ECLI:CZ:US:2006:2.US.433.06
sp. zn. II. ÚS 433/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti navrhovatele Ing. F. D., zastoupeného Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem se sídlem J.Š. Baara 80, České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. 11 Nc 104/2005, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 19 Co 553/2006, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích a Krajského soudu v Českých Budějovicích, a to s odkazem na údajné porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 11 Nc 104/2005, z něhož zjistil následující:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. 11 Nc 104/2005, svěřil nezl. Jiřího D. (jedná se o pseudonym), syna stěžovatele, do výchovy matky, a to jak pro dobu do, tak i pro dobu po rozvodu manželství jeho rodičů, stěžovateli uložil povinnost přispívat na výživu dítěte částkou 3.000,- Kč měsíčně počínaje 1. 1. 2006 i po právní moci rozsudku rozvodu manželství a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 19 Co 553/2006, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Z odůvodnění obou uvedených rozhodnutí plyne, že na základě zjištěného skutkového stavu obecné soudy shodně dospěly k závěru, že ačkoli rodiče nezletilého dosud obývají jeden rodinný dům, je v zájmu nezletilého, aby i pro dobu do rozvodu manželství rodičů bylo rozhodnuto o jeho svěření do výchovy matce a stěžovateli byla stanovena vyživovací povinnost. Pro návrh stěžovatele svěřit nezletilého pro dobu po rozvodu do střídavé výchovy rodičů soud neshledal základní předpoklad, totiž souhlas matky.
Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Tvrdí, že pro úpravu výchovy nezletilého pro dobu do rozvodu manželství rodičů nebyly splněny zákonné podmínky. Ustavení §50 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), umožňuje zásah soudu za situace, že rodiče spolu nežijí. Obdobně pak podle ustanovení §86 zákona o rodině soud upraví vyživovací povinnost rodičů, pokud spolu tito nežijí, nebo pokud jeden z nich vyživovací povinnost dobrovolně neplní.
Soud si při zjišťování podmínky společného žití manželů kladl otázku, zda manželé dosud udržují osobní (intimní) a majetkové společenství, zda tedy společně sdílejí radosti a problémy, zda společně tráví volný čas, zda pečují o druhého manžela a v neposlední řadě, zda společně nakládají s finančními prostředky. Soud podle názoru stěžovatele nabyl přesvědčení o naplnění podmínky neexistence společného soužití rodičů toliko ze zjištění, že manželka svému manželovi nevaří, nepere a rodiče dítěte spolu netráví volný čas. Stěžovatel však s tímto výkladem nesouhlasí. Připouští, že v otázce trávení volného času je značně limitován svou výdělečnou činností, kterou nicméně zajišťuje úhrady potřeb rodiny. I soud uznal, že se stěžovatel ve svém volném čase nezletilému věnuje. Podle názoru stěžovatele je tedy zřejmé, že z tohoto závěru, lze vzhledem ke společnému bydlišti rodičů dovodit, že všichni členové rodiny tráví volný čas společně. Určité rozpory mezi rodiči jsou podle názoru stěžovatele zcela přirozené a neexistenci společného žití manželů z nich nelze dovozovat.
Stěžovatel připomíná, že dobrovolně hradí i náklady na společnou domácnost i na výživu nezletilého, když dne 9. 2. 2006 matce přispěl částkou 5.000,- Kč a dne 15. 3. 2006 částkou 7.000,- Kč. Za této situace podle názoru stěžovatele momentálně nejsou dány podmínky pro úpravu výchovy a výživy nezletilého. Pro dobu po rozvodu se stěžovatel domáhal stanovení střídavé výchovy obou rodičů.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky.
