ECLI:CZ:US:2006:2.US.430.06
sp. zn. II. ÚS 430/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatelky Ing. J. M., zastoupené JUDr. Helenou Ottovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Koperníkova 21, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 15. 3. 2004, čj. 7 C 6/2003-107, ze dne 18. 2. 2005, čj. 10 C 118/2004-44, ze dne 8. 3. 2006, čj. 10 C 118/2004-78, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2006, čj. 14 Co 152/2006-92, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se obrací na Ústavní soud s ústavní stížností, jíž se domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Okresního soudu Plzeň - jih a Krajského soudu v Plzni, a to s odkazem na údajné porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 3 a čl. 95 Ústavy.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spisy Okresního soudu Plzeň - jih, sp. zn. 7 C 6/2003 a 10 C 118/2004, z nichž zjistil následující:
Usnesením Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 15. 3. 2004, čj. 7 C 6/2003-107, bylo rozhodnuto, že vzájemný návrh stěžovatelky proti J. H., M. H. a Z. Z., o zaplacení ve výroku specifikovaných částek, se vylučuje k samostatnému řízení.
Usnesením Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 18. 2. 2005, čj. 10 C 118/2004-44, byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení soudního poplatku ve výši 68.870,- Kč do 3 dnů od doručení tohoto usnesení.
Usnesením Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 8. 3. 2006, čj. 10 C 118/2004-78, bylo řízení o žalobě na zaplacení částky 1.760.620,50 Kč proti J. H., M. H. a Z. Z., zastaveno. Soud současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud, dle odůvodnění svého rozhodnutí, zohlednil ustanovení §9 odst. 1 a 4 písm. c) zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen "zákon o soudních poplatcích"). Uvádí, že stěžovatelka nezaplatila soudní poplatek v soudem stanovené lhůtě, ani v této lhůtě nesdělila okolnosti, odůvodňující nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by jí vznikla újma, a ani nedoložila, že bez své viny nemohla poplatek dosud zaplatit. Nad rámec uvedeného dodal, že ani okolnosti, uváděné v přípisu stěžovatelky, který byl podán až po uplynutí uvedené lhůty, by postup soudu dle §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích neopodstatňovaly, neboť nedostatek financí nemůže vést k tomu, že náklady řízení ponese stát, když bylo rozhodnuto, že stěžovatelka nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků.
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2006, čj. 14 Co 152/2006-92, bylo posledně uvedené rozhodnutí potvrzeno. Soud se vyjádřil především k námitce, že řízení nemohlo být zastaveno, když soud již začal jednat o věci samé, a to tak, že toto tvrzení není pravdivé, což blíže odůvodnil.
Stěžovatelka napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Domnívá se, že soud rozhodoval v rozporu s výslovným zněním zákona. K evidentnímu pochybení došlo, když soud vyzval k zaplacení soudního poplatku stranu žalovanou. Nebyly tak respektovány principy řádného a spravedlivého procesu. Stěžovatelka neměla možnost se proti tomuto usnesení odvolat, a tudíž bylo popřeno její právo na soudní ochranu. Domnívá se, že pro spravedlivé rozhodnutí je též nezbytná možnost přezkumu ve spravedlivém opravném procesu. Podání, sepsané advokátkou, v dalším odkazuje na předchozí podání, sepsané samou stěžovatelkou. Ta, pokud jde o usnesení Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 15. 3. 2004, čj. 7 C 6/2003-107, uvedla, že dané rozhodnutí je libovolné, neboť neobsahuje odůvodnění. Brojí i proti samotné skutečnosti, že její návrh byl vyloučen k samostatnému projednání, a to s ohledem na povahu věci. Usnesení Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 18. 2. 2005, čj. 10 C 118/2004-44, označuje za nesprávné a taktéž libovolné. Touto výzvou nebyla stěžovatelka vyzývána k zaplacení soudního poplatku, neboť výzva směřovala na žalovanou a ne na žalobkyni. Uvádí též, že nepřevzala žádné usnesení, neboť se doručovalo právní zástupkyni. K rozhodnutí téhož soudu čj. 10 C 118/2004-78, udává, že v původním řízení odmítal soud zaplacení soudního poplatku od navrhovatelek a pokračoval v něm navzdory nezaplacenému soudnímu poplatku, čímž nastolil nerovnost "zbraní" v neprospěch stěžovatelky. Odůvodnění tohoto rozhodnutí neodpovídá skutečnosti a je v rozporu s procesním právem stěžovatelky na spravedlivé řízení, což se týká i rozhodnutí odvolacího soudu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Pokud jde o prvé napadené rozhodnutí (usnesení Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 15. 3. 2004, čj. 7 C 6/2003-107), Ústavní soud především zdůrazňuje, že jde o usnesení o vedení řízení, jehož vydání je na úvaze obecného soudu a zásadně nejde o rozhodnutí, které by bylo s to jakkoli zasáhnout do práv účastníků. Takové rozhodnutí nemusí být odůvodněno (§169 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen "o.s.ř.") a není proti němu přípustné odvolání [§202 odst. 1 písm. a)]. Rozhodnutí obecného soudu neshledává Ústavní soud svévolným, jak naznačuje stěžovatelka.
Usnesením Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 18. 2. 2005, čj. 10 C 118/2004-44, byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení vyměřeného soudního poplatku. Stěžovatelka jednak nesouhlasí už se samotným faktem, že byl vyměřen jí, jako žalované, a jednak s tím, že proti tomuto usnesení neměla právo se odvolat. Dle zákona o soudních poplatcích se soudní poplatek neplatí jen ze žaloby jako takové, ale i ze vzájemného návrhu [srov. §2 odst. 1 písm. d) zákona o soudních poplatcích, dle něhož je poplatníkem poplatku za řízení před soudem prvního stupně žalovaný, uplatňující svá práva vzájemným návrhem]. Soud tedy postupoval v souladu se zákonem a jeho rozhodnutí nelze považovat za zásah do práv stěžovatelky. Usnesení, jímž se vyzývá účastník k zaplacení soudního poplatku, je usnesením o vedení řízení [§202 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], a proto proti němu není odvolání přípustné. I z tohoto pohledu je proto napadené usnesení zákonné, a též ústavně konformní. Ve skutečnosti, že se stěžovatelka nemohla odvolat proti rozhodnutí o vedení řízení nelze spatřovat porušení jejího práva na soudní ochranu. To je zabezpečeno v rámci řízení v její věci jako celku. Svá práva mohla chránit, a také tak učinila, jednak žádostí o osvobození od soudních poplatků, tak i následně opravnými prostředky proti konečnému rozhodnutí ve věci. Fakt, že je ve výroku tohoto rozhodnutí nepřesně označena jako žalovaná, ačkoli již byla v pozici žalobkyně (v řízení o vzájemném návrhu), taktéž není takovým pochybením, které by bylo s to zasáhnout do jejích ústavně garantovaných práv. Jde jen o formální nepřesnost, která však neměla zásadní dopad, a je napravitelná postupem dle §164 o.s.ř. Irelevantní je též poznámka, že stěžovatelka žádné usnesení nepřevzala. Toto usnesení, jako i další rozhodnutí soudu, jí byla doručována postupem dle §45c odst. 1 věta prvá o.s.ř. (resp. dříve §49 o. s.ř.), dle něhož, má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. K této problematice se ostatně Ústavní soud již vyslovil, když takový postup v případě doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku shledal ústavním, s tím, že výklad obecných soudů, které nepovažují zaplacení soudního poplatku za natolik nezastupitelný úkon, který musí podle §49 odst. 1 občanského soudního řádu vykonat pouze účastník osobně, je ústavně konformní. Z pohledu ústavního práva je totiž významná právě možnost dodatečného splnění poplatkové povinnosti v odvolacím řízení (viz. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 671/02).
Pokud jde o další napadená rozhodnutí, stěžovatelka především zpochybňovala postup soudu v řízení o původní žalobě vzhledem k poplatkové povinnosti žalobkyň v dané věci. K tomu nutno poznamenat, že meze přezkumu Ústavního soudu jsou dány návrhovým žádáním obsaženým v ústavní stížnosti. Ve věci, kterou se Ústavní soud zabýval, zjevně k žádnému porušení ústavně zaručených práv nedošlo. Zda v jiném řízení bylo nesprávně rozhodnuto o poplatkové povinnosti účastníků, není předmětem tohoto řízení. Tvrdí-li stěžovatelka, že odůvodnění napadených rozhodnutí neodpovídá skutečnosti a je v rozporu s její právem na spravedlivé řízení, neposkytla k tomu dostatek argumentů, které by její námitku opodstatnily. Ústavní soud neshledal, že by tato rozhodnutí jakkoli vybočovala z mezí ústavnosti a neshledal proto ani jakýkoli důvod je zrušit.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2006
S t a n i s l a v B a l í k , v.r.
předseda senátu