ECLI:CZ:US:2006:2.US.425.05
sp. zn. II. ÚS 425/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. Č., zastoupené JUDr. Ivanem Werlem, advokátem Advokátní kanceláře ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká 74/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2005, č.j. 20 Cdo 918/2004-49, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2003, č.j. 9 Co 1541/2003-22 a usnesení Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 14. 10. 2003, č.j. 31 E 1132/2003-13a, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 90, 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení soudu prvého stupně, kterým byl nařízen vůči stěžovatelce výkon rozhodnutí k vydobytí pohledávky oprávněného ve výši 71 000 Kč. Rovněž požaduje zrušení rozhodnutí krajského soudu, který rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil a zrušení usnesení, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání, neboť Nejvyšší soud neshledal, že v projednávané věci se jedná o otázku zásadního právního významu.
Dle stěžovatelky jádro problému spočívá v tom, že soudy nesprávně vyhodnotily situaci, kdy svému vnukovi darovala nemovitost v hodnotě 1 milion, jejíhož vrácení se pro nevhodné chování vnuka neúspěšně domáhala a byla posléze zavázána k zaplacení nákladů řízení v uvedené výši. Stěžovatelka je přesvědčena, že nevhodné jednání vedlejšího účastníka, který se exekuční cestou domáhá zaplacení nákladů řízení, je s ohledem na její věk (78let), zdravotní stav, majetkové poměry a příbuzenský poměr v rozporu s dobrými mravy. Za této situace neměl soud návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí vyhovět a měl by jej zamítnout. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudu dle nějž ust. §3 obč.zák. lze uplatnit jen v občanskoprávních vztazích a nelze jej vztahovat na procesněprávní úkony, kterým je i návrh na výkon rozhodnutí a považuje jej ze strany soudu za projev libovůle.
Stěžovatelka je přesvědčena, že jediným ústavně konformním výkladem soudy projednávaného problému je jí prosazovaný výklad. Zdůrazňuje, že soudy nedostály zásadám spravedlivého procesu vyplývajícím z čl. 36 Listiny, mezi něž patří ústavní požadavek přezkumu rozhodnutí soudu nižšího stupně soudem vyššího stupně. Tvrdí, že soudy se dostatečně nevypořádaly s její argumentací, z jejich odůvodnění nevyplývá srozumitelně a zřetelně vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, že tyto závěry jsou v přímém nesouladu s ust. §3 obč. zák., a z logické či jiné možné interpretace odůvodnění jejich rozhodnutí nevyplývají.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými usneseními z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že námitky stěžovatelky a argumentace ústavní stížnosti směřují proti právním závěrům vysloveným v nalézacím řízení, završenému rozhodnutími, která byla podkladem (exekučním titulem) pro nařízení výkonu rozhodnutí. Právě v rámci tohoto řízení měla stěžovatelka důsledně uplatnit argumentaci ohledně rozporu s dobrými mravy a námitky týkající se povinnosti uhradit náklady řízení v uvedené výši, a vůči rozhodnutí v tomto řízení mohla případně uplatnit i ústavní stížnost.
Řízení vykonávací není pokračováním pravomocně skončeného nalézacího řízení, v jeho rámci již není opětovně přezkoumáván žalobní návrh, soud neprovádí dokazování, nezjišťuje skutkový stav věci a nevyvozuje právní závěry ohledně opodstatněnosti návrhu, ani není přezkoumávána správnost výroku rozhodnutí o nákladech řízení, ale je zákonem stanoveným postupem oprávněnému umožňováno vydobytí pravomocně přiznané a vykonatelné pohledávky. V tomto smyslu nebylo možné námitky stěžovatelky zohlednit stejně jako námitku ohledně povinnosti přezkoumávat rozhodnutí soudu nižšího stupně vyšším stupněm. Z obsahu připojených rozhodnutí je zřejmé, že v rámci nalézacího řízení byla věc přezkoumána odvolacím soudem. Stejně tak v řízení vykonávacím se věcí zabýval soud odvolací i Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání.
Ústavní soud ověřil, že krajský soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posuzoval při projednávání odvolání proti rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí srážkami z důchodu povinné, zda jsou splněny podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí, tzn. existence formálně a materiálně vykonatelného rozhodnutí a vhodnost navrženého způsobu provedení výkonu rozhodnutí. Za situace, kdy stěžovatelka nezpochybnila tyto základní předpoklady, v rámci rozhodování o výkonu rozhodnutí nebyly námitky stěžovatelky právně významné a soud nemá možnost zvrátit projev vůle oprávněného, nelze považovat jeho rozhodnutí o zamítnutí odvolání za nezákonné či dokonce neustavní.
Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, když neshledal, že napadeným rozhodnutím byla řešena otázka zásadního právního významu, a to s poukazem na již stávající judikaturu (sp. zn. 20 Cdo 535/2002 ).
Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, ale je oprávněn přezkoumat pouze to, zda uvedený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. V tomto smyslu stěžovatelka ani žádné výhrady k rozhodnutí dovolacího soudu neuvádí a jak Ústavní soud zjistil, dovolání bylo zákonu odpovídajícím způsobem projednáno, přičemž v odůvodnění rozhodnutí byl uveden odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým již bylo o stěžovatelkou označené otázce zásadního právního významu rozhodováno.
Ústavní soud uzavírá, že požadavek stěžovatelky, aby soud ve vykonávacím řízení posuzoval, zda postup oprávněného, který se domáhá zaplacení pravomocně přiznané pohledávky, je v souladu s dobrými mravy, nemá oporu v zákoně a ve své podstatě by vedl k znovuotevření pravomocně skončené věci. Jakkoliv se může stěžovatelce subjektivně jevit skutečnost, že oprávněný využil svého pravomocně přiznaného práva a na základě vykonatelného rozhodnutí se zaplacení nákladů řízení domáhá exekuční cestou, jako rozporná z hlediska požadavku na dodržování dobrých mravů, je možné ji v dané procesní situaci takto posuzovat pouze z morálního hlediska bez možnosti zamezit oprávněnému prostřednictvím soudu, aby využil možnosti vyplývající pro něj z ustanovení §251 o.s.ř. a násl.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2006
Stanislav Balík
předseda senátu