Přestože Ústavní soud dle své ustálené judikatury zastává názor, že je zásadně věcí obecného soudu zvážit podmínky svěření dítěte do výchovy jednoho či druhého rodiče (viz např. I. ÚS 48/04, II. ÚS 554/04, III. ÚS 100/03 nebo IV. ÚS 60/04), zabýval se v daném případě především otázkou, zda obecné soudy při rozhodování, resp. při aplikaci zákonných ustanovení, neporušily současně s "jednoduchým právem" i některou z ústavních kautel, kterážto podmínka představuje důvod přezkumu rozhodovací činnosti obecného soudu Ústavním soudem.
Na projednávaný případ dopadají normy zákona o rodině upravující práva a povinnosti rodičů vůči nezletilému dítěti, a to zejména aplikovaná ustanovení §50 odst. 1 tohoto zákona (podle kterého nežijí-li rodiče nezletilého dítěte spolu a nedohodnou-li se o úpravě jeho výchovy a výživy, může soud i bez návrhu rozhodnout, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu), dále ustanovení §26 odst. 2 tohoto zákona (podle něhož může soud tam, kde jsou oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají o výchovu zájem, svěřit dítě do společné, popřípadě střídavé výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte a budou-li tak zajištěny jeho potřeby), dále ustanovení §26 odst. 4 (upravující kritéria pro svěření dítěte do výchovy) a §86 odst. 1 tohoto zákona (podle něhož nežijí-li rodiče nezletilého dítěte spolu, upraví soud rozsah jejich vyživovací povinnosti nebo schválí jejich dohodu o výši výživného).
Stěžovatel staví svou argumentaci na polemice s výkladem ustanovení §50 odst. 1 zákona o rodině, resp. i ustanovení §86 odst. 1 téhož zákona. Podle stěžovatele na posuzovaný případ nelze aplikovat zákonnou dikci "rodiče spolu nežijí". Výhrady stěžovatele přitom předně směřují do částí výroku týkajících se toliko doby před rozvodem manželství. Je si zřejmě vědom toho, že rozhodnutí o úpravě práv a povinností k dítěti pro dobu po rozvodu již souvisí s probíhajícím řízením o rozvod manželství (je ve smyslu ustanovení §26 zákona o rodině jedním z předpokladů vydání rozhodnutí o rozvodu manželství).
V posuzované věci obecné soudy vyšly ze zjištění, že mezi manžely přetrvávají neshody stran výchovy nezletilého dítěte a finančního zabezpečení rodiny. Jako jeden z důvodů rozvodu manželství matka nezletilého uvedla dluhy stěžovatele, které ohrožují rodinu. Obecné soudy zjistily, že rodiče nezletilého spolu nekomunikují, píší si dopisy, a každý z nich hospodaří se svými finančními prostředky, nakupují si každý své potraviny. Matka nezletilého stěžovateli nevaří, nepere a netráví s ním volný čas. Podle ustálené judikatury společné bydlení rodičů nezletilého dítěte v jednom bytě neznamená, že by v takovém případě nemohl být splněn zákonný předpoklad pro úpravu výchovy a výživy (srov. Holub, M., Nová, H., Hyklová, J., Zákon o rodině, komentář, 2005, s. 137). Fakt, že stěžovatel dosud obývá spolu s matkou a dítětem tentýž dům, který je ve spoluvlastnictví matky a mateřské babičky (ta souhlas s bydlením stěžovatele v nemovitosti odvolala) a přispívá na úhrady spojené s užíváním domu, které mu matka zpětně písemně vyúčtuje, tak soud nepovažoval za skutečnost, kterou by bylo možné chápat jako důkaz o existenci společného žití rodičů. Obecné soudy tak dovodily, že rodiče nesdílejí osobní, intimní a majetkové společenství, zahrnující mimo jiné osobní péči o druhého manžela a společné nakládání s finančními prostředky, tedy že spolu ve smyslu ustanovení §50 odst. 1 zákona o rodině nežijí. Vzhledem k nesrovnalostem mezi rodiči stran výchovy a výživy jejich nezletilého dítěte soudy dospěly k závěru, že je v jeho zájmu za této situace i pro dobu před rozvodem práva a povinnosti rodičů k němu upravit. V tomto směru Ústavní soud dodává, že zájem dítěte je dlouhodobě obecně přijímaným základním kritériem, vyplývajícím z celkového kontextu právní úpravy vztahů mezi rodiči a dětmi i z Úmluvy o právech dítěte, a musí být proto předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, včetně soudního rozhodování o nich (srov. např. čl. 3 odst. 1, čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, i ustanovení §26 odst. 4, §27 zákona o rodině). Prvotní odpovědnost za výchovu a vývoj nezletilého dítěte (srov. čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) zůstává i nadále na obou rodičích. Pokud se společné žití manželů v budoucnu obnoví, stane se rozhodnutí o výchově a výživě bez dalšího neúčinným.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy při rozhodování o tom, zda jsou dány podmínky pro úpravu výchovy a výživy nezletilého pro dobu před i po rozvodu manželství jeho rodičů odpovědně zvažovaly zákonná kritéria, a dominantně zájem nezletilého dítěte. Přitom vzaly v úvahu všechny okolnosti, které v průběhu řízení vyšly najevo a hodnocení důkazů provedly v souladu s ustanovením §132 o.s.ř. K námitkám stěžovatele lze připomenout, že soudy neshledaly důvody pro úpravu styku s nezletilým, neboť rodiče se na něm zjevně dohodli bez zásahu soudu. K otázce střídavé výchovy, kterou stěžovatel pro dobu po rozvodu manželství navrhoval a soud jeho návrhu nevyhověl, Ústavní soud odkazuje na odůvodnění nálezu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 48/04, v němž uvedl, že "svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů nesmí být ústupkem jejich vzájemné rivalitě, ale vyjádřením kvalitního a pozitivního vztahu rodičů k dítěti; to však předpokládá toleranci, vyspělost a dobrou vůli všech zúčastněných. Rozhodnutí o střídavé výchově nezletilého dítěte by mělo vycházet z jejich společné vůle a dohody, schopnosti spolu komunikovat a spolupracovat a nezapojovat nezletilého do svých vzájemných problémů".
Ústavní soud považuje uvedené závěry obecných soudů za ústavně konformní a odpovídající provedenému dokazování. Nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by soudy rozhodovaly svévolně a proti zájmům nezletilého. Naopak to byli rodiče, kteří při splnění podmínek neexistence společného žití nebyli schopni dohodnout se na stabilním prostředí umožňujícím řádnou a bezproblémovou výchovu a výživu jejich nezletilého dítěte, čímž předurčili, že o výchově a výživě dítěte musel rozhodnout soud. Pokud tedy na základě provedených důkazů dospěly k závěru o vhodnosti úpravy péče u nezl. Pavla, a svůj názor odpovídajícím způsobem odůvodnily, Ústavní soud jejich rozhodnutí respektuje, neboť samotné posouzení konkrétních okolností tohoto případu přísluší výlučně soudu. Není ani v možnostech Ústavního soudu pronikat do těchto citlivých rodinně právních vztahů, pokud postup obecného soudu nesignalizuje porušení ústavně zaručených práv a svobod.
Ústavní soud má za to, že v daném případě by zájmy nezletilého nemohly být podpořeny kasací napadených rozhodnutí. Tyto zájmy by naopak nejlépe naplnilo alespoň relativní uspořádání rozjitřených vztahů rodičů.
Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že postup obecných soudů při interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení zákona o rodině nevybočil z mezí ústavnosti. Napadenými rozhodnutími nebylo dotčeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. Stěžovateli bylo plně umožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva u nestranného a nezávislého soudu, čehož také využil, přičemž porušení práva na spravedlivý proces nelze spatřovat v tom, že bylo rozhodnuto odlišně od jeho představ. Nedošlo ani k porušení základních práv, zakotvených v jednotlivých článcích Úmluvy o právech dítěte a v Listině.
Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2006
S t a n i s l a v B a l í k předseda senátu