ECLI:CZ:US:2006:2.US.414.06
sp. zn. II. ÚS 414/06
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů M. D. a J. D., obou zastoupených JUDr. Janou Barvínkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Stará 18-20, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. dubna 2006, č. j. 22 Cdo 2428/2005-127, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. dubna 2005, č. j. 16 Co 159/2002-116, a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 17. května 2002, č. j. 12 C 569/2000-87, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 17. května 2002, č. j. 12 C 569/2000-87, zamítl návrh žalobců (stěžovatelů), aby bylo určeno, že jsou výlučnými spoluvlastníky plotu nacházejícího se na pozemku blíže specifikovaném ve výroku I. tohoto rozhodnutí. Dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně shledal, že žalobci mají naléhavý právní zájem na určovací žalobě ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť mezi účastníky dochází ke sporům o vlastnictví k plotu, oddělujícímu sousedící pozemky žalobců a žalovaných, a určení vlastnického práva k plotu mezi nimi vytvoří pevný rámec pro řešení dalších právních vztahů. Předmětem sporu je plot v délce 40 m, který tvoří hranici pozemků žalobců a žalovaných. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že důkazy, o něž žalobci opřeli svá tvrzení, nestačí k prokázání jejich výlučného spoluvlastnictví k plotu. Tehdejší vlastnice (M. R.), která byla vyslechnuta jako svědkyně, poskytla údaje, jež jsou v rozporu s těmi, jež uvedla dne 24. června 1997 ve správním řízení o dodatečné povolení stavby ohrazení výběhu pro drůbež, probíhajícím pod č. j. 2974/97-21/97 před Městským úřadem v Třešti. Její svědectví proto soud prvního stupně vyhodnotil jako nedostačující. Plot na jižní straně není zmíněn ani v kupní smlouvě ze dne 26. července 1979 uzavřené mezi manžely R. (rodiči žalobkyně) a žalovanými, ani v posudku znalce ze dne 4. března 1990, vyhotoveném pro dědické řízení po M. R. (otci žalobkyně), což by se dalo předpokládat, pokud by měl být ve spoluvlastnictví žalobců. Navíc žalobě podle soudu prvního stupně beztak nelze vyhovět pro rozpor žalobního petitu s žalobním tvrzením žalobců. Ti mají polovinu nemovitostí ve společném jmění a zbývající polovinu vlastní výlučně žalobkyně. Žalobní petit však těmto tvrzením neodpovídá.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. dubna 2005, č. j. 16 Co 159/2002-116, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Poukázal na to, že podle §132 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák.") lze vlastnictví k věci nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem. Nic z toho však žalobci neprokázali. Tvrzení žalobců, že plot vystavěli výlučně jejich právní předchůdci, nebylo podpořeno ani výslechy svědků ani listinnými důkazy, zejména obsahem dědického spisu po zemřelém otci žalobkyně, M. R., ani spisem Městského úřadu v Třešti, č. j. 1337/97-21/97. Naopak tvrzení žalovaných o tom, že sporné oplocení vybudovali společně po dostavbě svého domu s otcem žalobkyně, podporují částečně i výpovědi nestranných svědků i skutečnosti, vyplývající z šetření na místě samém, které prokázalo, že sporné oplocení je vybudováno ze dvou rozdílných materiálů.
Následné dovolání žalobců bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. dubna 2006, č. j. 22 Cdo 2428/2005-127, odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud ČR neshledal, že by se v projednávané věci jednalo o rozhodnutí zásadního právního významu. Ohledně právní otázky nabytí vlastnického práva k věci zhotovené společnou činností více osob poukázal dovolací soud na svoje rozhodnutí ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, podle něhož vlastnictví k nově zhotovené stavbě nabývá ten, kdo stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (stavebník), přičemž není rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení. Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu zřejmé, že účastníci dohody chtěli spoluvlastnický vztah založit. Pokud stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob, jsou stavebníky všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky. Zda je z okolností věci zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z osob podílejících se na vzniku stavby, je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení. Ta vychází z jedinečných a konkrétních skutkových okolností případu. Jestliže soudy obou stupňů v nalézacím řízení dospěly k závěru, že sama okolnost, že je sporný plot umístěn na pozemcích žalobců, nestačí k tomu, aby při jeho vzniku bylo zřejmé, že žalobci (právní předchůdci) jsou jeho výlučnými vlastníky, a přihlédly k tomu, že plot odděluje pozemky žalobců a pozemky žalovaných v jejich hranicích (slouží tedy i zájmům žalovaných), a že byl zhotoven společně vlastníky obou sousedících pozemků (každá ze sousedících stran zhotovila na své náklady polovinu plotu o délce 20 m a poté byly obě poloviny funkčně spojeny), není jejich úvaha nepřiměřená, ale naopak je jejich právní závěr o podílovém spoluvlastnictví žalobců a žalovaných v souladu s konstantní judikaturou. Žalobcům nelze přisvědčit ani v tom, že soudy obou stupňů měly rozhodnout alespoň o jejich vlastnictví k reálné části plotu. Tam, kde vlastnictví k téže věci náleží více subjektům, jde o spoluvlastnictví. Předmětem spoluvlastnictví je však společná věc. Spoluvlastnický podíl neznamená, že by se vlastnické právo spoluvlastníka vztahovalo na určitou část věci, která je ve spoluvlastnictví.