ECLI:CZ:US:2006:2.US.43.06.1
sp. zn. II. ÚS 43/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. A. K., zastoupené JUDr. Marcelou Scheeovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Lazarská 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, č. j. 20 Cdo 511/2005-110, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2004, č. j. 28 Co 273/2004-94, a rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 2. 4. 2004, č. j. 9 C 21/2003-70, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 2. 2006 a doplněnou dne 29. 3. 2006, která i v ostatním splňovala všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - východ. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
Ze spisu Okresního soudu Praha - východ, sp. zn. 9 C 21/2003, který si Ústavní soud k projednání a rozhodnutí věci vyžádal, bylo zjištěno následující:
Okresní soud Praha - východ zamítl rozsudkem ze dne 2. 4. 2004, č. j. 9 C 21/2003-70, žalobu stěžovatelky, jíž se domáhala po žalované České republice - Okresnímu soudu v Kladně (dále též "vedlejší účastník"), zaplacení částky 417.000,-Kč s přísl. z titulu schovací smlouvy. O odvolání stěžovatelky rozhodoval Krajský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 14. 9. 2004, č. j. 28 Co 273/2004-94, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl usnesením ze dne 27. 10. 2005, č. j. 20 Cdo 511/2005-110.
Rozhodnutí soudů obou stupňů i soudu dovolacího stěžovatelka napadla projednávanou ústavní stížností. Předně poukazuje na to, že nemá právnické vzdělání. S ohledem na její majetkové poměry ji soud prvního stupně osvobodil od povinnosti platit soudní poplatek, avšak nepoučil jí ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 o.s.ř. o možnosti požádat o ustanovení zástupce, jehož náklady by nesl stát. Dle jejího názoru se tento nedostatek projevil v průběhu řízení před soudy v její neprospěch.
Stěžovatelka poukazuje na obsah spisu a postup soudu po vydání platebního rozkazu ve věci a vyslovuje přesvědčení, že byla poškozena na svých právech tím, že ač byly splněny zákonné důvody k rozhodnutí věci rozsudkem pro uznání (když nebylo prokázáno, že vyjádření žalované k žalobě bylo soudu doručeno v prodloužené lhůtě), věc byla bez dalšího v rozporu s ustanovením §153a o.s.ř. projednána. Dle stěžovatelky nebylo o jejím návrhu na vydání rozsudku pro uznání rozhodnuto ve správné formě, a to usnesením, proti němuž by bylo možno podat odvolání. Nesprávnost tohoto postupu údajně v odůvodnění svého rozhodnutí uznal i Nejvyšší soud, jehož závěr, že žalovanou zde nestíhá důkazní povinnost k prokázání včasnosti podání kvalifikovaného vyjádření, ovšem stěžovatelka považuje za nesprávný.
V další části ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti samotným důvodům zamítnutí její žaloby. V podstatě namítá, že soud se nezabýval jejím argumentem, že "při převzetí koní jednala vlastním jménem", jelikož v rozporu s §28 odst. 3 o.s.ř. před novelou aplikoval ustanovení §24 o.s.ř., ve znění po novele, a dospěl tak k nesprávnému závěru, že právní zastoupení oprávněného (otce stěžovatelky) v exekučním řízení advokátkou JUDr. N. skončilo, a že nadále pak oprávněného zastupovala stěžovatelka, která pro něho také koně převzala. Toto zastoupení se ostatně týkalo jen exekučního řízení, vedeného pod sp. zn. E 3785/98, protože účastníkem druhého exekučního řízení otec stěžovatelky nebyl. K otázce, kým chce být otec stěžovatelky nadále zastoupen, mělo být provedeno dokazování navržené stěžovatelkou (výslech advokátky JUDr. N. a otce stěžovatelky). Bez něho nemohl soud z obsahu exekučního spisu dospět k názoru, že otec stěžovatelky chtěl být zastoupen stěžovatelkou, když sám vedlejší účastník jednal při soupisu koní a jejich předání s advokátkou. Soud prvního stupně tak v rozporu se skutečným stavem věci dospěl k závěru, že stěžovatelka vystupovala jako zástupkyně svého otce, ale co se týče jejího vztahu k ostatním oprávněným v jiném exekučním řízení, nebyla tato otázka řešena. Stěžovatelka se domnívá, že počátek uplatnění jejího nároku si soudy vzaly za záminku, aby tento nárok posuzovaly s ohledem na skutečnost, že k tomuto datu byli již koně sepsaní původně pro více oprávněných, převedeni pro exekuční řízení, v němž vystupoval jako oprávněný pouze otec stěžovatelky.
Závěrem stěžovatelka odkazuje na obecné zásady provádění a hodnocení důkazů a uzavírá, že soud prvního stupně vyšel jednostranně ze zjištění, jež podpořilo jeho nesprávný závěr, že stěžovatelka převzala všechny koně jako zástupkyně svého otce, a důkazy osvědčující tvrzení stěžovatelky odmítl provést. Věc tak nebyla řádně a nestranně projednána a je jí tak bráněno domoci se práva na náhradu majetkové újmy, která jí vznikla vůči vedlejšímu účastníkovi, a jejíž výše je přímo úměrná jeho neschopnosti ukončit exekuční řízení v přiměřené a pro účastníky únosné lhůtě. Nabyla tak přesvědčení, že některé soudy rozhodují tak, aby uchránily jiný soud, příp. jeho zaměstnance, od povinnosti k náhradě škody
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Nejvyšší soud, Krajský soud v Praze a Okresní soud Praha - východ. Nejvyšší soud odkázal na svůj závěr vyslovený v odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí dovolání, že - obecně - nevydání usnesení, jímž by soud stěžovatelčin návrh na vydání rozsudku pro uznání zamítl, vadou řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. být může, v daném případě však tato vada nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Skutkový závěr soudu druhého stupně o včasnosti vyjádření k žalobě totiž není úspěšně napadnutelný, neboť jediným dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je nesprávnost právního posouzení, nikoli nesprávnost skutkového zjištění. Tato vada, byť by existovala (což není tento případ), není dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Ostatní argumenty stížnosti jsou dle Nejvyššího soudu pouhým opakováním námitek uplatněných v dovolání, s nimiž se dovolací soud vypořádal. Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla přinejmenším v části směřující proti rozhodnutí dovolacího soudu jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, případně zamítnuta.
Krajský soud v Praze má za to, že postačí, když odkáže na odůvodnění svého rozsudku. Domnívá se, že rozhodnutím soudů obou stupňů nedošlo k porušení práv stěžovatelky na soudní ochranu. Navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Okresní soud Praha - východ také plně odkázal na obsah spisu a odůvodnění vydaných rozhodnutí. Tvrzení stěžovatelky, že nebyla poučena o právu požádat o ustanovení zástupce, označil s poukazem na usnesení ze dne 22. 8. 2003 za nepravdivé. Ohledně námitky včasného doručení vyjádření žalované odkázal na úřední záznam na č.l. 82 a obsah spisu. Upozornil na to, že zákon výslovně neukládá povinnost rozhodnout v případě, že neshledá podmínky pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání, zvláštním rozhodnutím. Proto soud rozhodl ve věci až po jejím projednání rozsudkem na základě zjištěného skutkového stavu. Tímto postupem nemohlo dojít ke zkrácení práv stěžovatelky. Navrhl ústavní stížnost zamítnout.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná.
