ECLI:CZ:US:2006:2.US.424.05
sp. zn. II. ÚS 424/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele D. Z., zastoupeného JUDr. Janem Vočkou, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 12, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 3. 2004, sp. zn. 7 Co 2844/2003, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1636/2004, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, a Muzea Jindřichohradecka, se sídlem v Jindřichově Hradci, Albínovo nám. 19/1, zastoupeného JUDr. Jiřím Drahotou, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo nám. 70/11, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu ČR, a to s odkazem na údajné porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 4 C 794/2001, z něhož zjistil následující:
Okresní soud v Jindřichově Hradci uložil rozsudkem ze dne 24. 10. 2003, čj. 4 C 794/2001-34, žalovanému Okresnímu muzeu Jindřichův Hradec (nyní Muzeum Jindřichohradecka) povinnost vydat stěžovateli movité věci, specifikované ve výroku tohoto rozhodnutí, a to do tří dnů od jeho právní moci, a dále rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění uvádí, že stěžovatel je vlastníkem 49/50 předmětných věcí a vlastníkem jejich 1/50 byl F. S. ke dni svého úmrtí, přičemž není zjištěno, kdo je jejich vlastníkem nyní. Žalovaný tak drží věci bez právního důvodu.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. 3. 2004, čj. 7 Co 2844/2003-69, změnil rozhodnutí soudu prvého stupně tak, že žalobu na vydání specifikovaných movitých věcí zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud zohlednil předchozí pravomocné rozhodnutí ve věci sp. zn. 4 C 19/99, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci, v níž bylo určeno, že otec stěžovatele byl ke dni svého úmrtí vlastníkem movitých věcí, jejichž vydání se stěžovatel domáhá, a že podle dohody schválené soudem v rámci dodatečného projednání dědictví nabyl stěžovatel 49/50 uvedených věcí. Vyšel však z toho, že takto byla řešena otázka vlastnictví předmětných věcí ke dni smrti zůstavitele. V projednávané věci však řešil, zda je stěžovatel vlastníkem předmětných věcí i ke dni rozhodování soudu. S odkazem na rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, a na zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. č. 87/1991 Sb.), konstatoval, že požadované věci převzal stát bez právního důvodu, což bylo zjištěno i v minulých řízeních, a že stěžovatel v propadné lhůtě, stanovené uvedeným restitučním předpisem, svůj nárok jakožto právní nástupce původního vlastníka neuplatnil. Nemůže se tak domáhat vydání věci dle předpisu obecného, tj. dle občanského zákoníku.
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 6. 6. 2005 dovolání stěžovatele zamítl. Dle odůvodnění tohoto rozsudku šlo o dovolání přípustné, nicméně nedůvodné. Stěžovatel byl od počátku osobou oprávněnou k podání návrhu podle zák. č. 87/1991 Sb. a rozhodnutí odvolacího soudu je proto správné.
Stěžovatel napadá závěry odvolacího a dovolacího soudu v projednávané ústavní stížnosti. Napadeným rozhodnutím vytýká, že zasáhla do jeho ústavně zaručených práv. Poukazuje na odlišnou judikaturu k projednávané věci, vyjádřenou mj. i v rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 6. 2001, sp. zn. 5 Co 2368/2000, ve věci návrhu stěžovatele na určení, že jeho otec byl ke dni 10. 8. 1966 vlastníkem movitých věcí. Dále pak upozorňuje např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 560/99, v němž Nejvyšší soud připustil možnost volby žalobce mezi postupem dle restitučních předpisů a předpisů obecných. Domnívá se, že odvolací soud dospěl k nepřijatelnému závěru, dle něhož se uplynutím prekluzívních lhůt uvedených v restitučních předpisech legalizuje okupace věci státem v rozhodném období. Vedle toho stěžovatel namítá, že až rozhodnutím Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 17. 9. 2001 byla schválena dohoda o vypořádání dědictví po jeho otci, z čehož dovozuje, že ve lhůtě stanovené zákonem č. 87/1991 Sb. nemohl svůj nárok uplatnit, neboť by ani nebyl schopen dokázat, že jeho otec ke dni úmrtí vlastnil požadované movité věci. V této souvislosti poukazuje též na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 539/98, dle něhož pro právní vztahy osob, které nejsou oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb., tento zákon nemůže mít postavení speciálního zákona. Stěžovatel též tvrdí, že v minulosti žádal určení vlastnictví k předmětným movitým věcem, obecné soudy mu vyhověly a ani Ústavní soud neshledal jejich pochybení. Obecné soudy dle něj porušily ustanovení §139 odst. 2 o.z., dle něhož hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou počítanou dle velikosti podílů, a svým postupem mu tak zamezily disponovat s movitými věcmi, k nimž mu v minulosti přiznaly právo podílového spoluvlastnictví.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Nejvyšší soud ČR a Krajský soud v Českých Budějovicích, a vedlejšího účastníka řízení, Muzeum Jindřichohradecka, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření připouští, že judikatura k problematice konkurence restitučních a obecných předpisů byla v minulosti nejednotná. Byla však sjednocena stanoviskem velkého senátu Nejvyššího soudu, z nějž vycházela i napadená rozhodnutí. Pokud jde o námitku stěžovatele, že nemohl restituční nárok uplatnit dřív, než bylo projednáno dědictví po jeho otci, nevypořádává se s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí o dovolání. Podle názoru Nejvyššího soudu též neobstojí ani tvrzení, že spoluvlastnictví stěžovatele již bylo určeno rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ve věci sp. zn. 4 C 19/99, a to proto, že šlo o určení vlastnictví jeho otce ke dni jeho úmrtí. Nejvyšší soud navrhl ústavní stížnost jako zjevně nedůvodnou odmítnout. Také Krajský soud v Českých Budějovicích považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Shodně poukazuje na vývoj judikatury, završený rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu ČR, z něhož při svém rozhodování vycházel. Dále odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Muzeum Jindřichohradecka taktéž odkázalo na zmíněné rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu. Současně též připomíná, že v řízení uplatňovalo námitku vydržení předmětných věcí.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti pouze polemizuje se závěry, vyslovenými v napadených rozhodnutích, a opakuje své dřívější námitky, s nimiž se obecné soudy vypořádaly, aniž by svou současnou polemiku podpořil ústavně právně relevantní argumentací. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud konstatuje, že právní názory, vyjádřené v napadených rozhodnutích nevybočují z mezí zákona, jsou z ústavního hlediska akceptovatelné a jejich odůvodnění jsou ústavně konformní a srozumitelná.
Ve světle shora uvedeného nutno nahlížet jak na námitku, dle níž stěžovatel nemohl v rozhodné době uplatnit svůj restituční nárok, neboť dědické řízení bylo ukončeno až po uplynutí prekluzívní lhůty podle zák. č. 87/1991 Sb., tak i na námitku, že vlastnictví k předmětným věcem již bylo určeno a soudy nyní stěžovateli brání v dispozici s jeho vlastnictvím. Na prvou z námitek výslovně reagoval dovolací soud, když konstatoval, že stěžovatel byl od počátku oprávněnou osobou podle zák. č. 87/1991 Sb., a mohl tedy žádat vydání požadovaných věcí dle uvedeného předpisu, přičemž je irelevantní jeho subjektivní přesvědčení, že by neprokázal skutečnosti rozhodné pro uplatnění nároku. S uvedeným závěrem stěžovatel sice nesouhlasí, neuvádí však, v jakém směru by měl vybočovat z mezí ústavnosti, a zasahovat tak do jeho práv. Ústavní soud jej sám protiústavním neshledává. Stejný závěr nutno učinit pokud jde o druhou v pořadí uvedenou námitku. Jak uvedl již odvolací soud, v předchozím soudním řízení byla vyřešena pouze otázka vlastnictví věcí ke dni smrti otce stěžovatele. V projednávané věci však soud řešil otázku vlastnického práva k předmětným věcem ke dni rozhodnutí. Relevantní přitom není ani odkaz stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci, sp. zn. IV. ÚS 552/01, v němž se zabýval ústavností rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. června 2001, čj. 5 Co 2368/2000-144, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. června 2000, čj. 4 C 19/99-83, jimiž bylo mj. určeno, že zůstavitel PhMr. D. Z. (právní předchůdce stěžovatele) byl ke dni svého úmrtí 10. 8. 1966 v rozsahu 49/50 vlastníkem ve výroku rozhodnutí blíže označených movitých věcí. Sám Ústavní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že předmětem řízení bylo určení vlastnictví právního předchůdce stěžovatele k těmto věcem ke dni jeho úmrtí, tj. určení vlastnictví k okamžiku rozhodnému z pohledu práva dědického. Stěžovatel nežádal o určení vlastnictví ve vztahu ke své osobě, ale o určení vlastnictví zůstavitele. Okolnosti a skutečnosti v následujícím období nastalé a případně mající vliv na "aktuální" vlastnické právo předmětem řízení před obecnými soudy s ohledem na žalobní petit nebyly a ani být nemohly. Jejich význam může být předmětem posouzení jiného řízení.
Konečně pokud jde o argumentaci stěžovatele stran protiústavnosti závěrů, týkajících se možnosti uplatnění práv podle restitučních předpisů a předpisů obecných, ani v tomto směru nelze stěžovateli přisvědčit. Důvodně sice poukazuje na dřívější nejednotnou judikaturu, jak však správně poznamenal Nejvyšší soud ve svém vyjádření, tato nejednost byla odstraněna rozhodnutím jeho velkého senátu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, z něhož napadená rozhodnutí vychází. Skutečnost, že jde o rozhodnutí ústavně konformní, vyplývá ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05. V tomto stanovisku bylo mj. vysloveno, že vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. Ústavní soud v této souvislosti též vyzdvihl, že výsledkem přijetí a aplikace restitučních předpisů mělo být nastolení právní jistoty ve vlastnických vztazích. Ústavní soud sice nastolil tendenci odčiňovat křivdy v co možná nejširším rozsahu, vždy však v rámci předpisů, které jsou ke zmírnění těchto křivd přijaty, a vždy s ohledem na státem legitimovanou vůli k nápravě těch křivd, ke kterým došlo v letech 1948 - 1989, tedy v době vymezené jako doba nesvobody zákonem č. 480/1991 Sb., v době totalitního systému uplatňovaného komunistickou stranou, nikoliv křivd jiných. Tato vůle státu je jasně vymezená právě restitučními zákony a jen ve věcném i časovém rozsahu těmito zákony určeném je náprava přípustná.
S ohledem na závěry zde částečně citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu a na nedůvodnost ostatních námitek, o níž bylo již výše pojednáno, tedy nutno konstatovat, že obecné soudy, jejichž rozhodnutí byla napadena, nevybočily z mezí ústavnosti a nezasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní stížnost tak nutno označit za zjevně neopodstatněnou a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2006
S t a n i s l a v B a l í k, v.r.
předseda senátu