ECLI:CZ:US:2006:2.US.421.04
sp. zn. II. ÚS 421/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti N. H. D., právně zastoupeného Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem Jaklovecká 18, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 33 T 9/2003, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. 4 To 48/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností splňující formální podmínky jejího projednání před Ústavním soudem se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 8 odst. 1, 2, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 5 odst. 4 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak Ústavní soud zjistil, stěžovatel byl rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2002, sp. zn. 0 Nt 3543, vzat do vazby z důvodů uvedených v ust. §67 písm. a), b), c) trestního řádu. Napadeným usnesením krajského soudu bylo rozhodnuto podle ust. §71 odst. 6 trestního řádu o ponechání ve vazbě z důvodů uvedených v ust. §67 písm. a), c) trestního řádu. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí stížnost, která byla napadeným rozhodnutím vrchního soudu dle ust. §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že podmínky zbavení osobní svobody v intencích judikatury "soudu pro lidská práva" musí být s přihlédnutím k okolnostem případu vykládány restriktivně tak, aby účelu trestního řízení bylo dosaženo při minimálních zásazích do Ústavou zaručených práv. Účelem trestního řízení není jen spravedlivé potrestání pachatele, ale také spravedlivý proces. Jedním z principů spravedlivého procesu vylučujícího libovůli při rozhodování soudu je mj. řádné odůvodnění rozhodnutí. Další důležitou složkou zaručující právo na spravedlivý proces je právo obviněného být v řízení slyšen a právo osob zbavených osobní svobody na přezkum oprávněnosti omezení svobody. Napadené rozhodnutí krajského soudu má zcela postrádat odůvodnění v části týkající se trvání vazby dle ust. §71 odst. 6 trestního řádu a vrchní soud skutečně dospěl k závěru, že se krajský soud vůbec nezabýval splněním podmínek ve smyslu ust. §71 odst. 4 trestního řádu. Nedostatek odůvodnění však přesto nebyl důvodem pro to, aby vrchní soud usnesení krajského soudu zrušil. Vrchní soud nedostatek rozhodnutí krajského soudu zhojil tím, že sám v rámci odůvodnění uvedl důvody, pro které byla vazba údajně prodloužena v souladu s ust. §71 odst. 4 trestního řádu. Dle názoru stěžovatele takto není možno postupovat. Dále stěžovatel namítá, že krajský soud dříve než vyhlásil rozhodnutí o vazbě v hlavním líčení, žádným způsobem stěžovatele předem neinformoval, že bude rozhodovat o vazbě a neumožnil tak jednotlivým obžalovaným se k otázce dalšího trvání vazby vyjádřit. Tímto postupem soudu mělo být porušeno právo stěžovatele být v řízení o vazbě slyšen a vyjádřit se k otázce dalšího trvání vazby. Rovněž vrchní soud rozhodoval v neveřejném zasedání, a tudíž aniž by stěžovatel byl slyšen, přičemž uvedené námitky o absenci slyšení před soudem platí i pro rozhodnutí vrchního soudu. Skutečnost, že prvostupňové rozhodnutí o dalším trvání vazby je nepřezkoumatelné, měla být důvodem pro zrušení rozhodnutí krajského soudu.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu vyjádřil Krajský soud v Ostravě. Uvedl, že při svém rozhodování o dalším trvání vazby postupoval plně v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, tj. s ust. §71 odst. 4 a 6. Ze skutečnosti, že vrchní soud poukazoval na nedostatek odůvodnění z hlediska ust. §71 odst. 4 trestního řádu, nelze dovozovat věcnou nesprávnost rozhodnutí soud prvého stupně. Vazební důvody podle ust. §67 písm. a), c) trestního řádu byly dány, přičemž zde existují i okolnosti uvedené v ust. §71 odst. 4 trestního řádu. Jedná se o věc obtížnou (13 obžalovaných, 4000 stran). Propuštěním stěžovatele nepochybně hrozilo, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení. K námitce nevyslechnutí stěžovatele při rozhodování o pokračování vazby krajský soud uvedl, že taková povinnost není zákonem stanovena. Jinak tomu je v ustanoveních upravujících uvalení vazby, tj. v ust. §69 odst. 5 a §77 odst. 2 trestního řádu, kde je povinnost výslechu výslovně uvedena.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu vyjádřil též Vrchní sodu v Olomouci, přičemž odkázal na písemné vyhotovení svého rozhodnutí a vyslovil názor, že přiznání práva obžalovaného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, je příliš extenzivním výkladem ust. čl. 5 odst. 4 Úmluvy.