Námitky stěžovatelky lze rozdělit do dvou skupin. Stěžovatelka jednak brojí proti údajným procesním pochybením, jichž se měly soudy dopustit v souvislosti s projednáním její žaloby, a jednak ve věci samé namítá, že právní závěry soudů jsou v příkrém nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
Stěžovatelka v prvé řadě poukazuje na to, že soud prvního stupně, ač věděl, že splňuje podmínky ustanovení §138 o.s.ř., ji ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 o.s.ř. nepoučil, že může požádat o ustanovení zástupce, jehož náklady by nesl stát. Tvrzení stěžovatelky není pravdivé. Jak vyplývá z obsahu spisu, stěžovatelka byla usnesením ze dne 22. 8. 2003, č. j. 9C 21/2003-24, vyzvána k odstranění vad žaloby. Toto usnesení obsahuje vedle poučení o možnosti požádat o osvobození od soudních poplatků i poučení stěžovatelky o právu žádat, aby jí byl na náklady státu ustanoven zástupce (i z řad advokátů). Přestože usnesení bylo stěžovatelce doručeno dne 29. 8. 2003, stěžovatelka o ustanovení právního zástupce nepožádala. Nemůže proto nyní úspěšně argumentovat tím, že nebyla o svém právu včas poučena.
Stěžovatelka dále soudu prvního stupně vytýká, že nevydal rozsudek pro uznání, ač pro jeho vydání byly splněny podmínky, neboť žalovaná údajně neprokázala, že své vyjádření k žalobě podala včas. Stejnou námitku stěžovatelka uplatnila ve svém dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud se jí podrobně zabýval a ústavně konformním způsobem se s ní vypořádal, stejně jako s tvrzením stěžovatelky, že prodloužení lhůty k vyjádření je proti smyslu ustanovení §114b o.s.ř. Pro stručnost lze proto v tomto směru odkázat na odůvodnění usnesení dovolacího soudu. V právních závěrech tohoto soudu Ústavní soud neshledal nic, co by opravňovalo jeho zásah. Jak již v minulosti mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není "přehodnocovat" skutkové a právní závěry obecných soudů, k nimž dospěly na základě řádně provedeného dokazování. Jestliže odvolací soud učinil skutkový závěr, že žalovaná se k žalobě vyjádřila před uplynutím lhůty dodatečně prodloužené, a tomuto závěru plně odpovídají soudem provedené a řádně zhodnocené důkazy, pak Ústavnímu soudu nepřísluší na tomto závěru cokoli měnit.
I když soud prvního stupně, který dospěl přes výslovný návrh stěžovatelky na vydání rozsudku pro uznání k závěru, že situace předvídaná ustanovením §114b odst. 5 nenastala, a že proto rozsudek pro uznání ve smyslu §153a odst. 3 o.s.ř. vydat nelze, nerozhodl o tomto procesním návrhu stěžovatelky samostatným usnesením (jak předvídá soudní literatura v komentáři k ustanovení §153a o.s.ř.), Ústavní soud má za to, že tato tvrzená vada není způsobilá zasáhnout do ústavních práv stěžovatelky, neboť žádným způsobem neovlivnila rozhodnutí ve věci samé.
Další námitky stěžovatelky směřují do rozsahu provedeného dokazování. Stěžovatelka jimi polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů a v podstatně se tak domáhá nového meritorního přezkoumání jejich rozhodnutí, k čemuž ovšem Ústavní soud není oprávněn, neboť není dalším stupněm v hierarchii obecných soudů a do jejich nezávislého rozhodování nemůže zasahovat. Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu lze považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud jsou jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou záležitostmi obecného soudu. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za předpokladu, že jimi je porušeno některé z ústavně zaručených práv (srov. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, nález č. 98).
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozsudků, soudy obou stupňů shodně dovodily, že v předmětném nalézacím řízení nešlo o vztah ze smlouvy o úschově podle §747 občanského zákoníku, ale že věc je nutno posoudit podle ustanovení §327 odst. 1, 2 o.s.ř., ve spojení s ustanovením §326 odst. 1 o.s.ř. a ustanovením čl. 23 bodu 5 písm. c) Instrukce ministra spravedlnosti č. 1360/95-OOD (řádu pro soudní vykonavatele). Dospěly tak k závěru, že stěžovatelka převzala při výkonu rozhodnutí koně pro oprávněného ("podle jeho dispozice"), a že tedy náklady na péči o ně za období, než se stala jejich vlastníkem (a které byly předmětem napadeného řízení), může úspěšně uplatnit pouze v řízení o výkon rozhodnutí jako své náklady řízení proti povinnému. Její nárok tedy může být uspokojen jen v řízení podle části třetí o.s.ř., nikoli v řízení nalézacím. Tento právní závěr má dle názoru Ústavního soudu oporu v provedeném dokazování a z ústavního hlediska je akceptovatelný. Pokud se stěžovatelka s provedeným hodnocením důkazů neztotožňuje a nabízí vlastní verzi, Ústavní soud znovu připomíná, že hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Oba soudy své závěry řádně, srozumitelně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily. Uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, včetně uvedení příslušných zákonných ustanovení, dle nichž postupovaly. Vypořádaly se i s návrhem stěžovatelky na doplnění dokazování výslechem svědků a vysvětlily, proč považují tyto důkazy za nadbytečné. Skutečnost, že stěžovatelka s jejich závěry nesouhlasí, nemůže za této situace založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Nelze přisvědčit stěžovatelce v tom, že by se soudy nezabývaly některými jejími tvrzeními a námitkami. Především z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je dostatečně zřejmé, že odvolací soud k námitkám stěžovatelky přihlížel a podrobně vysvětlil, proč je neakceptoval. Přihlédl i k exekuci vedené ve prospěch jiných oprávněných než otce stěžovatelky a uvedl, z jakých důvodů považoval závěr soudu prvního stupně, že i v tomto případě došlo k zajištění koní ve prospěch stěžovatelky, a nikoli původních oprávněných, za správný. Pokud mu stěžovatelka nyní vytýká, že otázku právního zastoupení původního oprávněného - otce stěžovatelky -vyřešil bez znalosti exekučních spisů a v rozporu s tehdy platným zněním občanského soudního řádu, její námitka důvodná není, neboť i v tomto směru učiněné skutkové závěry, vyplývají z listin založených v exekučním spisu Okresního soudu v Kladně, sp. zn. E 3785/98, jímž byl proveden v řízení před soudem I. stupně důkaz. Ústavní soud se ani nedomnívá, že by odvolací soud postupoval v rozporu s tehdy platným občanským soudním řádem. I před novelizací občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., který v novelizovaném ustanovení §28 odst. 3 upravil fikci zániku plné moci, k níž dochází dnem, kdy účastník předloží soudu plnou moc, kterou pověřil zastupováním jiného zástupce, byl tento později zákonem upravený postup v praxi soudů akceptován, aniž by bylo vyžadováno formální ukončení původního zastoupení v téže věci. Jak vyplývá z listin obsažených v předmětném exekučním spisu i z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, o skutečné vůli oprávněného být v řízení zastoupen stěžovatelkou nevznikly žádné pochybnosti, a bylo by proto nadbytečné v tomto směru provádět další dokazování.
Z postupu odvolacího soudu, vyplývajícího z protokolu o jednání ze dne13. 7. 2004, při němž stěžovatelku upozornil na to, že i kdyby akceptoval její právní názor, že mezi účastníky byla konkludentně uzavřena schovací smlouva, pak by měla sice nárok na náklady, které jí úschovou vznikly, ale exekuční soud by na tyto náklady zřejmě požadoval od stěžovatelky jako oprávněné zálohu, a vyzval ji ke zvážení svého dalšího postupu, lze těžko dovodit, že by tím chtěl zaujmout opačný právní názor než soud prvního stupně, jak dovozuje v ústavní stížnosti stěžovatelka. Spíše byl motivován snahou pokusit se o mimosoudní vyřízení celé záležitosti. Stěžovatelka jenom s poukazem na tento zvolený procesní postup nemůže nyní úspěšně argumentovat tím, že potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu pro ni bylo překvapivé.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v projednávaném případě k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu