ECLI:CZ:US:2006:2.US.436.06
sp. zn. II. ÚS 436/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. srpna 2006 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti R. K. a Ing. Z. K., zastoupených JUDr. Jiřím Mazalem, advokátem se sídlem v Písku, Národní svobody 26, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2006, č. j. 5 As 7/2005-52, spojené s návrhem na zrušení ust. §5 a §68 písm. a), zákona č. 150/2002 Sb, soudní řád správní ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé podali ústavní stížnost, jíž se domáhali zrušení svrchu označeného rozsudku, jímž mělo být porušeno jejich základní právo na soudní a jinou právní ochranu, garantované v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), jakož i základní právo na spravedlivé a veřejné projednání jejich věci nezávislým a nestranným soudem, garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"). Tato práva měla být (stručně shrnuto) porušena tím, že obecné soudy se věcně nezabývaly správní žalobou, resp. kasační stížností stěžovatelů, což odůvodnily tím, že stěžovatelé nenapadli správní rozhodnutí odvoláním, resp. že se v odvolacím správním řízení nedomáhali účastenství. Společně s ústavní stížností byl podle ust. §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), podán též návrh na zrušení ust. §5 a §68 písm. a), zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále "s. ř. s."), která v souladu se zásadou "bdělým náležejí práva" podmiňuje přípustnost správních žalob vyčerpáním řádných opravných prostředků. Stěžovatelé rovněž požádali o "přiznání náhrady nákladů řízení".
Z příloh ústavní stížnosti vyplývá, že Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 22. 11. 2004, č. j. 10 Ca 160/2004-21, odmítl jako nepřípustnou správní žalobu stěžovatelů, neboť stěžovatelé nepožádali o účastenství ve správním řízení předtím, než žalobou napadené rozhodnutí nabylo právní moci. Přitom stěžovatelé byli o celém probíhajícím řízení prokazatelně informování (jako zástupci občanského sdružení Lípa 2000, které bylo účastníkem předmětného správního řízení). Toto usnesení napadli stěžovatelé kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. 4. 2006, č. j. 5 As 7/2005-52, zamítl jako nedůvodnou, neboť podle něj stěžovatelům nic nebránilo v podání (správního) odvolání, avšak stěžovatelé odvolání nepodali, ačkoli byli o probíhajícím řízení prokazatelně informováni (a uplatňovali v něm připomínky). Nedomáhali-li se stěžovatelé ochrany svých práv již ve správním řízení, nevyčerpali podle Nejvyššího správního soudu řádné opravné prostředky (§5 s. ř. s.) a správní žaloba proto musela být krajským soudem odmítnuta (§68 písm. písm. a) s. ř. s.). Proto Nejvyšší správní soud označil výklad podmínek přípustnosti správní žaloby (provedený krajským soudem) za správný.
Ústavní soud nejdříve musel posoudit přípustnost ústavní stížnosti, která podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje pouze subsidiární prostředek ochrany práv jednotlivce. Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyžaduje, aby stěžovatelé před podáním ústavní stížnosti efektivně vyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Z citovaných ustanovení vyplývá, že ústavní stížnost je zásadně přípustná k projednání Ústavním soudem až poté, kdy stěžovatelé vyčerpají všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv jednotlivců, a teprve není-li (při dodržení zákonem předvídaného postupu) zjednána náprava v rámci obecného soudnictví, vstupuje na scénu Ústavní soud přezkoumávající postup soudů toliko z hlediska zachování ústavnosti. Námitky měli stěžovatelé uplatnit nejprve v řádně podaném opravném prostředku dostupném v rámci správního řízení, čímž by si vytvořili podmínky pro meritorní projednání své věci v systému správního soudnictví. Pokud tak neučinili, vytvořili procesní situaci, která nedovoluje Ústavnímu soudu meritorní přezkum jejich návrhu.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost není prostředkem, kterým by stěžovatelé dostávali další možnost bránit svá práva v situaci, kdy je jimi tvrzený zásah do jejich základních práv zjevným důsledkem jejich vlastního opomenutí (nečinnosti spočívající v nepodání některého ze sledu prostředků k ochraně základních práv, jehož podání bylo v jejich dispozici).
Tento závěr zcela koresponduje se setrvalou judikaturou Ústavního soudu, týkající se aplikace zásady bdělým náležejí práva (srov. obdobně zamítavý nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000, in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, "Sb. n. u." , sv. 19, str. 79; povinnost materiálně vyčerpat prostředky k ochraně práv je jako podmínka přípustnosti ústavní stížnosti interpretována v celé řadě dosud nepublikovaných usnesení Ústavního soudu - např. věci sp. zn. IV. ÚS 396/01 nebo I. ÚS 477/02). Naopak právní názor obsažený v nálezu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. IV. ÚS 656/02 (Sb. n. u., sv. 32, str. 29), jehož aplikace se stěžovatelé domáhali na nyní projednávanou věc nedopadá, neboť zde šlo o situaci, kdy správní soud fakticky plnil úkoly odvolací stolice posuzující rozhodnutí pozemkového úřadu, a v rozporu s nálezem pléna Ústavního soudu při svém rozhodování zcela ignoroval zjevnou nesprávnost posuzovaného správního rozhodnutí, když navíc nesplnil jednoznačný příkaz Ústavního soudu, který mu byl adresován předchozím nálezem Ústavního soudu (vydaným v téže věci). Ani usnesení ze dne 7. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 331/98 (Sb. n. u., sv. 13, str. 369), na specifickou situaci, v níž byli stěžovatelé, nedopadá, neboť pouze deklaruje aplikovatelnost interpretační zásady lex specialis derogat legi generali pro situaci, kdy jsou podmínky uplatnění obecného nároku konkretizovány zvláštním právním předpisem. Stěžovatelé tvrdili, že odvolání nepodali, protože stavební zákon jim účastenství nepřiznával, a aplikace správního řádu proto byla vyloučena. Což však nijak nevysvětluje, proč v situaci kdy prokazatelně věděli o probíhajícím řízení, a tedy i o tom, že nejsou správním orgánem považováni za jeho účastníky, proti tomuto postupu v odvolacím řízení nebrojili a vyčkali až správní řízení skončí.
Jelikož ústavní stížnost musela být odmítnuta pro nepřípustnost, nemohl se Ústavní soud zabývat návrhem na zrušení v záhlaví citovaných ustanovení soudního řádu správního, neboť podle ustálené judikatury Ústavního soudu má návrh podaný dle ust. §74 zákona o Ústavním soudu akcesorickou povahu a sdílí osud Ústavní stížnosti. Stěžovatelům rovněž nemohla být "přiznána náhrada nákladů řízení", neboť takto lze postupovat jen v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta a žádat lze jen o úhradu nákladů zastoupení (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 10. srpna 2006
Eliška Wagnerová, v.r.
soudce zpravodaj