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zaručující právo na soudní ochranu a porušení čl. 11 Listiny zajišťující právo na ochranu vlastnictví. Porušení práva na spravedlivý proces spatřují stěžovatelé v tom, že soudy překročily protiústavním způsobem meze volného hodnocení důkazů, když pominuly důkaz provedený znaleckým posudkem a výpověď svědkyně (M. R.) zpochybnily údajným rozporem s její jinou výpovědí, k níž však v řízení žádný důkaz nebyl proveden ani navržen. Odvolací soud tak vzal za prokázanou skutečnost, která nemá oporu v provedeném dokazování. Pokud měl soud prvního stupně za to, že stěžovatelé nesplnili dostatečně svoji důkazní povinnost, pak je měl vyzvat k doplnění dokazování a poučit je o následcích nesplnění výzvy. Stěžovatelé vyslovili přesvědčení, že oprávněnost žaloby dostatečně doložili, ale v důsledku vadného hodnocení důkazů obecné soudy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a v návaznosti na to k nesprávným právním závěrům. Vlastnictví stěžovatelů nemůže dle jejich názoru zpochybnit tvrzení vedlejších žalovaných, že se podíleli na výstavbě plotu. Za rozhodující považují v řízení prokázané skutečnosti, a to že se jedná o vedlejší stavbu k věci hlavní. Dle názoru stěžovatelů byl plot zcela jednoznačně postaven s úmyslem výlučného vlastnictví právních předchůdců stěžovatelů. Nesouhlasili se závěrem Nejvyššího soudu ČR, že soudy nemohly vyhovět žalobě ani částečně přiznáním vlastnictví k reálné části plotu nebo přiznáním spoluvlastnického podílu na tomto plotu, pokud by dospěly k závěru, že se jedná o nedělitelnou věc.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé se dovolávali ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu (srov. sp. zn. IV. ÚS 188/94), Ústavní soud připouští, že v některých případech se může stát, že interpretace právních předpisů obecnými soudy, která se jeví jako interpretace na první pohled zákonná, může být natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti. Tak tomu bude zejména tehdy, jestliže bude např. výklad natolik extenzivní, že zasáhne do některého ústavně garantovaného základního práva, a tím poruší čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv. Toto se však v daném případě nestalo.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti v prvé řadě zpochybňují postup obecných soudů, který vedl ke skutkovým a právním závěrům, s nimiž stěžovatelé rovněž nesouhlasí. Pro náležité posouzení věci si Ústavní soud vyžádal od Okresního soudu v Jihlavě příslušný spis. Ústavní soud konstatuje, že námitky stěžovatelů směřují především proti zjišťování skutkového stavu, z něhož pak podle stěžovatelů soudy dospěly k nesprávným právním závěrům. Pokud jde o zjišťování skutkového stavu a s tím související hodnocení důkazů, je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno výše a jak správně podotýkají i stěžovatelé, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud z vyžádaného spisu dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotily. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud všechny potřebné důkazy provedly a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnily. U důkazů, které neprovedly nebo důkazy, které nepovažovaly za věrohodné (zejména výpovědi svědků M. R., M. R. a výpověď stěžovatelky), svůj postup a důvody, proč navrhované důkazy neprovedly, resp. proč jim nevěřily, řádně zdůvodnily. Ohledně námitky stěžovatelů, že soudy překročily meze volného hodnocení důkazů tím, že výpověď svědkyně M. R. zpochybnily rozporem s její jinou výpovědí (výpovědí ve správním řízení u Městského úřadu v Třešti) lze uvést, že sice soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí nekonstatuje jako důkaz správní spis Městského úřadu v Třešti, v němž měla být obsažená odlišná výpověď, ale ze soudního spisu je zřejmé, že soud prvního stupně si předmětný správní spis od Městského úřadu v Třešti opatřil (viz č. l. 45 a 48), a vycházel z něj při posuzování věci. O tom svědčí i znění odůvodnění odvolacího soudu, který měl uvedený správní spis k dispozici a při posuzování věci z něho vycházel. Rovněž nelze přisvědčit námitce stěžovatelů, že soudy pominuly důkaz provedený znaleckým posudkem znalce Ing. I. L.. Tento důkaz soud prvního stupně provedl a vyvodil z něj odpovídající skutková zjištění. Z takto řádně získaných skutkových zjištění vyslovily obecné soudy právní závěry. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, však sama o sobě nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti, neboť takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu zásadně nepřísluší.
K polemice stěžovatelů se závěry Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud podotýká, že posouzení otázky zásadního právního významu pro přípustnost dovolání náleží do kompetence Nejvyššího soudu ČR, do níž Ústavní soud rovněž nezasahuje. Nad rámec uvedeného lze zmínit, že závěry Nejvyššího soudu ČR jsou v souladu s konstantní judikaturou a Ústavní soud k nim nemá z pozice ochránce ústavnosti žádné výhrady.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 20. září 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu