil následující skutečnosti relevantní pro posouzení dané ústavní stížnosti. Stěžovateli byla dne 25. 10. 2000 nasazena na parkovišti "botička". Stěžovatel byl hlídkou městské policie vyzván k prokázání totožnosti, což odmítl a byl proto předveden na služebnu policie ČR obvodního oddělení Plzeň-střed. Po ověření totožnosti v 9.00 hodin sám ze služebny odešel a posléze v 9.20 hodin oznámil na linku 158 napadení ze strany hlídky městské policie. Následně byl odvezen k lékařskému vyšetření a do 26.10. 2000 byl hospitalizován v nemocnici na pozorování. V pracovní neschopnosti byl do 6. 11. 2000. V průběhu trestního stíhání P. S. byla vyslechnuta řada svědků, vypracován lékařský znalecký posudek na zranění stěžovatele, opatřeny lékařské zprávy a pracovní posudky na obviněného P. S. Na základě všech provedených důkazů dospěl státní zástupce k přesvědčení, že skutek, pro který bylo P. S. sděleno obvinění, se nestal, a proto trestní stíhání podle §172 odst. 1 písm. a) trestního řádu zastavil.
Trestní čin křivého obvinění spočívá v jednání pachatele, které může být podnětem k trestnímu stíhání konkrétní nevinné osoby a znamená vědomě objektivně nepravdivě informovat o skutkových okolnostech, tedy o tom kdy, kde a jak měl být trestný čin spáchán (Šámal, Púry, Rizman, Trestní zákon, komentář, C.H.Beck, 5. vydání, str. 957). Lze přisvědčit stěžovateli, že pro naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu je zapotřebí individualizace určité osoby, která by měla být pachatelem trestného činu, avšak není třeba, aby tato osoba byla označena např. jménem. Postačí, je-li individualizována uvedením takových okolností, z nichž lze spolehlivě dovodit, o kterou osobu jde. V nyní projednávaném případě stěžovatel tvrdí, že nikdy výslovně neurčil jako pachatele trestného činu P. S. Ústavní soud však s přihlédnutím k obsahu vyšetřovacího spisu musí konstatovat, že jak ze skutkových kolností popsaných stěžovatelem, tak i z jeho výpovědí před orgány činnými v trestním řízení, a z výpovědí dalších svědků (především strážníků městské policie) lze dojít jednoznačně k závěru, že křivě obviněným z trestného činu měl být právě strážník P. S. Byl to on a jeho kolega J. S., kdo byl přítomen incidentu se stěžovatelem na parkovišti a pouze tito dva převáželi stěžovatele k prokázání totožnosti na Policii ČR. Vzhledem k tomu, že k úderu stěžovatele do pravého spánku mělo dojít v průběhu jízdy, kdy vozidlo řídil J. S. a na sedadle vedle stěžovatele zprava seděl P. S., a že stěžovatel sám při výslechu dne 14. 6. 2001 do protokolu uvedl, že "domnívám se, že řidič to nebyl, že to není ani technicky možné, aby se otočil a udeřil mne, když já jsem byl sehnutý doprava, bylo to za jízdy", lze zcela logicky vyvodit závěr, že pachatelem měl být P. S. Námitka, týkající se úředního záznamu o podaném vysvětlení ze dne 14. 11. 2000 a jeho obsahu a event. dodatku k němu, je vzhledem ke shora naznačeným souvislostem nepodstatná.
Nelze rovněž přisvědčit námitce stěžovatele, že obecné soudy nesprávně posoudily předběžnou otázku tím, že se bez dalšího zkoumání ztotožnily s usnesením státního zástupce o zastavení trestního stíhání P. S. Soud I. stupně v odůvodnění rozsudku sice na usnesení státního zástupce odkázal, ale současně konstatoval, že "soud přezkoumal obsah tehdejšího trestního spisu, ale pokládal za nadbytečné, vyslýchat za tímto účelem osoby tam obviněné či v postavení svědků, přičemž dospěl ke stejnému závěru, k jakému došel i státní zástupce v citovaném usnesení". Shodně i soud odvolací, který doplnil dokazování výslechem svědka P. S., dospěl k závěru, že se lze ztotožnit se závěrem státního zástupce, že se nestal skutek, pro který byl P. S. trestně stíhán, což dále i blíže odůvodnil.
K námitce stěžovatele, že soudy neprovedly všechny nejen jím navržené důkazy, Ústavní soud pokládá za nutné připomenout, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny základních práv a svobod je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Pouze v případě, že tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s článkem 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud (podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval), proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ze zmíněných zásad však na druhé straně nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (srov. nález sp. zn. III.ÚS 150/93). Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy I. i II. stupně považovaly za nadbytečné provádět ve vztahu ke skutku, který byl popsán v trestním oznámení a výpovědi stěžovatele, dokazování v takovém rozsahu, v jakém bylo provedeno v trestní věci tehdy obviněného P. S. I podle názoru Ústavního soudu by opakování dokazování výslechem svědků provedeného v trestním řízení proti P. S. nepřineslo ve věci nic nového, když od předmětné události uplynula značná doba (25. 10. 2000) a nelze tedy předpokládat, že by si eventuelně vyslýchaní svědci vybavovali další nebo přesnější podrobnosti celé události.
Pokud jde o hodnocení důkazů, z odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který napravil nedostatky odůvodnění rozsudku soudu nalézacího, vyplývá, že obecné soudy postupovaly zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), jež je projevem jejich ústavní nezávislosti (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR), a není tedy v daných souvislostech v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením (se závěry z nich vyplývajícími) sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Lze tedy uzavřít, že obecné soudy v napadených rozhodnutích uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu (§125 odst. 1 trestního řádu). Důkazy provedené v tomto trestním stíhání vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu) a zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). Nedostaly se tudíž do rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatele, jichž se dovolával.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2006
Stanislav Balík
předseda senátu