Úvodem ústavněprávního přezkumu dané věci Ústavní soud poukazuje na to, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" (ve vztahu k důvodům vazby) je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci musí svědomitě posoudit (v kterémkoli stadiu řízení), zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Pro aplikaci uvedeného zákonného ustanovení přitom nejsou (a ani nemohou být) dána objektivní, přesná a neměnná kritéria, která je naopak potřebné vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování apod. Do těchto úvah a rozhodnutí jimi podložených, plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých, Ústavní soud - podle své ustálené judikatury - se cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.
Takové pochybení ovšem v dané věci Ústavní soud neshledal. Obecné soudy totiž v posuzované věci poukázaly na určité konkrétní okolnosti, které dle jejich názoru odůvodňují obavu z jednání stěžovatele předvídaného v ust. §67 písm. a), c) trestního řádu, přičemž je zřejmé, že tyto konkrétní okolnosti mohou značit určitou objektivní konstelaci, která zahrnuje nejen osobu navrhovatele, ale i znaky skutkové podstaty trestných činů, pro které je stíhán. Postup obecných soudů v dané věci a v uvedených souvislostech nelze označit za ústavně nepřípustně extenzivní, případně extrémně rozporný ve vztahu existujících skutkových zjištění a samotných zákonem stanovených důvodů vazby.
Ve vztahu k naplnění podmínek ust. §67 písm. a) trestního řádu soudy argumentovaly poukazem na fakt, že stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, na který zákon stanoví trestní sazbu v rozmezí od 8 do 12 let odnětí svobody (ust. §187 odst. 1, 2 písm.b) 3 písm.a) trestního zákona), z čehož dovodily naplnění jedné z demonstrativně alternativně v ust. §67 písm. a) trestního řádu uvedených skutkových podstat, která tak sama o sobě zakládá důvodnou obavu, že se obviněný bude vyhýbat trestnímu stíhání, a to buď tím, že uprchne anebo tím, že se bude skrývat, a to hrozbu vysokého trestu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze "hrozbou vysokým trestem" odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let.
Přitom právě v trestných činech, z jejichž spáchání je stěžovatel obžalován, kdy "nejpřísněji trestným" je zjevně trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle ust. §187 odst. 1, 2 písm.b) 3 písm.a) trestního zákona, ke kterému trestní zákon přiřazuje trest odnětí svobody se sazbou v rozmezí od 8 do 12 let odnětí svobody (spadající tak do kategorie zvlášť závažných trestných činů dle §41 odst. 2 trestního zákona), vyplývá, že není možné předpokládat uložení trestu odnětí svobody stěžovateli ve výši menší než osmi let. Navíc ve spojení s konkrétními okolnostmi případu stěžovatele v napadených rozhodnutích uvedených - tj. fakt, že stěžovatel trestnou činnost páchal po dlouho dobu a nešlo tak o jednorázové jednání; stěžovatel je obviněn ze spáchání dvou trestných činů, přičemž pokud bude odsouzen za spáchání více než jednoho trestného činu, značí to dle ust. §34 písm. i) trestního řádu přitěžující okolnost; trestná činnost byla páchána v rámci organizované skupiny; trestná činnost byla páchána s vysokými zisky (srov. tvrzení soudů ve smyslu "značného prospěchu") - lze vyvodit implicitně přesvědčení soudů o tom, že je možné předpokládat uložení trestu odnětí svobody stěžovateli vyšší než osm let. Pokud tedy Ústavní soud ve své judikatuře zákonné podmínky "hrozby" vysokým trestem interpretuje ve smyslu konkretizace a individualizace trestněprávní kvalifikace skutku ve vztahu k obviněnému, že tomuto požadavku vrchní soud dostál. Přitom Ústavní soud opakuje výše uvedené, že "hrozba vysokého trestu" již sama o sobě zakládá důvodnost obavy před vyhýbáním se trestního stíhání a tím naplnění důvodnosti útěkové vazby; proto z pohledu ústavněprávního přezkumu projednávané věci zabývat se dalšími skutečnostmi uvedenými soudy pro podporu vazebního důvodu dle ust. §67 písm. a) trestního řádu by bylo v jistém smyslu nadbytečné. Přesto však k tomu Ústavní soud podotýká, že rovněž poukaz soudů na to, že se v případě stěžovatele jedná o vietnamského státního příslušníka, ve spojení s tím, že není vázán na území České republiky žádnými bližšími rodinnými, případně pracovními či majetkovými vazbami, lze považovat za konkrétní skutečnost odůvodňující důvodnou obavu z jednání stěžovatele předvídaného v ust. §67 písm. a) trestního řádu.
Rovněž postup obecných soudů ve vztahu k vazebnímu důvodu dle ust. §67 písm. c) trestního řádu v dané věci a v uvedených souvislostech nelze označit za ústavně nepřípustně extenzivní, případně extrémně rozporný ve vztahu existujících skutkových zjištění a samotného zákonem stanoveného důvodu předstižné vazby. Z rozhodnutí obecných soudů totiž jednoznačně vyplývá, že předstižní důvod vazby byl shledáván vzhledem k charakteru, rozsahu a dlouhodobosti páchání trestné činnosti, jakožto činnosti pokračující. Předmětná trestná činnost totiž byla páchána v rámci organizované skupiny (nejedná se přitom jen o pouhé propojení mezi obžalovanými z hlediska žalované páchané trestné činnosti, ale též o vazby na další osoby, mezi které byl heroin distribuován); obžalovaní včetně stěžovatele tím měli získat značný prospěch; trestná činnost měla být páchána po delší čas, přičemž právě vzetím do vazby bylo obžalovaným zabráněno v pokračování trestné činnosti, pro kterou jsou stíháni. Uvedené skutečnosti lze považovat za konkrétní a odůvodňující důvodnou obavu z jednání stěžovatele předvídaného v ust. §67 písm. c) trestního řádu.
Nicméně lze souhlasit s námitkou stěžovatele, že napadené rozhodnutí krajského soudu postrádá odůvodnění v části týkající se trvání vazby dle ust. §71 odst. 4 a 6 trestního řádu. Kritéria uvedená v §71 odst. 4 věta druhá trestního řádu vyžadují k rozhodování o ponechání obviněného (resp. obžalovaného) ve vazbě zpřísněné podmínky pro vyvození závěru, který odůvodňuje další držení vazebně stíhané osoby. Jedná se o další obligatorní podmínky, které musí přistoupit vedle obecných důvodů vazby podle ust. §67 trestního řádu.
Vzhledem k tomu, že krajský soud stran podmínek uvedených v §71 odst. 4 věta druhá trestního řádu neuvedl výslovně nic, nelze přezkoumat, zda se jimi při rozhodování o dalším ponechání ve vazbě stěžovatele vůbec zabýval. V napadeném rozhodnutí krajského soudu tedy absentují nezbytné řádně odůvodněné úvahy a zhodnocení podmínek dle ust. §71 odst. 4 věta druhá trestního řádu. Nicméně podstatné je, že vrchní soud na tento nedostatek krajského soudu poukázal a podmínkami v ust. §71 odst. 4 věta druhá trestního řádu se již řádně zabýval (str. 9-10 odůvodnění usnesení vrchního soudu), přičemž dospěl k závěru - který v uvedených souvislostech nelze označit za ústavně nepřípustně extenzivní - že jsou v dané věci naplněny.
Skutečností tedy je, že uvedený nedostatek odůvodnění rozhodnutí krajského soudu vrchní soud zhojil, což ostatně potvrzuje i sám stěžovatel v ústavní stížnosti. Nicméně z obsahu jeho ústavní stížnosti vyplývá, že považuje skutečnost uvedené vady soudu prvého stupně za vadu nezhojitelnou v řízení před soudem stížnostním. Stěžovatel se totiž zřejmě domnívá, že stížnostní soud, když potvrdil usnesení obvodního soudu a nezrušil jej, založil neústavnost vlastního rozhodnutí i přesto, že sám uvedený nedostatek odstranil. Takový závěr je však mylný.
Podle čl. 4 Ústavy ČR jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Takto vymezenou soudní moc není možné zúžit pouze na ochranu provedenou Ústavním soudem, ale rozumí se jí soudní moc jako celek. Nepochybné přitom je, že řízení před soudem prvního a druhého stupně (obzvláště ve vazebním řízení) nelze pojímat izolovaně, jakožto dvě řízení na sobě nezávislá, vzájemně nepropojená. Je nutno chápat a hodnotit je naopak jako jeden celek (srov. již jen fakt, že až na základě rozhodnutí stížnostního soudu - pokud byla podána stížnost - je vazební rozhodnutí pravomocné). Ústavní soud tedy hodnotí ústavnost konkrétního řízení jako celek a nikoliv toliko jednotlivé části zvláště; tato zásada je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva svobody. Pokud tedy v projednávané věci bylo porušeno ust. §71 odst. 6 ve spojení s ust. §71 odst. 4 trestního řádu nedostatkem odůvodnění naplnění v citovaných ustanoveních uvedených podmínek soudem prvého stupně, byla tato chyba zcela jednoznačně napravena soudem stížnostním, a tím bylo zajištěno dodržení základních práv stěžovatele. Postupem obecných soudů jako celku tedy nedošlo k namítanému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítal, že jeho ústavním pořádkem zaručená práva byla porušena tím, že soudy rozhodly bez stěžovatelova předchozího slyšení, ve kterém by se mohl k důvodům vazby vyjádřit, Ústavní soud k tomu uvádí následující.
Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že nutnost osobního výslechu není automaticky daná ve všech případech (opačný výklad by byl ryzím formalismem; navíc za situace, kdy podle české právní úpravy má obviněný právo opakovat žádost o propuštění z vazby každých čtrnáct dnů dle ust. §72 odst. 3 tr. ř., by to byl požadavek přehnaný a nepotřebný; pokud by se taková praxe měla stát pravidlem, mohla by způsobovat velké průtahy v řízení, které by mohly paralyzovat průběh trestního řízení). Absence takového slyšení tedy neznamená vždy automaticky zásah do ústavně zaručených práv a svobod. Slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, je zásadně nutné vždy. Takto kategorický závěr však je možno vztáhnout právě jen na řízení o stížnosti obviněného proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby a nikoliv ve stejném rozsahu na jiná vazební rozhodnutí. V ostatních případech neexistence takovéhoto slyšení při každém rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody neznamená vždy a automaticky porušení ústavně zaručených práv a svobod; každý případ je totiž nutno posuzovat individuálně, s ohledem na jeho konkrétní okolnosti.
V dané věci krajský a vrchní soud nerozhodovaly se zajištěním slyšení stěžovatele, při němž by se mohl vyjádřit ke konkrétním důvodům své vazby.
Ústavní soud k tomu z obecného pohledu uvádí, že neposuzuje ve své judikatuře postup orgánů veřejné moci ani převážně, ani výlučně v jeho formálním vyjádření. Naopak, ať už při konkrétní či abstraktní kontrole norem či při přezkumu výkonu státní moci, posuzuje Ústavní soud skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a v něm poté nalézá případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí. Tímto názorem Ústavní soud mimo jiné respektuje doktrínu materiálního právního státu, na kterou se ve své judikatuře opakovaně odvolává. V tomto duchu posuzuje dodržení lidskoprávních záruk ústavního pořádku v konkrétní věci zásadně z hlediska jejich skutečného a účinného uplatnění s ohledem na funkci, kterou v trestním řízení plní. Přitom smyslem a účelem slyšení je vytvoření prostoru pro obhajobu k vyvracení důvodů, na nichž se zakládá další ponechání obviněného ve vazbě, tedy nalezení pokud možno co nejvěrnějších faktů o tom, zda existují vazební důvody, nevyloučit obhajobu ve fair procesu kontradiktorního charakteru a umožnit jí osobně proti vazebním důvodům argumentovat; není jím přirozeně jen opakované formální "slyšení pro slyšení".
V tomto "materiálním" duchu tedy Ústavní soud posuzoval stěžovatelem vymezené porušení práva být slyšen, tj. z hlediska, zda neabsentovalo jeho skutečné a účinné uplatnění s ohledem na funkci, kterou v trestním řízení plní.
Relevantní v této souvislosti byl přitom fakt, že stěžovatel nejen ve své stížnosti proti napadenému rozhodnutí krajského soudu, ale dokonce ani v ústavní stížnosti neuplatnil konkrétní námitku, jejíž prokázání by, ve vztahu k existujícím konkrétním vazebním důvodům, reálně mohlo v rámci slyšení vyvrátit konkrétní důvod opodstatňující útěkovou a předstižnou vazbu. Jinými slovy, stěžovatel ani v řízení před obecným soudem, ani v ústavní stížnosti neuvedl žádné konkrétní námitky, které by znamenaly, že skutečnosti, na kterých bylo omezení jeho osobní svobody založeno, se změnily či zanikly, a z nichž by vyplývala nutnost jeho osobního slyšení (nevyplynulo tedy, že by jeho slyšení mohlo do věci vnést nové, pro rozhodování soudu o vazbě významné, skutečnosti).
To ostatně potvrzuje nepřímo i postup stěžovatele v tom směru, že námitku absence osobního slyšení v řízení před krajským soudem ve své stížnosti proti usnesení krajského soudu neuplatnil a osobní slyšení vrchním soudem ve stížnostním řízení ani nepožadoval. Proto konstruování nové námitky stěžovatele o absenci slyšení ex post, tj. až po proběhlém pravomocném vazebním řízení v ústavní stížnosti, budí spíše dojem účelovosti z jeho strany.
Pokud tedy Ústavní soud nahlížel na ústavně zaručené právo stěžovatele být slyšen v jeho materiálním pojetí, nezbylo než konstatovat, že skutečné a účinné uplatnění tohoto práva stěžovatele s ohledem na funkci, kterou v trestním řízení plní, neabsentovalo a k jeho porušení tedy nedošlo.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Na tomto základě - tedy po shledání absence zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele - Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu