ECLI:CZ:US:2006:2.US.422.06
sp. zn. II. ÚS 422/06
Usnesení
II. ÚS 422/06
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. K., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem Riegrova 172, Kralupy nad Vltavou, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 10 To 113/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí a uvádí, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 10, čl. 4 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 30. 1. 2006, sp. zn. 2 T 208/2005, uznán vinným trestnými činy znásilnění podle §241 odst. 1 trestního zákona, týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 trestního zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců s výkonem ve věznici s ostrahou. Trestných činů se měl dopustit na poškozené manželce Y. K..
Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Praze zamítl jako nedůvodné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v trestním řízení byly provedeny pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch a byly opomenuty důkazní návrhy, které učinil na podporu své obhajoby, přičemž tvrzení poškozené o četnosti a intenzitě útoků na její osobu jsou nepravdivá, resp. zkreslená v jeho neprospěch. Od počátku trestního stíhání stěžovatel připouštěl, že mezi ním a poškozenou docházelo k opakovaným konfliktům a provokacím, přičemž poškozená v hádkách stále častěji vyhrožovala, že stěžovatele připraví o majetek a postará se o jeho uvěznění. Již v prvním podání vysvětlení stěžovatel do protokolu uvedl tvrzení poškozené, že vše potřebné jí dosvědčí její kamarádky, které byly později slyšeny v postavení svědků. I když nebyly provedeny všechny stěžovatelem navržené důkazy, domnívá se, že bylo dostatečným způsobem prokázáno, že poškozená mohla být motivována k tomu, aby zveličovala negativní stránky jednání stěžovatele. Podle přesvědčení stěžovatele měly soudy obou stupňů provést zvláště pečlivě důkazní řízení, a to nejen ve směru potvrzujícím obvinění, nýbrž i ve směru toto obvinění vyvracejícím.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že zatímco soud I. stupně své povinnosti odůvodnit řádně neprovedení navržených důkazů dostál, odvolací soud se důkazními návrhy uplatněnými až v odvolání vůbec nevypořádal. (Stěžovatel navrhoval doplnění dokazování vyšetřovacím pokusem k prověření výpovědi svědkyně Hlavaté a zajištění nahrávky jeho telefonátu se synem z vazební věznice.) Tyto důkazní návrhy zůstaly zcela bez povšimnutí odvolacího soudu, přestože oba mohly vést ke znevěrohodnění dvou pro obžalobu významných svědků.
Stěžovatel má zásadní výhrady vůči závěru o znásilnění poškozené dne 30. 4. 2005, neboť pro tento závěr neexistuje žádný důkaz. Poškozená v rámci celého přípravného řízení o tomto znásilnění nic neuvedla, a přitom se jednalo o jediný případ z řady tvrzených znásilnění, u něhož při hlavním líčení byla schopna uvést dobu, ve které k němu mělo dojít. Stěžovatel se také domnívá, že při úvaze o výši trestu má v rámci posuzování společenské nebezpečnosti soud zohlednit jednání a provokace poškozené, což však neučinil. Také provedení důkazu výpisem telekomunikačního provozu telefonu poškozené mělo podle stěžovatele prokázat četnost a dobu kontaktů poškozené s R. H., jejich neprovedení znamená nedostatečné prokázání skutkového stavu věci.
K obsahu ústavní stížnosti se stručně vyjádřily oba obecné soudy. Okresní soud v Mělníku má za to, že v řízení před obecnými soudy nebylo porušeno žádné základní právo či svoboda stěžovatele. Krajský soud v Praze je rovněž přesvědčen, že v trestním řízení proti stěžovateli bylo postupováno zcela v souladu se zákonem a k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo. Dokazování proběhlo v rozsahu pro objasnění věci dostatečném, důkazy byly hodnoceny objektivně a rozhodnutí je jimi podloženo.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a po prostudování vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tato činnost není zaměřena na eventuální porušení práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud v minulosti rovněž mnohokrát zdůraznil, že není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani činnost těchto orgánů nahrazovat. Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen, posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004 ve věci sp. zn. II. ÚS 168/03, Sbírka nálezů s usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, nález č. 78, str. 255 a násl.).
Polemika stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti se týkala především problematiky provádění důkazů při zjišťování skutkového stavu. K námitce stěžovatele, že soudy neprovedly všechny jím navržené důkazy, Ústavní soud pokládá za nutné připomenout, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Pouze v případě, že tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho též s článkem 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (srov. nález sp. zn. III.ÚS 150/93). Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost.
Soud I. stupně, jak uvádí i sám stěžovatel v ústavní stížnosti, na str. 8 rozsudku řádně odůvodnil, proč nevyhověl některým důkazním návrhům obhajoby stěžovatele. V kontextu celého případu pak i Ústavní soud má za to, že navrhované důkazy, pokud by byly provedeny, by na závěru o vině stěžovatele nemohly nic podstatného změnit. V odvolání stěžovatel zopakoval svoji verzi obhajoby, což odvolací soud v odůvodnění rozsudku odmítl. Vyjádřil se i k důkazním návrhům obsaženým v odvolání, které se v podstatě kryly s důkazy navrženými u hlavního líčení a na str. 3 usnesení sice stručně, ale konstatoval, že soud I. stupně tyto důkazy odmítl provést zcela důvodně a i podle názoru odvolacího soudu je další dokazování nadbytečné.
Pokud jde o hodnocení důkazů, z odůvodnění napadených rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu vyplývá, že obecné soudy postupovaly zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), jež je projevem jejich ústavní nezávislosti (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR), a není tedy v daných souvislostech v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením (se závěry z nich vyplývajícími) sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil tytéž námitky, které tvořily podstatu jeho obhajoby v řízení před soudem I. stupně i před odvolacím soudem. Jak z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, tak i z odůvodnění usnesení soudu odvolacího však jasně vyplývá, že oba soudy se uvedenými námitkami zodpovědně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí konkrétním způsobem vylíčily, z jakých důvodů jim nelze přisvědčit. Protože úkolem Ústavního soudu není opětovně předkládat a doplňovat argumentaci na podporu závěrů obecných soudů, jestliže postupovaly ve shodě s principy spravedlivého procesu, postačí odkázat na závěry odvolacího soudu, které lze považovat za dostačující.
Lze tedy uzavřít, že obecné soudy v napadených rozhodnutích uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu (§125 odst. 1 trestního řádu). Důkazy provedené v tomto trestním stíhání vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu) a zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). Nedostaly se tudíž do rozporu s právem na spravedlivý proces vyjádřený v článku 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolával.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2006
Stanislav Balík
předseda senátu